Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3688/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaDovolací důvody
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3688.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3688/2019-859

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, IČO 42196451, proti žalované: Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem Doubravecká 2760/1, Plzeň, IČO 49790480, zastoupená Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Hluboká 1336/55, Plzeň, o 67.928 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 431/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 365/2018-810, 25 Co 366/2019, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 365/2018-810, 25 Co 366/2019, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 5. 2018, č. j. 17 C 431/2011-612, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67.928 Kč s příslušenstvím, potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 10. 2018, č. j. 17 C 431/2011-693, kterým bylo rozhodnuto o znalečném, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dotčené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem řešeny a na základě dovolatelkou uplatněných námitek nelze dojít k závěru, že by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popř. že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak. Některé z uplatněných námitek navíc nesměřují proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 237 a 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka jednak namítá, že soudy obou stupňů při posuzování nároku na náhradu škody žalobce na lesních porostech za rok 2009 ve věci nesprávně aplikovaly vyhlášku č. 55/1999 Sb., přestože takový postup nijak nereflektuje požadavek na nahrazení skutečné škody a v řízení byly provedeny důkazy (zejm. znalecký posudek RNDr. Jana Hoška) prokazující nesprávnost výše škody uměle vykonstruované dle předmětné vyhlášky. Nejvyšší soud se významem zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) – dále jen „lesní zákon“, a vyhlášky č. 55/1999 Sb. ve sporech o náhradu škody na lesích způsobené imisemi již několikrát zabýval a opakovaně dospěl k závěru, že základ, tj. předpoklady odpovědnosti za škodu (zvlášť kvalifikovaná okolnost neboli škodná událost, škoda a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody) lesní zákon neupravuje, a proto je třeba při úvaze o existenci či neexistenci předpokladů odpovědnosti za škodu postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Lesní zákon pak jako lex specialis ukládá povinnost právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků, a dojde-li ke vzniku škody na lesích, způsob výpočtu její výše pak stanoví prováděcí právní předpis (v tomto případě právě vyhláška č. 55/1999 Sb.). Takový postup je zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, neboť povinnost předcházet škodám na lesních porostech je právnickým a fyzickým osobám stanovena v lesním zákoně, předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou jejich provozní činností v občanském zákoníku a konkrétní způsob výpočtu výše škody pak v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010). Rozsudek odvolacího soudu je s těmito východisky ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela v souladu, neboť je založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle § 420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.

Z dovolací argumentace zpochybňující soudy stanovený rozsah škody dále vyplývá, že žalovaná sporuje rovněž použití metodiky znalce RNDr. Pavla Hadaše, Ph.D., pro určení konkrétní výše škody na lesích (použití rozptylové studie a tzv. Gaussova matematického modelu výpočtu škody). Vhodností této metodiky se dovolací soud rovněž již několikrát zabýval a shledal, že i přes některé její nedostatky je pro občanskoprávní řízení o náhradu škody na lesích použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000). Zde je třeba zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady, bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých původců exhalací na lesní porosty. Dovolatelka sice v průběhu řízení navrhla důkazy, jimiž měla být zpochybněna správnost výpočtu dle předmětné metodiky, alternativní způsob vyčíslení škody, jenž by vedl k přesnějším a exaktnějším výsledkům, však nenavrhla. Žádný jiný způsob, kterým by mohla být výše škody zjištěna, se pak nepodává ani ze znaleckého posudku RNDr. Hoška, jenž se sice vůči metodice RNDr. Hadaše vyjadřoval kritickým způsobem, existenci škody jako takové však nepopíral. Pokud za tohoto stavu věci vyšly nalézací soudy ze znaleckých posudků opírajících své závěry o předmětnou metodiku, odpovídá jejich postup ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Je třeba rovněž zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu, náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu prvního stupně), neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek, není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi (srov. § 237, § 241a odst. 1 o. s. ř.), ale pro přezkum otázek právních. Z téhož důvodu nejsou způsobilými založit přípustnost dovolání ani námitky zpochybňující obsah v řízení provedených znaleckých posudků či sporující postup soudů v rámci důkazního řízení (neprovedení dalších žalovanou označených důkazů, chybné hodnocení provedených důkazů, rezignace na zjišťování dalších příčin poškození lesních porostů apod.).

Závěry uvedené v předchozím odstavci se pak vztahují i k dalším námitkám dovolatelky, že nebyla prokázána existence skutečné škody a že soudy nekriticky přejaly výši škody z tvrzení žalobce, aniž by současně provedly jakýkoli relevantní důkaz v tomto směru. V daném ohledu je třeba poukázat především na to, že soudy obou stupňů opřely svůj závěr o škodě a její výši vyjma interních podkladů žalobce (provedených k důkazu) rovněž o znalecký posudek RNDr. Hadaše a o znalecký posudek Ing. Jana Fremutha, MBA, jenž mimo jiné v terénu ověřoval vstupní údaje rozhodující pro výpočet škody a přezkumu podrobil též konkrétní žalobcem provedené výpočty. Dospěl přitom k závěru, že výše žalobcem vykázané škody odpovídá skutečnosti a za správnou označil rovněž metodiku provedených výpočtů. Vzhledem k tomu, že metodika RNDr. Hadaše je v soudní praxi uznávána, jsou pak i závěry plynoucí z podle ní zpracovaných znaleckých posudků použitelné jako důkaz. Soudy tedy mohou k závěru o příčinné souvislosti, jakož i o existenci a výši škody (byť částečně paušalizované, neboť není v současnosti prakticky možné evidovat škodu na jednotlivých stromech přesně) dospět i z příslušných znaleckých posudků, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Z procesněprávního hlediska proto není podobný postup soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a domáhá-li se dovolatelka závěru, že skutkový stav je jiný, než jak byl zjištěn na základě tohoto postupu, jedná se opět o námitky proti skutkovým zjištěním, jež přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit.

Námitka, že ve věci nebylo namístě aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř. umožňující soudu určit v určitých případech výši nároku podle své úvahy, neboť dle vyhlášky č. 55/1999 Sb. by mělo být možno vypočítat škodu v přesné výši, pak rovněž není důvodná. Jak plyne ze shora provedeného výkladu (a jak je bez výjimky reflektováno v judikatuře Nejvyššího soudu), o případ, kdy je namístě aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř., se jedná rovněž u škody způsobené exhaláty na lesních porostech, a to právě se zřetelem na to, že popsaný způsob výpočtu nemá ambice stanovit přesnou výši škody, nýbrž – vzhledem k jeho limitům – slouží toliko jako způsobilý podklad pro určení výše škody úvahou soudu (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010).

Vytýká-li dovolatelka nalézacím soudům, že opomenuly řádně odůvodnit zamítnutí jejích důkazních návrhů, že se nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami, že i přes její výhrady ke znaleckému posudku RNDr. Hadaše upustily od jeho výslechu, potažmo namítá-li absenci skutkové věty v rozhodnutích soudů obou stupňů, nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí či nesprávné zadání znaleckého úkolu ustanovenému znalci, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že právní závěry soudů obou stupňů plně odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu a exces nelze shledat ani v jejich postupu v rámci důkazního řízení, neshledal dovolací soud důvodnou ani námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, potažmo extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru