Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 39/2019Usnesení NS ze dne 14.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Ochrana osobnosti
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.39.2019.1
Dotčené předpisy

§ 81 obč. zák.

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 39/2019-476

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křížovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: M. H., narozený XY, XY, zastoupený Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, 150 00 Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 2/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 9 Co 235/2017-438, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti, jež měla být dotčena obsahem rozhovoru s žalovaným ze dne 5. 8. 2015 pro internetový server XY pod titulkem „XY: „XY“. Cítil se být dotčen tím, že žalovaný uvedl, že žalobce zbohatl v souvislosti s údajným tunelováním podniku P., že je novodobý mafián, že svým angažmá v politice sledoval vlastní mocenské zájmy a podporu klientelismu, a to i v souvislosti se svým působením ve společnosti C. a že je „parazit“, „superhajzl“ a „osoba, která lže, krade, manipuluje, pomlouvá a přijde jí to normální“. Požadoval, aby se žalovaný těchto tvrzení zdržel, uveřejnil omluvu v žalobou specifikovaných periodikách, požádal o odstranění citovaného rozhovoru z internetového portálu XY v žalobě specifikovanou žádostí a v případě, že do dvou týdnů nebude rozhovor odstraněn, požádal o zveřejnění omluvy, zaslal žalobci vlastnoručně podepsanou omluvu a zaplatil mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 13 C 2/2016-318, žalobě s odkazem na § 81, § 82 a § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 9 Co 235/2017-438, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ve výroku I, pokud se žalobce domáhal, aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce je „parazit“, „superhajzl“ a „osoba, která lže, krade, manipuluje, pomlouvá a přijde jí to normální“, ve výroku II, domáhal-li se uveřejnění omluvy za tyto výroky, ve výroku III, pokud se žalobce domáhal, aby se žalovaný omluvil, že neopodstatněně v kontextu daného rozhovoru uvedl, že žalobce je „parazit“, „superhajzl“ a „osoba, která lže, krade, manipuluje, pomlouvá a přijde ji to normální“ a ve výroku IV, domáhal-li se, aby mu žalovaný poslal vlastnoručně podepsanou omluvu za výše uvedené výroky. Ve zbývajícím rozsahu výroků I, II, III, IV a ve výrocích V a VI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce působil od října 2014 jako řadový člen zastupitelstva města XY za hnutí XY, dne 22. 6. 2015 na svou funkci rezignoval; žalovaný je od října 2014 členem stejného zastupitelstva za hnutí XY. Dne 5. 8. 2015 poskytl žalovaný rozhovor pro internetový server XY, který byl ve stejný den publikován. Žalovaný, jenž byl krátce před tím odvolán z pozice náměstka primátora, se vyjadřoval k politické situaci v Ústeckém kraji a pronesl i řadu výroků na adresu žalobce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na žalobce je třeba pohlížet jako na osobu veřejného zájmu, neboť předmětný článek vyšel sice 44 dní po rezignaci žalobce na jeho politickou funkci, avšak není možno jej k datu rezignace přestat vnímat v roli, v jaké se z vlastního rozhodnutí dosud prezentoval, nehledě k tomu, že měl z titulu svého působení v politice reálnou možnost přístupu ke sdělovacím prostředkům a nic mu nebránilo uveřejnit svůj pohled na věc. Ohledně expresivních výrazů „parazit“, „superhajzl“ a „osoba, která lže, krade, manipuluje, pomlouvá a přijde jí to normální“, dospěl odvolací soud, po zopakování důkazu obsahem článku, k závěru, že se netýkají žalobce, a proto žalobu částečně zamítl. Uzavřel, že článek je třeba vnímat v celém jeho kontextu, kdy odstavec (poslední), v němž jsou tyto výrazy uvedeny, je uvozen nutností ukončit rudo-oranžovou koalici a žalovaný zde obecně hovoří o politicích, politické kultuře a cílech do budoucna, přičemž běžný čtenář si tuto část článku nespojí s osobou žalobce, jenž navíc již nebyl zastupitelem, a proto se na něho politické plány žalovaného nevztahovaly. Ohledně dalších uplatněných nároků odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 701/2011 nepřihlédl k obsahu rozhovoru se žalovaným jako k celku a odmítl tak žalobci přiznat ochranu jeho osobnosti pouze na základě izolovaného hodnocení jednoho odstavce, když v hodnocení dílčí části rozhovoru, která jediná byla podle odvolacího soudu podkladem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, lze spatřovat extrémní rozpor s celkovým vyzněním obsahu rozhovoru. Nesprávné právní posouzení spatřuje, s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 a IV. ÚS 14/17, rovněž v dílčích skutkových zjištěních odvolacího soudu, která soud učinil pouze z části důkazu a která jsou v extrémním rozporu s celkovým obsahem důkazu. Dovolatel předkládá rozsáhlý rozbor celého rozhovoru, namítá, že odvolací soud nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů, když dospěl ke skutkovým zjištěním, která z provedeného důkazu (rozhovoru) neplynou. Odvolací soud pak při hodnocení důkazu (obsahu rozhovoru) nedostatečně a neúplně popsal, ani logicky a přesvědčivě neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že se předmětná očerňující tvrzení netýkají žalobce, navíc ani neuvedl, jakou hmotněprávní normu při svém právním posouzení aplikoval a ohledně označení „parazit“ odůvodnění absentuje zcela. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5654/2015 pak namítá nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud nijak žalobce nepoučil, že po provedeném dokazování hodlá učinit jiné závěry než soud prvního stupně. Navrhl změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, případně zrušení dovoláním napadených částí výroku I rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

Předpokladem pro závěr, že došlo k zásahu nebo ohrožení cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (§ 81 o. z.), je zjištění, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, jež se právě těchto hodnot konkrétní osoby dotýká. To předpokládá především porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou složkou osobnosti fyzické osoby, jež má být takovým sdělením dotčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3164/05). Jinak řečeno, uveřejněné sdělení se musí dotčené osoby týkat.

Odvolací soud po doplnění dokazování založil své rozhodnutí na závěru, že výrazy „parazit“, „superhajzl“ a „osoba, která lže, krade, manipuluje, pomlouvá a přijde jí to normální“, se netýkají žalobce. Tento svůj závěr přesvědčivě vyložil. Lze odkázat na argumentaci odvolacího soudu, že uvedené výrazy se v kontextu celého článku týkají blíže nespecifikovaných osob působících v politice. A jestliže se tento hodnotící soud objevuje v závěru rozhovoru se žalovaným, kde se vyjadřuje k budoucnosti, svým cílům a záměru pokračovat v politické činnosti, je nepochybné, že tyto výrazy nelze spojovat s žalobcem, neboť bylo prokázáno, že již předtím politické činnosti zanechal. Výraz „paraziti“ pak žalovaný použil na úplném začátku rozhovoru ve vztahu k nejmenovaným osobám, které se „cítily ohroženy a zavedly staré pořádky“. Jméno žalobce v této souvislosti nebylo uvedeno a ani z kontextu nevyplývá, že by se ho tento expresivní výraz týkal, neboť jeho jméno se poprvé v rozhovoru objevuje až podstatně později a v jiném kontextu. Závěru odvolacího soudu, že citované výrazy se žalobce netýkají, tak nelze ničeho vytknout.

Dovolatel se uplatněnými námitkami v podstatě domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav (výklad kontextu článku odvolacím soudem, jemuž nelze nic vytknout), s nímž on nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Lze shrnout, že námitky dovolatele postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne tento soud v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 4. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru