Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 4520/2018Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4520.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 420a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 4520/2018-672

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Z. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Vítem Lukášem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Přerov, b) J. M., narozená XY, bytem XY, c) AAAAA (pseudonym), narozený XY, bytem XY, zastoupený žalobkyní b) jako zákonnou zástupkyní (matkou), d) K. G., narozená XY, bytem XY, e) J. O., narozená XY, bytem XY, f) A. P., narozený XY, bytem XY, žalobci d) až f) zastoupeni JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalovaným: 1) České dráhy, a. s., IČO 70994226, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, 2) Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, o jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 185/2009, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j. 44 Co 17/2016-630, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobcům d), e), f) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.218 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jiří Nováka, advokáta se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2.

III. Ve vztahu mezi žalobci a), b) a c) a žalovanou 2) nemá žádný z účastníku právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 44 Co 17/2016-630, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobcům a) až c) každému 134.000 Kč s příslušenstvím, žalobcům d) až f) každému 105.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal opodstatněným nárok žalobců podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.”), na náhradu za usmrcení jejich příbuzného O. P., strojníka speciálního trhacího jeřábu, který jako zaměstnanec Traťové strojní společnosti, a. s., pracoval na rekonstrukci kolejí nádraží Brno – Heršpice, kterou si u této společnosti objednaly obě žalované. Dne 11. 10. 2007 byl O. P. po výstupu z jeřábu zasažen elektrickým výbojem z trakčního vedení nad kolejí, kde pracoval, a zemřel.

Krajský soud v Brně k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 44 Co 17/2016-630, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) žalobu zamítl, ve výroku o platební povinnosti žalované 2) jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že ve vztahu k žalované 1) nelze dovodit protiprávní jednání, které by bylo buď hlavní anebo bezprostřední příčinou vzniku škody. Žalovaná 2) pak odpovídá za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák. z důvodů, které správně a řádně odůvodnil soud prvního stupně, kromě toho, že právě tato žalovaná neposkytla všem pracovníkům potřebné informace o stavu trakčního vedení, čímž navíc porušila povinnosti podle zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 2) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které by dovolacím soudem měly být posouzeny jinak. Jedná se o otázky 1) nesprávného dovození porušení povinnosti podle zákona č. 309/2006 Sb., 2) nesprávného dovození příčinné souvislosti mezi porušením tohoto zákona a vznikem škody, 3) nesprávného posouzení nesplnění informační povinnosti podle uvedeného zákona, pokud zákon ukládá informační povinnost jiným, 4) výkladu § 4a zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a 5) posouzení existence liberačního důvodu. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popřípadě zrušil.

Žalobci d), e) a f) ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání je nepřípustné s ohledem na to, že žalovaná 2) nevymezila řádně důvod přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení prostřednictvím zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka zpochybňuje správnost závěru o vztahu příčinné souvislosti mezi dovozeným porušením povinností podle zákona č. 309/2006 Sb. a smrtí O. P. Existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění (§ 420 obč. zák.) nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění (§ 420a obč. zák.). Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. O vztah příčinné souvislosti se tedy jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodní události, tedy je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodní události, ke škodě by nedošlo. Posouzení vztahu příčinné souvislosti ve sporu o náhradu škody má charakter právní otázky jen tam, kde soud řeší, mezi jakými okolnostmi má být tento vztah dovozován, zatímco posouzení, zda mezi nimi skutečně existuje, je věcí skutkovou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).

Dovolatelka dovozuje, že okolností, která měla vztah příčinné souvislosti přerušit, je jednání jiných osob, které měly poslat O. P. pracovat na kolej a potvrdit bezpečnost pohybu na této koleji, a dále poučení dotčených subjektů podle zákona o drahách a interních drážních předpisů, tedy porušení povinností plynoucích jiným subjektům ze zákona č. 309/2006 Sb. Přehlíží ovšem, že kromě vypořádání se s odvolacími námitkami na toto téma, posoudil odvolací soud její odpovědnost podle § 420a obč. zák., tedy za škodu způsobenou provozní činností. Tato právní kvalifikace je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť elektrický výboj z trakčního vedení je typickým projevem provozní činnosti (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2015, str. 206, či a contrario usnesení téhož soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2805/2006, Soubor C 6576). Pak ovšem je nutné za příčinu škody považovat provozní činnost dovolatelky, nikoliv její protiprávní jednání (resp. osob, jejichž jednání se jí přičítá). Vztah příčinné souvislosti tedy musel existovat mezi škodou a provozem ve smyslu § 420a obč. zák. Ve světle toho pak nelze žádnou z okolností (které navíc ne všechny byly soudem prvního nebo druhého stupně prokázány) považovat za způsobilou přerušit příčinnou souvislost mezi provozní činností a škodou. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou uváděné okolnosti jen stěží mohly samostatně vést ke vzniku předmětné škody, bezprostředně způsobené právě jejím provozem. S ohledem na to je třeba právní závěry odvolacího soudu považovat za správné a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Na právní kvalifikaci odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností nemůže mít vliv, že k projevivšímu se účinku představujícímu zvýšené nebezpečí mohlo přispět protiprávní jednání jiné osoby; to by mohlo založit liberační důvod, pokud s ním zákon počítá (k tomu analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5588/2017). V daném případě však naplněn není, neboť dovolatelkou popisované jednání jiných osob mělo naopak přímou souvislost s její provozní činností, resp. při splnění zákonných povinností mělo vést k tomu, aby se negativní účinek provozní činnosti neprojevil, a nešlo tak o neodvratitelnou událost nemající původ v provozu. Takové jednání třetí osoby by mohlo vést toliko k pluralitě škůdců a jejich solidární odpovědnosti podle § 438 odst. 1 obč. zák., nicméně tato otázka nebyla učiněna předmětem dovolacího přezkumu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Řešení zbylých otázek předestřených žalovanou 2) v dovolání je bezpředmětné s ohledem na to, že odvolací soud škodu posoudil podle § 420a obč. zák. jako škodu z provozní činnosti, jejímž předpokladem není protiprávnost (protože se jedná o objektivní odpovědnost), takže ani odlišné řešení těchto otázek by na rozhodnutí odvolacího soudu nemělo žádný vliv.

Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru