Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 39/2007Usnesení NS ze dne 18.02.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.39.2007.1
Dotčené předpisy

§ 127 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 132 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 443 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 39/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. T., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 47/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2006, č. j. 19 Co 81/2004-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.425,- Kč k rukám advokáta a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č. j. 6 C 47/2001-121, zastavil řízení co do částky 20.777,- Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 91.530,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení, žalobu ohledně částky 20.778,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené žalovaným, který neoprávněně nechal provést těžbu dřeva z části lesního pozemku žalobkyně. Soud vyšel ze zjištění, že v říjnu 1999 při těžbě lesního porostu na pronajatých pozemcích žalovaný neoprávněně vytěžil také část porostu ve vlastnictví žalobkyně na pozemku p. č. 331/2, v k. ú. P. Soud dospěl k závěru, že všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. byly naplněny. Výši škody zjišťoval za pomoci znaleckého dokazování a při stanovení její výše vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ú. p. h. ú. l. (dále jen „ÚHÚL“), vyžádaného soudem a zpracovaného podle vyhl. č. 55/1999 Sb. K posudkům předloženým oběma účastníky (posudek Ing. M. S., a posudek Ing. S. K. a B. P.) soud nepřihlížel a pokud jde o rozsah způsobené škody, neuvěřil tvrzení žalovaného, že za těžbu 7 stromů nenese odpovědnost.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2006, č. j. 19 Co 81/2004-163, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu zamítl co do částky 11.563,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení ve výši 10% z částky 79.967,- Kč od 1. 11. 1999 do 3. 2. 2001 a z částky 45.691,- Kč od 4. 3. 2005, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jednal protiprávně a nepochybně je odpovědný za škodu, která žalobkyni vznikla na majetku. Dovodil, že žalobkyně, na níž leží důkazní břemeno, prokázala pokácení pouze 45 stromů, nikoliv 49, jak usuzoval soud prvního stupně, a po doplnění znaleckého dokazování zejména revizním znaleckým posudkem Č. z. u. v P. a jeho dodatkem uzavřel, že nejpřesvědčivějším důkazem k prokázání výše vzniklé škody ve smyslu § 443 obč. zák. je znalecký posudek ÚHÚL - varianta B, který vychází z ceny dřevní hmoty v době jejího poškození zjištěné podle vyhl. č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, a zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který byl podrobně odůvodněn, předcházelo mu šetření na místě samém a výsledné hodnoty se blížily údajům uvedeným v alespoň jednom z dalších posudků.

Proti potvrzujícímu výroku a nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda soud může při rozhodování použít znalecký posudek, který byl vyhotoven v rozporu s obecně závaznou právní normou, a další otázky, kdo nese důkazní břemeno k tvrzení žalobce, že škoda vznikla v určitém rozsahu. Namítá, že odvolací soud se přiklonil ke znaleckému posudku ÚHÚL č. 2a/2001, který je podle názoru dovolatele chybný, neboť nebyl respektován způsob výpočtu náhrady škody podle toho, co by žalobce dostal za dřevní hmotu v místě, v běžném obchodním styku ve smyslu vyhlášky č. 55/1999 Sb. a zák. č. 151/1997 Sb. Poukazuje na to, že obchodování se dřevem není a nebylo prováděno podle tzv. sortimentačních tabulek, z nichž tento posudek vychází. Podle jeho názoru posudek prof. G., CSc., z Č. z. u. v P. je dostatečně průkazným o podílu sortimentů dříví při prodeji v r. 1999 a správně též stanovil způsob vyčíslení škody, zatímco někteří z ostatních znalců mohli mít zájem výsledek posudků zkreslit. Namítá dále, že žalobkyně neprokázala rozsah škody, tj. množství dříví a jeho kvalitu, které měl na její úkor vytěžit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které vycházely ze znaleckých posudků. Žádná z námitek v dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, když dovolatel argumentuje pouze tím, že výše škody je jiná, než jakým způsobem byla vyčíslena znalci. Vzhledem k tomu, že dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o výši vzniklé škody a zpochybňuje znalecký posudek, z něhož soud při svém rozhodnutí vycházel. Určení rozsahu škody na lesním porostu, zejména když odcizená dřevní hmota již nemohla být ohodnocena, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a to i v případě, že se vychází ze speciálního právního předpisu. Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku nebo neshodují-li se odpovědi znalců na tutéž otázku, nemůže odborné posouzení nahradit vlastním názorem, nýbrž provede výslech znalců, popř. podrobí znalecké posudky reviznímu znaleckému zkoumání. Dovolatel opakovaně poukazuje na způsob výpočtu škody na lesích podle speciální vyhlášky, z obsahu jeho dovolání však vyplývá, že nevytýká odvolacímu soudu pochybení při právním posouzení, nýbrž zpochybňuje jeho skutková zjištění (o rozsahu odcizeného dřeva a určení výše škody). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení znaleckých důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění o výši škody, jež žalobkyni v důsledku jednání žalovaného vznikla. Námitky dovolatele, které se vztahují k způsobu vyčíslení škody na dřevě, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť se týkají hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, a je tak uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Navíc úvaha soudu o výši škody na lesním porostu je natolik závislá na posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu, že zpravidla vylučuje formulaci obecného pravidla použitelného pro další případy.

Ani otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek NS ze dne 16. 1. 2002, sp.zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, svazek 13, pod C 946).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu, včetně rozsahu vzniklé škody. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a nelze mu proto vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. § 237 až § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ust. § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř.

Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.125,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 26. 7. 2006/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 7. 11. 2006), v částce 300,- Kč. Náhrada nákladů dovolacího řízení tedy činí celkem 4.425,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru