Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3675/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaNáhrada škody
Smlouva o péči o zdraví (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3675.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2910 o. z.

§ 2913 o. z.

§ 2636 o. z.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1918/20


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3675/2019-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Y. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti žalované: Vítkovická nemocnice, a. s., IČO 60793201, se sídlem Zalužanského 1192/15, Ostrava – Vítkovice, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 297/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019, č. j. 57 Co 46/2019-220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 729 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 29 Co 297/2017-126, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 474 655,36 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–IV). Vyšel z následujících skutkových zjištění. U žalobkyně došlo v důsledku redukce váhy ke vzniku kožního převisu. S primářem chirurgického oddělení žalované bylo domluveno, že kožní převis bude odstraněn, když u žalobkyně byla diagnostikována i kýla. Dne 3. 4. 2014 byly souběžně provedeny tři operační výkony, a to operace pupeční kýly, plastika aponeurózy přední stěny pro rozestup přímých svalů břišních a resekce nadbytečného kožního a tukového převisu. Žalobkyně operaci absolvovala za stavu, kdy trpěla stále obezitou, což mělo vliv na následný pooperační průběh, který byl komplikovaný. Ústavní znalci neshledali žádná pochybení při operaci a následné péči, které byly provedeny podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality žalobkyně s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Žalobkyně podepsala informované souhlasy, ve kterých byla náležitě poučena o způsobu léčby, provedení operace i možnosti následných komplikací. Při operaci žalobkyně provedené dne 3. 4. 2014 na pracovišti všeobecné chirurgie neměli operující lékaři atestaci z plastické chirurgie, ovšem operatér měl dlouholetou praxi v provádění chirurgických výkonů. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) upravujícího smlouvu o péči o zdraví, podle § 4 a § 5 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a podle § 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Neexistuje žádný právní předpis upravující jednoznačně, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Pooperační komplikace vycházely z celkového stavu žalobkyně a jejich výskytu po abdominoplastice nelze zabránit ani je vyloučit. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná postupovala lege artis, a proto nedošlo k porušení právní povinnosti.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 57 Co 46/2019-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I), změnil výrok IV o náhradě nákladů státu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III–IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem, že nebyla provedena pouze abdominoplastika, ale tzv. sdružený výkon. Prvotním důvodem pro operaci žalobkyně byla operace kýly a odstranění kožního převisu. Vzhledem k prokázanému prvotnímu důvodu operace a závěru ústavního znaleckého posudku odvolací soud shodně s okresním soudem neshledal postup žalované v rozporu se zákonem. Souhlasil se soudem prvního stupně, že neexistuje žádný právní předpis upravující, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Pokud žalovaná na svém pracovišti provedla u žalobkyně tzv. sdružený výkon, o kterém byla žalobkyně řádně informována, ačkoliv lékaři žalované, kteří tuto operaci provedli, neměli atestaci z plastické chirurgie, nejednala žalovaná v rozporu se zákonem, nedošlo k porušení právní povinnosti, nejednalo se o postup non lege artis, a proto nebyly splněny předpoklady pro vznik povinnosti žalované k náhradě škody.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nejprve rozsáhle zopakovala skutková zjištění a předložila soudu vlastní skutkové závěry. Namítá, že žalovaná měla povinnost zajistit, aby operační výkon byl proveden osobou s atestační zkouškou z plastické chirurgie. Operaci provedlo pracoviště, které nemělo oprávnění ji provést. Pokud by žalovaná zajistila lékaře s příslušnou atestační zkouškou, ke vzniku újmy by u žalobkyně nedošlo. Dále soudy obou stupňů nesprávně posoudily náhradu nákladů řízení, když měly posupovat podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni vůbec nepřiznávat. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka v textu dovolání ani náznakem neodkazuje na jediný judikát Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatelka pouze rozsáhlým způsobem popisuje skutková tvrzení a hodnotí průběh dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. U dovolatelky byl proveden tzv. sdružený výkon, nikoliv pouze abdominoplastika, k jehož provedení došlo lege artis. Správné je i posouzení otázky, zda musel zákrok provést plastický chirurg, či nikoliv, neboť neexistuje žádný právní předpis upravující jednoznačně, které zdravotní úkony může provést plastický chirurg a které všeobecný chirurg. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

Lze souhlasit s žalovanou, že dovolatelka neodkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Obsah právní otázky, která by měla zakládat přípustnost dovolání, však lze dovodit z jeho obsahu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, zda žalovaná porušila nějakou svoji právní povinnost, a to tím, že nejednala lege artis, neboť operaci měl provést chirurg s atestační zkouškou z plastické chirurgie, nikoliv všeobecný chirurg.

Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, tak podle o. z.) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Uvedené platí i při posuzování předpokladů odpovědnosti podle nové právní úpravy a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná.

V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základními předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody.

Povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni plyne též přímo ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (§ 4 odst. 5 a § 28 odst. 2) a její porušení zakládá i povinnost k náhradě podle § 2910 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018).

V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobkyně podstoupila tzv. sdružený výkon, pooperační komplikace vycházely z celkového stavu žalobkyně a jejich výskytu po abdominoplastice nebylo možné zabránit ani je vyloučit. Pokud soud postup lékařů posoudil jako lege artis na základě provedených znaleckých posudků a dalších důkazů, neodchýlil se při řešení této otázky od ustálené praxe dovolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se soud zabýval splněním předpokladů odpovědnosti podle § 2645 a § 2913 o. z.

Pokud jde o námitku, že měl operaci žalobkyně provést lékař s atestační zkouškou z plastické chirurgie, zabýval se správně odvolací soud otázkou, zda jednání žalované bylo v rozporu s objektivním právem, a tudíž by mohlo zakládat odpovědnost podle § 2910 o. z. V řízení bylo zjištěno, že neexistuje žádný právní předpis určující, které zákroky může provést plastický chirurg a které všeobecný. Žalobkyně svůj názor, že operační zákrok měl provést plastický chirurg, opírala o vyjádření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 2. 2018. Odvolací soud správně uzavřel, že i kdyby šlo o pramen práva, nemohl by mít retroaktivní účinky, když k jeho vydání došlo téměř 4 roky po provedení operace.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 220 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12 729 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru