Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3936/2017Usnesení NS ze dne 10.10.2017

HeslaZtížení společenského uplatnění
Podmínky řízení
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3936.2017.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.|§ 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3936/2017-819

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně a) R. W. Č. a žalobce b) J. W. Č., zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti žalovaným 1) M. F., zastoupenému Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Jevanská 10, 2) České pojišťovně a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, a 3) OK-BE spol. s r. o., IČO 47548916, se sídlem Nový Knín 102, zastoupenému Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 140/2009, o dovoláních žalobkyně a), žalovaného 1) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, takto:

I. Řízení o dovoláních žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně a) proti potvrzující části výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se odmítá.

III. Dovolání žalovaných 1) a 3) proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, se odmítají.

Odůvodnění:

Žalobkyně a žalobce se po žalovaných domáhají náhrady škody na zdraví, která jim vznikla v důsledku dopravní nehody (střetu dvou osobních vozidel), k níž došlo dne 26. 5. 2006.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 16 C 140/2009-484, ve spojení s doplňujícími rozsudky ze dne 18. 12. 2012, č. j. 16 C 140/2009-500, a ze dne

16. 4. 2013, č. j. 16 C 140/2009-551, zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala bolestného ve výši 1.317.600 Kč s příslušenstvím (výrok I), náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 4.257.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 133.654,12 Kč s příslušenstvím (výrok V) a ve výši 98.577,80 Kč s příslušenstvím (výrok VI), věcné škody ve výši 11.388,10 Kč (výrok XII), dále v části, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 120.000 Kč na žalovaném 2) společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 3) (výrok IV), a v části, kterou se žalobce domáhal bolestného ve výši 14.400 Kč s příslušenstvím (výrok VII). Uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 120.000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) dne 26. 5. 2006 jako řidič osobního vozidla, jehož provozovatelem byl žalovaný 3) a pojistitelem pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem žalovaný 2), přejel při průjezdu levotočivou zatáčkou do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním vozidlem, čímž porušil svou právní povinnost a za své jednání byl v trestním řízení pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. V protijedoucím vozidle jeli jako spolujezdci oba žalobci a v důsledku nehody utrpěli újmu na zdraví. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 2) jako pojistitel není ve věci pasivně legitimován, neboť je zavázán z pojistného vztahu pouze vůči svému pojištěnci, nikoli však přímo vůči poškozenému. Odpovědnost žalovaného 1) pak posoudil podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a odpovědnost žalovaného 3) podle § 427 odst. 2 obč. zák. Žalobě vyhověl pouze co do částky 120.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobkyně - trvalých psychických následků. Ve zbytku nároky žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné posoudil jako promlčené podle § 106 odst. 1 obč. zák. Žaloba byla totiž podána dne 4. 5. 2009 a k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo, jak vyplývá ze znaleckého posudku, výpovědí znalců a zdravotnické dokumentace, dne 28. 3. 2007. O škodě se tak žalobkyně dozvěděla právě tímto dnem, přičemž osoba škůdce jí byla známa již od 30. 6. 2006. Dvouletá promlčecí doba tedy uplynula před podáním žaloby. V rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala náhrady za ztrátu na výdělku, neprokázala vznik nároku ani jeho výši. Taktéž neprokázala vznik věcné škody. Promlčen je i nárok žalobce na bolestné, když dvouletá promlčecí doba uplynula nejpozději dne 30. 6. 2008.

K odvolání obou žalobců, žalovaného 1) a žalovaného 3) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I pouze tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 195.360 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I); dále jej změnil ve výrocích II, III a IV tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 592.200 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 1) a 3); jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II); změnil ve výroku VII tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci 12.000 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ve vztahu k žalovanému 1) a 3) potvrdil (výrok III); potvrdil jej ve výrocích V, VI a XII (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V – XIII).

Odvolací soud zopakoval dokazování doplňkem ústavního znaleckého posudku a na jeho základě dospěl ke skutkovému zjištění, že se zdravotní stav žalobkyně ustálil asi v polovině roku 2007, ve sféře trvalých psychických následků pak až na konci roku 2009. V ostatním vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o základní předpoklady odpovědnosti žalovaných 1) a 3), ne již však se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2), který je v dané věci pasivně legitimován, a to na základě § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.,

o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odlišně také posoudil otázku promlčení. Ve vztahu k nárokům vůči žalovaným 1) a 3) se uplatní dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák., ve vztahu k nárokům vůči žalovanému 2) pak obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. Při ustálení zdravotního stavu žalobkyně asi v polovině roku 2007, tedy zhruba jeden rok od utrpěného zranění, což odpovídá ustálené praxi, byly nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění uplatněny proti všem žalovaným včas v rozsahu, v jakém byly požadovány již v žalobě dne 4. 5. 2009 (195.360 Kč na bolestném a 404.400 Kč na ztížení společenského uplatnění). V rozsahu rozšíření žaloby nad uvedené částky podáním soudu dne 24. 1. 2011 jsou naopak uvedené nároky, kromě ztížení společenského uplatnění v podobě psychických následků, již promlčeny. Bolestné žalobkyně bylo lékařem ohodnoceno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., účinné do 31. 12. 2013, (dále též jen „vyhláška“) na 1066 bodů (po zvýšení o 50 % podle

§ 6 odst. 1 vyhlášky). Soud shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění bolesti podle § 7 odst. 3 vyhlášky na trojnásobek s ohledem na zvláště těžké zranění a bolestivé léčení (několikadenní bezvědomí, opakované operace v obličeji a ústní dutině, tracheotomie, zhmoždění stěny hrudníku, traumatický pneumotorax a kontuze plic, přičemž u některých zranění došlo k zánětlivým komplikacím). Žalobkyni by tedy náleželo bolestné v celkové výši 383.760 Kč, vzhledem k vázanosti návrhem však soud přiznal pouze částku 195.360 Kč. Ztížení společenského uplatnění žalobkyně (mimo psychických následků) bylo ohodnoceno 322,5 body (po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 vyhlášky), tedy částkou 38.700 Kč, přičemž soud shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky na šestinásobek z důvodu trvalých následků v podobě jizev, které mají z kosmetického a estetického hlediska vliv i vzhledem k věku žalobkyně na její snížené sebevědomí, jedná se také o místo nervově postižené, při doteku bolestivé, až vyvolávající pocity na zvracení. Soud tedy po zvýšení přiznal žalobkyni částku 232.200 Kč. Pokud jde o psychické následky, bylo odškodnění ztížení společenského uplatnění odpovídající základnímu bodovému ohodnocení 1000 bodů (120.000 Kč) podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšeno na trojnásobek (360.000 Kč) s ohledem na věk žalobkyně (28 let) a skutečnost, že pečuje o dvě nezletilé děti, její psychické problémy přetrvávají a projevují se zvýšenou úzkostí, nesoustředěností, nervozitou a změnami v sexuální oblasti. Ohledně nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku a věcné škody se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Nárok žalobce na bolestné vůči žalovaným 1) a 3) posoudil shodně se soudem prvního stupně jako promlčený. Žaloba však byla podána vůči žalovanému 2) ještě v rámci tříleté promlčecí doby, jejíž běh započal dne 30. 6. 2006, a v rozsahu odvolacího návrhu je tedy důvodná co do částky bolestného 12.000 Kč. Odvolací soud též dovodil, že není vázán žalobou v požadavku solidárního plnění žalovaných. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 150 o. s. ř. Na straně žalobce shledal důvody hodné zvláštního zřetele především ve skutečnosti, že žalobce je nezletilý – velmi útlého věku a výše jeho nároku byla závislá na úvaze soudu, neboť se domáhal zvýšení základního odškodnění nemajetkové újmy. Na straně žalobkyně soud přihlédl k tomu, že také oprávněnost jejího nároku závisela z větší části na úvaze soudu o přiměřeném zvýšení základního odškodnění. Žalobkyně utrpěla velmi závažná zranění a prodělala komplikovanou léčbu, její újma byla navíc způsobena trestným činem žalovaného 1). Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaným ani státu. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným 1) a 3) poměrnou část nákladů řízení se zřetelem k úspěchu žalobkyně pouze v rozsahu 13 %. Prostor pro odepření náhrady žalovaným podle § 150 o. s. ř. neshledal, protože si žalobkyně byla již vědoma názoru soudu na rozhodné právní otázky, a přesto podala odvolání, s nímž byla z větší části neúspěšná. Žalovanému 2) v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) platí výše uvedené důvody svědčící pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému 2) byl pak žalobce v odvolacím řízení plně úspěšný, a má proto právo na náhradu nákladů.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně a), žalovaný 1) a žalovaný 3).

Žalobkyně a) napadla rozsudek ve výrocích I a II v částech, jimiž byla její žaloba zamítnuta, a dále ve výrocích VII a IX o nákladech řízení. Nesprávné právní posouzení věci samé spatřuje v otázce promlčení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jelikož uplatnila základ těchto nároků v žalobě včas, nemohlo dojít k promlčení nároků v rozsahu po rozšíření žaloby. Při podání žaloby vycházela z jí dostupného bodového ohodnocení lékařem a zároveň požadovala zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Následné rozšíření žaloby bylo reakcí na podaný znalecký posudek. V otázce, zda lze přiznat zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky i bez návrhu a nad rámec žalobního návrhu, by mělo dojít k přehodnocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souladu s názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13. Dále je výše přiznaného odškodnění za ztížení společenského uplatnění v rozporu se zásadou přiměřenosti (např. 25 Cdo 1106/2008), a to i s ohledem na povinnost žalobkyně hradit náklady řízení. Při rozhodování o nákladech řízení soud nesprávně aplikoval zásadu úspěchu ve věci, ačkoliv bylo rozhodováno i o nárocích, jejichž výše závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu. Mělo být tudíž aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

Žalovaný 1) napadá rozsudek ve výrocích I, II, V, VII, XI a XII, žalovaný 3) pak ve výrocích I, II, V, IX a XI. Dovolací argumentace žalovaných 1) a 3) je v podstatě shodná. Mají za to, že soud porušil dispoziční zásadu a v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nepřípustně překročil žalobní návrh, jímž bylo požadováno solidární plnění všech žalovaných, soud tedy měl žalobu zamítnout pro rozpor žalobního petitu a hmotněprávní úpravy, když zákon a judikatura vylučuje solidární odpovědnost škůdce a pojistitele. Odvolací soud dále nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty u nároku žalobkyně na bolestné, jestliže vycházel z obecného závěru, že k ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok po úrazu. Podle judikatury (25 Cdo 2414/2008) je však významné, kdy bolesti vznikly, nikoliv kdy došlo k ustálení celkového zdravotního stavu. V tomto směru došlo podle žalovaných také k účelové interpretaci důkazů (doplňku znaleckého posudku) bez přihlédnutí k výslechům znalců a ostatním důkazům provedeným před soudem prvního stupně, respektive bez provedení těchto důkazů v odvolacím řízení v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný 3) ve svém dovolání namítá obdobné chybné právní posouzení – tedy obecný závěr soudu, že k ustálení zdravotního stavu došlo jeden rok po úrazu – také ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a rozpor takového posouzení s ustálenou judikaturou (21 Cdo 752/2010). Oba dovolatelé zpochybňují dále závěr odvolacího soudu o existenci důvodů pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky s tím, že odůvodnění soudu se omezuje na pouhé konstatování trvalosti poškození zdraví, což je však základním předpokladem nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoliv už jejího mimořádného zvýšení. Žádné opravdu mimořádné důvody odvolací soud neuvádí, a jeho rozhodnutí je proto v rozporu s ustálenou judikaturou (25 Cdo 4477/2010 a Cpjn 203/2010). Při rozhodování o nákladech řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., odvolací soud navíc žalované o zamýšlené aplikaci uvedeného ustanovení nepoučil, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Jestliže pak odvolací soud přiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, nevzal při posouzení míry úspěchu ve věci v úvahu žalobou uplatňované příslušenství (I. ÚS 2717/08). Dále dovolatelé namítají vady v procesním postupu soudu, konkrétně opakované poučování žalobců bez ohledu na koncentraci řízení a neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem v rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně a) se vyjádřil žalovaný 2) tak, že by dovolání mělo být odmítnuto. Dle jeho názoru nejsou v daném případě vůbec dány podmínky pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění.

K dovolání žalobkyně a) se vyjádřil také žalovaný 3), který odkázal na své dovolání. Dále uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť žalobkyně v podané žalobě nedefinovala dostatečně žádný ze svých nároků, nemohlo tak dojít ke stavení promlčecí doby. Ve vztahu k posouzení aplikace

§ 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení pak poukázal na uplatňování nároků žalobkyní v záměrně nadsazené výši s cílem maximalizovat přiznané náklady.

K dovolání žalovaných 1) a 3) se žalobci vyjádřili tak, že je považují za nedůvodná a navrhují jejich odmítnutí. V případě dlužnické pasivní solidarity je požadováno celé plnění po každém z dlužníků, jestliže tedy žalobci požadovali plnění po žalovaných společně a nerozdílně, nerozhodl odvolací soud nad rámec podané žaloby. Zjištění okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobkyně je pak otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu. V ostatním odkázali na dovolání podané žalobkyní.

Na základě podaných dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2016,

č. j. 25 Cdo 222/2015-710, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2016, č. j. 25 Cdo 222/2015-737, tak, že výrokem I dovolání žalobkyně a) proti potvrzujícím výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, zamítl, výrokem II dovolání žalovaných 1) a 3) proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, odmítl, a výrokem III rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, ve výrocích V, VI, VII, VIII, IX, X a XI o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud setrval při posouzení otázky uplatnění nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění v základní výši před uplynutím promlčecí doby a jejím rozšíření po jejím uplynutí na svém dosavadním závěru, že k rozšíření nároku po uplynutí promlčecí doby nelze k námitce promlčení přihlédnout, neboť ke stavení promlčecí doby dochází pouze ohledně částky uplatněné včas. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, odmítl na daný případ aplikovat, neboť se nejedná o totožný případ, a pokud by byly respektovány, soud by v rozporu se zásadou rovnosti stran nepřípustně zvýhodňoval jednoho účastníka řízení. Ztotožnil se proto se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně a) uplatněný rozšířením žaloby po uplynutí promlčecí doby je promlčen. Dovolání žalobců 1) a 3) pro řešení otázky posouzení předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, přiměřenosti této náhrady, námitky proti skutkovému stavu či závěru o vázanosti soudu návrhem, odmítl dovolací soud jako nepřípustné, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nerespektoval zásady rozhodování o nákladech řízení, byla shledána dovolání žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) proti nákladovým výrokům důvodná a v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně a) ústavní stížnost, neboť nesouhlasila se závěrem dovolacího soudu, že v dané věci nejsou důvody pro změnu zaujatého právního názoru s ohledem na nález Ústavního soudu shledávající pro přiznání mimořádného zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podání žaloby pouze pro základ nároku včas a připouštějící rozšíření žaloby i po uplynutí promlčecí doby.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost žalobkyně a) důvodnou, nálezem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016,

č. j. 25 Cdo 222/2015-710, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 6. 2016, č. j. 25 Cdo 222/2015-737, a dále zrušil výroky I, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII a XIII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 30 Co 344/2013-745, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, a ve zbytku ustavní stížnost odmítl. Konstatoval, že Nejvyšší soud předložil konkurující úvahy k závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3367/13, avšak tyto úvahy nepředstavují důvod pro změnu judikatury Ústavního soudu. Dle jeho názoru je možné v občanském soudním řízení přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním návrhu za splnění podmínky § 153 odst. 2 o. s. ř. připouštějící výjimku z vázanosti soudu žalobním návrhem a mimořádné zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tuto podmínku splňuje. Stížnost do výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou, neboť v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení a celková výše přiznaného odškodnění v částce 592.200 Kč se extrémním způsobem nevymyká standardům při rozhodování soudů o náhradě za ztížení společenského uplatnění. Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud z důvodu právní jistoty, neboť v této části citované usnesení ztratilo zčásti svůj právní podklad.

Nejvyšší soud, v dané věci vázán právními názory vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podaná dovolání a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovoláními napadené výroky I, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII a XIII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Co 344/2013-624, 30 Co 345/2013, 30 Co 346/2013, byly nálezem Ústavního soudu zrušeny, stala se dovolání žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) v tomto rozsahu bezpředmětnými. Existence napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je nezbytnou podmínkou dovolacího řízení, jeho zrušením Ústavním soudem došlo ke vzniku neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, Nejvyšší soud v této části řízení o dovoláních žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) zastavil podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.

Dovoláními zcela nedotčeny zůstaly výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu. K dalšímu rozhodnutí tak zůstal pouze dovoláním žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) napadený výrok II téhož rozsudku.

Dovolání žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) pro řešení otázky posouzení předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a přiměřenosti takového zvýšení nejsou přípustná podle § 237 o. s. ř.

Jelikož § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, přísluší dovolacímu soudu zasáhnout do úvahy nalézacích soudů pouze tehdy, pokud je tato úvaha zjevně nepřiměřená, neúplná či vnitřně logicky rozporná (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (jehož správnost dovolací soud není oprávněn zkoumat) nelze v daném případě považovat úvahu odvolacího soudu o existenci okolností svědčících pro mimořádné zvýšení základní náhrady za ztížení společenského uplatnění za zjevně nepřiměřenou, neúplnou či vnitřně logicky rozpornou. Přiznané odškodnění ve výši 592.200 Kč odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení životního uplatnění poškozené a nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných případech pohybuje (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010). Pro posouzení přiměřenosti odškodnění je rozhodující reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a přiměřenost finální částky odškodnění ve vztahu k následkům poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života. Ani z tohoto hlediska nelze přiznané odškodnění považovat za přemrštěné. Výše odškodnění neodvisí od případné povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení. Rovněž nelze shledat tuto částku zjevně nepřiměřeně nízkou, jak tvrdila žalobkyně a). Ostatně k závěru, že mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolacím soudem odpovídá standardům při posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a není zjevně nepřiměřené, dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu.

Další námitky žalovaných 1) a 3) lze odmítnout s odůvodněním, jež dovolací soud uvedl již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 222/2015.

Pokud bylo namítáno nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, směřují tyto námitky ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudem, tedy nepředstavují jediný možný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání – nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při posuzování uvedených otázek respektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu v tom směru, že v případě nároku na odškodnění bolesti se poškozený dozví o škodě v době, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněné v Souboru pod C 5789]. Nelze přisvědčit interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, uveřejněného v Souboru pod C 9015, v tom smyslu, že rozhodující je okamžik vzniku bolesti. Takový závěr z uvedeného rozhodnutí neplyne. Naopak i v tomto rozhodnutí byl vysloven názor, že rozhodující z hlediska promlčení je okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného, avšak ustálení zdravotního stavu ve vztahu ke konkrétnímu poškození zdraví, ve spojitosti s nímž bolesti vznikly. Stejně tak v případě ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud z judikatorně ustáleného závěru, že se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy se jeho zdravotní stav po úrazu ustálí natolik, že je možné posoudit, jaké nepříznivé důsledky má zhoršený zdravotní stav pro život poškozeného, a lze tedy objektivně provést bodové ohodnocení jeho ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný v Souboru pod C 569). Je nutné dále zdůraznit, že odvolací soud nevycházel z obecného závěru, že k ustálení zdravotního stavu dochází jeden rok po úrazu, jak namítají žalovaní 1) a 3), nýbrž uvedeným argumentem pouze podpořil svůj konkrétní skutkový závěr opírající se o provedené dokazování. Jestliže odvolací soud posoudil uvedené právní otázky v souladu s konstantní judikaturou, nelze jeho závěr o okamžiku ustálení zdravotního stavu, jakožto závěr skutkový vyplývající z hodnocení důkazů, dovoláním úspěšně napadnout.

Další námitkou žalovaných 1) a 3) je překročení žalobního návrhu a porušení dispoziční zásady, jež má spočívat v tom, že ačkoliv bylo žalobou požadováno solidární plnění všech žalovaných, soud bez dispozičního úkonu žalobců rozhodl tak, že žalovaní 1) a 3) jsou povinni plnit společně a nerozdílně a plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost žalovaného 2), plněním žalovaného 2) pak zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost žalovaných 1) a 3).

Vázanost soudu návrhem v civilním soudním řízení znamená, že soud až na zákonem stanovené výjimky nemůže přiznat více nebo něco jiného, než žalobce požaduje (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Soud však není vázán právní kvalifikací žalobou skutkově vymezeného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v Souboru pod C 962), ani doslovnou formulací žalobního petitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v Souboru pod C 2375).

V daném případě soud žalobní návrh nepřekročil. Obecně platí, že jestliže se žalobce domáhá solidárního plnění po více žalovaných, požaduje po každém z nich celou žalovanou částku. Z logiky věci tedy odvolací soud svým výrokem nepřekročil návrh, neboť nepřiznal ani více, ani něco jiného, než bylo po každém z žalovaných požadováno.

Dlužnická solidarita mezi žalovanými 1) a 3) jako škůdci na jedné straně a žalovaným 2) jako pojistitelem na straně druhé postrádá hmotněprávní oporu, proto soud, aniž byl vázán právním názorem žalobců o solidaritě všech žalovaných, správně rozhodl způsobem vyplývajícím z hmotného práva tak, že plněním jednoho ze škůdců zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost pojistitele a naopak (tzv. nepravá solidarita). Ostatně obdobný závěr vyslovil dovolací soud již v minulosti ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněném pod číslem 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v tomto případě byli žalovanými dlužník a ručitel).

Odvolací soud tedy otázku vázanosti soudu žalobním návrhem ve vztahu k plnění peněžitého závazku více žalovanými posoudil v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.

Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolání žalobkyně a) a žalovaných 1) a 3) proto Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru