Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 394/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2020

HeslaVady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.394.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 394/2020-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: J. N., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 588/13, 602 00 Brno, proti žalovanému: D. H., advokát se sídlem XY, o 150 077,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 16/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 44 Co 560/2018-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 44 Co 560/2018-200, jímž potvrdil v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 220 C 16/2012-169, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 150 077 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) odvolací soud dovodil, že žalovaný advokát nepodáním žaloby proti V. nezpůsobil žalobkyni škodu (ztrátu její pohledávky na náhradu škody vůči V.). Byť V. jako zástupkyně žalobkyně, jež byla žalovanou v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 138/2005, nepodala odvolání proti rozsudku pro zmeškání, jenž tak nabyl právní moci dne 25. 1. 2006, nedošlo tím ke vzniku pohledávky žalobkyně, neboť předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř. byly splněny a podání odvolání s argumentací, že se žalobkyně v místě trvalého bydliště v době doručení předvolání k jednání nezdržovala (jež navíc nebylo prokázáno), by nemohlo být úspěšné. Nevznikla-li žalobkyni vůči V. pohledávka, nemohla by být žaloba proti ní úspěšná, proto jejím nepodáním žalobkyni žádná újma nevznikla. Není tak splněn nezbytný předpoklad pro odškodnění ve smyslu § 24 zákona č. 85/1996 Sb.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. V dovolání není uvedeno konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena, jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné. Žalobkyně v dovolání pouze odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkrétně rozvedla, v čem je některý z důvodů přípustnosti naplněn. Přitom z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k projednání dovolání pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (tím méně pouhé uvedení paragrafu) nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Potřebný údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání, neboť dovolatelka ani neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně.

Námitky dovolatelky směřují především proti skutkovému stavu, jak jej zjistil odvolací soud v návaznosti na soud prvního stupně, předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jejího nároku. Uplatněné námitky tak ale postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Z právních závěrů označuje dovolatelka za nesprávné pouze posouzení příčinné souvislosti. Nehledě k tomu, že žádným způsobem blíže nevymezuje, v čem se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jakou otázku považuje za dosud neřešenou, je nutno zdůraznit, že odvolací soud se posouzením příčinné souvislosti vůbec nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o nedůvodnosti žaloby totiž stojí na závěru, že žalobkyni nevznikla škoda, a nikoli na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Ani z obsahu dovolání tak nelze dovodit, jakou právní otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s dosavadní judikaturou anebo se jí zabýval jako právní otázkou dosud neřešenou či řešenou rozdílně.

Dovolání žalobkyně tak trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak ani ohledně nákladového výroku neobsahuje dovolání jakékoliv námitky a nesplňuje tak zákonem stanovené náležitosti. Proto dovolací soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 3. 2020

JUDr. Hana Tichá

pověřená členka senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru