Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 4190/2019Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4190.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 4190/2019-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: P. A., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti žalované: V. B., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1080, Pardubice, o zaplacení 176 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 30/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2019, č. j. 23 Co 428/2018-400, 23 Co 429/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 8 C 30/2015-219, ve znění usnesení ze dne 20. 7. 2017, č. j. 8 C 30/2015-226, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 176 334 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z následujících zjištění. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 C 2/2012-391, které nabylo právní moci 23. 10. 2012, schválil smír mezi účastnicemi, jímž bylo zrušeno jejich spoluvlastnictví k tam specifikovaným nemovitostem s tím, že jejich výlučnou vlastnicí se stala žalovaná, která byla povinna na vypořádacím podílu zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení o schválení smíru částku 413 333,33 Kč. Žalobkyně se opakovaně pokoušela sdělit žalované číslo svého bankovního účtu. Dne 25. 10. 2012 podala žalovaná návrh Okresnímu soudu v Pardubicích na přijetí plnění 409 193,33 Kč do soudní úschovy z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti žalobkyní, která nesdělila číslo bankovního účtu. Ke složení označené částky došlo 26. 10. 2012. Ke zpětvzetí návrhu žalované na přijetí složené částky do soudní úschovy z důvodu sdělení čísla bankovního účtu žalobkyní bylo usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2012, č. j. 31 Sd 37/2012-15, řízení zastaveno a rozhodnuto o vrácení složené částky. Dne 22. 10. 2012 uzavřela žalobkyně s E. a L. A. smlouvu o budoucí smlouvě kupní na v ní specifikované pozemky a zavázala se podepsat kupní smlouvu do 5. 11. 2012. Pro případ porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu nebo složit doplatek kupní ceny do advokátní úschovy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20 000 Kč. K prodeji pozemků nedošlo, protože žalobkyně neměla peněžní prostředky, které jí měla vyplatit žalovaná. Pozemky od A. zamýšlela žalobkyně se ziskem prodat. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně vyvinula dostatečnou snahu pro předání čísla účtu. Úkony žalované směřující ke složení plnění do soudní úschovy tak byly nadbytečné. Žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesplněním povinnosti žalované zaplatit jí na vypořádacím podílu částku 413 333,33 Kč, představovaná zaplacenou smluvní pokutou ve výši 20 000 Kč a částkou 156 334 Kč jako ušlým ziskem spočívajícím ve ztrátě možnosti předmětné nemovitosti výhodně v budoucnu prodat.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 23 Co 428/2018-400, 23 Co 429/2018, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení částky 176 334 Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Po doplněném dokazování učinil následující skutkové závěry. Žalobkyně neprokázala, že by dopis s uvedením čísla bankovního účtu doručila žalované (byť prostřednictvím svědka M.) před podáním návrhu na přijetí plnění do soudní úschovy dne 25. 10. 2012. Jeho výpověď ohledně okolností doručování dopisu byla nepřesvědčivá a obsahovala podstatné nesrovnalosti. Odvolací soud shrnul, že usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 C 2/2012-391, nabylo právní moci dne 23. 10. 2012 a povinnost žalované zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 413 333,33 Kč musela být splněna do 26. 10. 2012. Dne 25. 10. 2012 ve 14:52 hodin podala žalovaná návrh na přijetí plnění z vypořádacího podílu do soudní úschovy. Učinila tak v soudním smírem stanovené lhůtě 3 dnů a tímto postupem neporušila svou právní povinnost zaplatit na vypořádacím podílu žalobkyni částku v určené lhůtě. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani e-mail žalobkyně, který poslala zástupci žalované dne 25. 10. 2012 v 16:33 hodin, protože i kdyby byl tento e-mail autorizovaný (což nebyl), došel by advokátovi žalované více jak hodinu a půl poté, co podal návrh na přijetí plnění do soudní úschovy. Neidentifikovatelnost odesílatele tohoto e-mailu vzbuzovala pochybnosti o tom, zda se jedná skutečně o účet žalobkyně. Uzavřel, že proto již první předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle § 420 obč. zák. (tj. porušení právní povinnosti) nebyl naplněn. V dané věci však nebyl naplněn ani druhý z předpokladů odpovědnostního vztahu, tj. vznik škody. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2617/2012; rozsudek ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2460/2010; rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008) dovodil, že žalobkyni nevznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 156 334 Kč, neboť nelze učinit závěr, že by své majetkové hodnoty rozmnožila prodejem předmětných nemovitostí. S ohledem na pravidelný běh věcí se to nedalo očekávat, a šlo tak o pouhou pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu. Způsobenou škodou mohla být pouze zaplacená smluvní pokuta ve výši 20 000 Kč, avšak žalobkyně neprokázala porušení právní povinnosti žalovanou. Nakonec odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, uzavřel, že mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a újmou v podobě ušlého zisku není příčinná souvislost. Žalobkyní tvrzený zisk byl zamýšleným obchodním záměrem, který nemohl být při pravidelném běhu věcí očekáván.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a výroku II a III na toto rozhodnutí navázaných napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud učinil skutkové a právní závěry v rozporu s provedenými důkazy. Jestliže dospěl k závěru, že ze strany žalované byla právní povinnost zcela splněna ke dni složení částky do soudní úschovy, odchýlil se tímto od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem je v rozporu s pravidly logického myšlení a zjevně nepřiměřené. Odvolací soud nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud opomenul některé důkazy, což zakládá protiústavnost v rozsudku. K porušení právní povinnosti zcela prokazatelně došlo, neboť žalovaná složila do úschovy částku 409 193,33 Kč, nikoliv soudem určenou částku 413 333,33 Kč, čímž porušila povinnost stanovenou soudem. Způsobenou škodou byla minimálně částka rovnající se zaplacené smluvní pokutě, tj. 20 000 Kč. Dále poukazuje na způsob, jakým byly důkazy svědčící ve prospěch dovolatelky prakticky zcela anulovány. Nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka M. jako nevěrohodné. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018,

ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).

V posuzovaném případě odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně v částce 176 334 Kč sestávající z částky 20 000 Kč jako náhrady škody za zaplacenou smluvní pokutu a částky 156 333 Kč představující tvrzený ušlý zisk žalobkyně. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž náhrada škody spočívající v zaplacené smluvní pokutě nepřevyšuje 50 000 Kč, je přípustnost dovolání v této části vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelkou namítaná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002), podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013. Jinak řečeno, od účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení jednání žalované, která do soudní úschovy složila částku ve výši 409 193,33 Kč, nikoliv soudem určenou částku 413 333,33 Kč, čímž měla porušit povinnost stanovenou soudem. Odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na nesplnění ani jedné ze zákonných podmínek pro vznik povinnosti k náhradě škody. Dovodil, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, žalobkyni nevznikla škoda spočívající v ušlém zisku a ani není mezi jednáním žalované a vznikem újmy příčinná souvislost. Dovolatelka však ve svém podání závěry o neexistenci škody a příčinné souvislosti nerozporuje. S ohledem na to, že dovolání nenapadá dva ze tří závěrů, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí a které samy o sobě postačují pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se dalšími dovolacími námitkami žalobkyně pro nadbytečnost nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru