Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 4478/2018Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaNáhrady při usmrcení [ Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení (o. z.) ]
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4478.2018.1
Dotčené předpisy

§ 2959 o. z.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 4478/2018-186

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený XY, b) M. F., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Národní obrany 758/23, Praha 6, proti žalovanému: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČO 00005886, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 10 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 117/2016, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 70 Co 204, 205/2018-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, č. j. 60 C 117/2016-86, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 975 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a co do částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím jeho žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) 375 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím jeho žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V). O náhradě nákladů řízení vůči státu pak rozhodl samostatným usnesením ze dne 26. 2. 2018, č. j. 60 C 117/2016-105. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké vyšel soud ze zjištění, že dne 1. 5. 2015 ve 4.00 hodin došlo na Podolském nábřeží v Praze ke střetu tramvaje řízené J. J., zaměstnancem žalovaného, s M. V., která na místě podlehla zraněním. Hlavní příčinou nehody byla skutečnost, že řidič tramvaje M. V. stojící v tramvajovém pásu přehlédl a nezabránil střetu tramvaje s chodkyní, za což byl pravomocně odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Zároveň bylo prokázáno, že zemřelá měla v době nehody v krvi 1,52 g/kg alkoholu, byla ve stavu střední opilosti a před nehodou se bezdůvodně delší dobu zdržovala na tramvajovém pásu v inkriminovaném místě. Žalobci jsou v daném případě pozůstalý nezletilý syn zemřelé a dále její partner, který je zároveň otcem nezletilého syna. Před nehodou spolu všichni tři žili ve společné domácnosti a vedli rodinný život. Vedlejší účastník, u něhož bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, vyplatil žalobci a) částku 525 000 Kč a žalobci b) částku 375 000 Kč [v základu jim přiznal částky 700 000 Kč pro žalobce a) a 500 000 Kč pro žalobce b), avšak obě snížil o 25 % s ohledem na spoluzavinění nehody M. V., která se na tramvajovém pásu pohybovala mimo místo určené chodcům, navíc pod vlivem alkoholu]. Soud věc posoudil podle § 2914 věty první, § 2918, § 2927 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), a při zohlednění blízkého a harmonického rodinného vztahu žalobců s poškozenou, věku žalobce a) v době úmrtí a celkově okolností daného případu shledal důvody pro zvýšení pojišťovnou vyplaceného odškodnění, přičemž zohlednil spoluzavinění poškozené, které shledal rovněž v rozsahu 25 %. Výši náhrady soud určil dle zásad slušnosti a s ohledem na požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy u žalobce a) částkou 1 500 000 Kč (75 % ze základu 2 000 000 Kč) a u žalobce b) částkou 750 000 Kč (75 % z částky 1 000 000 Kč). Od těchto částek pak odečetl již žalobcům vedlejším účastníkem poskytnutá plnění.

K odvolání obou žalobců, žalovaného i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 70 Co 204, 205/2018-161, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II a IV potvrdil, ve vyhovujících výrocích I a III jej změnil tak, že i v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (výroky II a III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Uzavřel, že soud prvního stupně sice přihlédl ke všem okolnostem dané věci, ohledně výše náhrady za duševní útrapy žalobců vycházel z judikatorních kritérií, avšak nerespektoval úroveň odškodnění pro skupinu nejbližších osob (rodiče, děti, manželé) nastavenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Odvolací soud pak částky již vyplacené žalobcům vedlejším účastníkem považoval za dostatečnou satisfakci z hlediska proporcionality odpovídající srovnatelným případům. Za nepřípadné označil námitky vztahující se ke srovnávání přiměřenosti výše odškodnění za úmrtí blízké osoby s náhradou nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv publikací nepravdivých článků v bulvárním tisku. Neshledal důvod k přehodnocení závěru o spoluúčasti zemřelé na vzniku újmy v rozsahu 25 %, když tuto účast hodnotil jako nikoli zanedbatelnou, nýbrž zásadní, přestože hlavní příčinou bylo jednání řidiče tramvaje jako zaměstnance žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v otázce výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. O ustálenosti rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž dle dovolatelů nejde v případě existence jediného rozhodnutí ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, které navíc bylo vydáno v trestní věci a jeho závaznost pro občanskoprávní soudní spory je proto pochybná. Zmíněné rozhodnutí navíc nepřípustně stanovilo základní rozpětí náhrady újmy podle § 2959 o. z., což odporuje reviznímu systému dovolacího řízení. Dále mají za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval princip proporcionality, neboť ten by měl být aplikován tak, že náhrady při ztrátě blízké osoby by měly být proporcionálně vyšší než v případě typově méně závažných újem, například při zásahu do osobnostních práv zveřejněním článků v bulvárním tisku. Z požadavku plného odčinění újmy pak vyplývá, že náhrada pozůstalým má být co nejúplnější, tedy nejvyšší. Rodina a rodičovství navíc požívají v rámci občanského práva zvláštní ochrany. Život člověka je pak jistě významnější hodnotou než majetek. Nesprávně byl v rozhodnutí Nejvyššího soudu opomenut i imperativ zásad slušnosti, neboť nedošlo k zohlednění celospolečenského konsenzu ve věci výše náhrad nemajetkových újem, přičemž by měl být zohledněn pouze český konsenzus, tedy jak vnímáme zásady slušnosti na našem území, nikoliv komparace v mezinárodním měřítku, kde se názory velmi různí. Žalobci rovněž rozporují závěr odvolacího soudu, že by pro žalobce a) znamenala ztráta matky menší újmu, než pro starší dítě v zmíněném případu 4 Tdo 1402/2015 a rovněž závěr o míře spoluzavinění zemřelé, kterou spatřují kolem 10 %. Úvahu soudů o 25% spoluzavinění zemřelé navíc považují za nepřezkoumatelnou, stejně jako hodnocení partnerského vztahu žalobce b) se zemřelou jako standardní. V neposlední řadě dovolatelé polemizují s mírou jejich duševních útrap, jak byly hodnoceny odvolacím soudem. Navrhli zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku I a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím 4 Tdo 1402/2015, které lze v dané věci aplikovat a není nijak sporné. Mimo jiné dále nesouhlasí s pojetím zásady proporcionality, jak jej chápou dovolatelé, a rovněž s tvrzením, že plné odškodnění znamená odškodnění nejvyšší.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobců a) a b) odmítl podle § 243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Ustanovení § 2959 o. z. zavedlo s účinností od 1. 1. 2014 široké obecné pravidlo pro odčinění duševních útrap pozůstalých a nahradilo dosavadní systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek, který byl v minulosti podrobován časté kritice, neboť neumožňoval reagovat na specifika jednotlivých případů a nepředstavoval tudíž vyčerpávající řešení dané problematiky. Nová úprava zavádí vhodnější způsob odčinění nemateriální újmy sekundárních obětí, umožňující soudu výrazněji zohlednit individuální okolnosti každého případu; nelze současně přehlédnout, že u širší veřejnosti vyvolala ničím nepodložené představy o nezbytnosti několikanásobného, ba až nelimitovaného navýšení částek náhrad přiznávaných podle předchozí právní úpravy. Primárním úmyslem zákonodárce při přijímání nového občanského zákoníku však bylo toliko odstranění nevhodného systému paušálních zákonných náhrad, nikoliv zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k předmětné problematice před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku vyvinula. V dané souvislosti je však třeba uvést, že při jakémkoliv rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy je zapotřebí důsledně vycházet z principu proporcionality v tom smyslu, aby výsledná částka odpovídala co možná nejpřesněji legitimnímu očekávání veřejnosti. Toho lze přitom docílit zejména tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše peněžité náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií vymezených zákonem a soudní judikaturou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19).

Odvolací soud v těchto intencích postupoval a vycházel argumentačně z tehdy dostupného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který byl prvním krokem ke sjednocení soudní praxe v těchto typech sporů a v zásadě respektoval požadavek na zachování kontinuity rozhodovací činnosti soudů a princip proporcionality v části týkající se rozsahu náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Byť byly jeho závěry korigovány pozdějším rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaným pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“ (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18), je rozsudek odvolacího soudu souladný i s tímto pozdějším rozhodnutím dovolacího soudu. Uvedené judikatorní závěry byly potvrzeny a rozvinuty rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, jenž obstál i v testu ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2997/19, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k tomu, že právní argumentace použitá odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí i samotný výsledek řízení co do výše přiznaného odškodnění odpovídají principům naznačeným v citovaných rozhodnutích, aniž by dovolací argumentace vedla dovolací soud k závěru o potřebě se od nich odchýlit, lze považovat napadené rozhodnutí za souladné s dosud ustálenou judikaturou.

Při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké ve smyslu § 2959 o. z., je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která sice obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Při stanovení konkrétní výše náhrady lze za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Takto nastavená základní částka je východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady zohledňující již konkrétní aspekty té které projednávané věci (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.

Po promítnutí uvedených judikatorních východisek do podmínek projednávané věci lze uvést, že průměrná mzda za rok 2014 činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 686 Kč, za základní částku náhrady pro úmrtí nastalá v roce 2015 je tedy ve vztahu k nejbližším příbuzným třeba považovat částku 513 720 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění k příslušným relevantním kritériím jak na straně pozůstalých (zejména kvalita a intenzita vzájemného rodinného a citového vztahu, věk pozůstalých, zásah do duševní sféry žalobců, otázka jejich plánované budoucnosti), tak na straně škůdce (nepozornost řidiče tramvaje jako hlavní příčina nehody, byť s nedbalostní formou zavinění), porovnal částky této náhrady přisouzené v jiných srovnatelných řízeních a v tomto směru mu nelze ničeho vytknout. Vyhodnotil-li odvolací soud uvedená kritéria ve vztahu k žalobci a), jehož vztah k zemřelé lze označit za nejvíce intenzivní, tak, že jako adekvátní se jeví základní náhrada ve výši 700 000 Kč, tedy základní částka náhrady zvýšená o 40 %, neshledává dovolací soud takový závěr nesprávným či zjevně nepřiměřeným. Obdobným způsobem pak dovolací soud hodnotí i úvahu odvolacího soudu týkající se nároku žalobce b), jemuž byla přiznána základní náhrada ve výši 500 000 Kč, odpovídající de facto shora uvedené základní částce, a to vzhledem k nižší intenzitě jeho vzájemného vztahu se zemřelou [oproti žalobci a) zde nejde o silné pouto dítěte a matky ani o existenční závislost], vedoucí k o něco nižší míře vzniklých duševních útrap. Intenzita vzájemných vztahů je přitom klíčovou okolností, jak plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, publikovaného pod C 16045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1/17, byť se opírají o předchozí právní úpravu.

K uvedenému je třeba uvést, že ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor.

Dovolatelé dále namítali nesprávnou aplikaci principu proporcionality odvolacím soudem, neboť život člověka je jistě významnější hodnotou než majetek a náhrady při ztrátě blízké osoby by měly být proporcionálně vyšší než v případě typově méně závažných újem, například při zásahu do osobnostních práv zveřejněním článků v bulvárním tisku. Újmou způsobenou usmrcením osoby blízké však není újma na životě a zdraví přímého poškozeného (primární oběti), nýbrž újma na soukromém a rodinném životě osob blízkých (tzv. sekundárních obětí). Náhradu takové újmy nelze tedy považovat za vyjádření hodnoty lidského života. Je tudíž nepřiléhavý dovolací argument, že život člověka je z hlediska ústavněprávního i soukromoprávního významnější hodnotou než majetek (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv proto dle ustálené judikatury nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv.

Jde-li o otázku spoluúčasti zemřelé na vzniku újmy, je třeba ji posoudit v souladu s § 2918 o. z. tak, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Újma totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2593, či rozsudky téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014, nebo ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). I zde se přitom jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Shledal-li odvolací soud spoluúčast zemřelé M. V. na vzniku újmy v rozsahu 25 % s ohledem na to, že se bezdůvodně pohybovala na tramvajovém pásu mimo místo určené chodcům, navíc pod vlivem alkoholu, nejde dle dovolacího soudu o úvahu zjevně nepřiměřenou a nepokládá ji ani za nepřezkoumatelnou, jak tvrdí dovolatelé.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani neopodstatněná výhrada dovolatelů, že se nalézací soudy dopustily pochybení nepřípustným přebíráním závěrů trestních soudů v otázkách náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud respektoval judikaturu existující v době vydání napadeného rozhodnutí, aniž by rezignoval na svou vlastní úvahu, nelze mu proto vytýkat, že by nesprávně přejímal nepoužitelné závěry jiného soudu. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje vnitřní integritu právního řádu a z ní plynoucí fakt, že neexistuje jediný racionální důvod, pro který by se rozhodování civilních a trestních soudů v otázkách náhrady nemajetkové újmy podle téhož hmotněprávního ustanovení (§ 2959 o. z.) mělo řídit odlišnými pravidly a vycházet z rozdílných principů. Je naopak žádoucí, aby soudy při rozhodování o témže nároku postupovaly jednotným způsobem, bez ohledu na typ řízení, v němž byl předmětný nárok uplatněn. Nelze totiž přehlédnout zákonný požadavek předvídatelnosti rozhodovací praxe a princip legitimního očekávání zakotvený v § 13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Námitky dovolatelů ohledně míry jejich duševních útrap postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a vedlejším účastníkem na straně žalované bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci v tomto řízení nebyli úspěšní a vedlejšímu účastníkovi v něm žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru