Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3626/2017Usnesení NS ze dne 01.11.2017

HeslaRozsudek pro uznání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3626.2017.1
Dotčené předpisy
§ 114b odst. 1 o. s. ř.|§ 153a odst. 3 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3626/2017-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) D. H., b) J. H., obou zastoupených Mgr. Rudolfem Šnajderem, advokátem se sídlem Brno, Ptašínského 307/4, proti žalované I. Č., zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 96/18, o 135.000 Kč s příslušenstvím, vedené

u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 120/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2016, č. j. 13 Co 323/2015-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 13. 8. 2015, č. j. 11 C 120/2014-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 135.000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Rozhodl rozsudkem pro uznání poté, co žalovaná podala v zákonné lhůtě odpor proti platebnímu rozkazu, ve stanovené lhůtě se však konkrétně nevyjádřila a vyjádření zaslané po lhůtě nebylo spojeno se žádostí o prominutí lhůty. Této žádosti proto nebylo vyhověno a byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 13 Co 323/2015-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v případě odvolání proti rozsudku pro uznání jsou způsobilými důvody odvolání pouze vada řízení spočívající v nedostatku podmínek řízení či skutečnosti a důkazy prokazující nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Shrnul, že žaloba zněla na konkrétní částku, obsahovala jednoznačná skutková tvrzení včetně navržených důkazů a alternativní právní kvalifikace nepřekáží projednání žaloby, neboť žalobce není povinen uplatněný nárok kvalifikovat po právní stránce, a odkázal v tomto směru na ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Odvolací soud proto uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a odmítl tvrzení žalované, že vyjádření zaslané společně s odporem bylo dostatečné. Lakonické a nicneříkající vyjádření žalované nekoresponduje se záměrem připravit jednání tak, aby bylo možno věc rozhodnout při jediném jednání.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení právní otázky, zda lze vydat rozsudek pro uznání za situace, kdy žalovaná vyjádřila nesouhlas s uplatněným nárokem a neuznala jej, jelikož má za to, že daná otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně se má dovolací soud odchýlit od řešení této otázky v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení a odkazuje na nález Ústavního soudu k vydávání rozsudků pro uznání, na jehož základě dovozuje, že okresní soud měl dovolatelku vyzvat k nápravě vad vyjádření a poskytnout jí k tomu dodatečnou lhůtu. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně s dovoláním požádala dovolatelka o odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení

(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením (výrokem), neboť v nejkratším možném termínu rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K otázce splnění předpokladů pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a následnému vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. existuje bohatá judikatura jak dovolacího soudu, tak i soudu Ústavního. K dispozici je i ustálená rozhodovací praxe k otázce formy a obsahu kvalifikovaného vyjádření žalovaného k výzvě soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř., na níž ostatně odkazoval jak odvolací soud, tak i dovolatelka. Přípustnost dovolání tedy nelze založit na řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Dovolatelka dále navrhla, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněným v časopise Soudní judikatura pod č. 37/2009, a danou právní otázku posoudil jinak.

Vyzve-li soud žalovaného usnesením podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaný může své vyjádření ve věci podat již v odporu proti platebnímu rozkazu; i když je neučinil v samostatném podání, je vyloučeno vydat v takovém případě rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 32 Odo 34/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 4541). Nestačí, aby žalovaný v odporu uvedl toliko, že "se žalobou nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou", aniž by alespoň v základních obrysech vylíčil svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, in Soubor C 7472).

Uvedené závěry dovolacího soudu byly uplatněny i v projednávané věci a Nejvyšší soud nevidí důvod je revidovat. Dovolatelka neuvedla žádný přesvědčivý důvod pro změnu zaujatého právního názoru, že kvalifikované vyjádření k výzvě dle § 114b odst. 1 slouží k přípravě jednání a bez vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví účastník řízení svou obranu, nelze zajistit řádnou přípravu jednání.

Dovolatelka poukázala pouze na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, jehož skutkové okolnosti jsou však odlišné od projednávané věci, a proto dovolací soud neshledal závěry Ústavního soudu použitelnými. Žaloba v této věci byla k soudu prvního stupně podána dne 5. 5. 2014, soud rozhodl platební rozkazem spojeným s výzvou dle § 114b odst. 1 o. s. ř. dne 8. 7. 2014, jež si dovolatelka osobně převzala dne 15. 7. 2014. Následně prostřednictvím svého právního zástupce zaslala dne 17. 7. 2014 odpor proti platebnímu rozkazu s příslibem, že tento odpor podrobně zdůvodní ve svém písemném vyjádření k žalobě, které soudu zašle ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, nicméně sdělila soudu, že s žalobci uplatněným nárokem rozhodně nesouhlasí a neuznává jej, když žaloba dle jejího názoru vychází z žalobci účelově tvrzených skutečností. Podrobné vyjádření žalované k žalobě (sepsané zástupcem) bylo doručeno okresnímu soudu až dne 15. 9. 2014, s tvrzením, že mělo být zasláno již dne 25. 8. 2014 prostřednictvím datové schránky, avšak nebylo řádně doručeno. Dle úředního záznamu ze dne 29. 9. 2014 bylo ověřeno, že ve dnech 25. a 26. 8. 2014 nebylo soudu doručeno žádné vyjádření od zástupce žalované, proto byl zástupce vyzván k doložení potvrzení o tom, že vyjádření soudu zaslal již přede dnem 15. 9. 2014. Až po této výzvě podal zástupce žalované dne 9. 10. 2014 žádost o prominutí lhůty dle § 58 o. s. ř. s potvrzením internetového poskytovatele o dočasné nedostupnosti IT sítě a nefunkčnosti systému elektronické komunikace. Okresní soud proto ověřil dotazem na Ministerstvo vnitra ČR dostupnost datové schránky, která byla dle sdělení ve dnech 25. a 26. 8. 2014 přístupná a plně funkční.

Především je třeba zdůraznit, že na rozdíl od dovolatelkou citovaného nálezu, ale i dalších rozhodnutí Ústavního soudu posuzujících tzv. kvalifikované vyjádření podané právním laikem (nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15) či zjevnou chybu právní zástupkyně, jež odeslala elektronicky pouze první stranu obsáhlejšího vyjádření ve lhůtě, aniž ji soud na tuto chybu upozornil (nález ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16), žalovaná byla od počátku zastoupena advokátem znalým práva, který si měl být vědom významu kvalifikované výzvy i procesních následků, a nevyšla najevo žádná omluvitelná okolnost, jež by mu v tom zabránila. Již z formulace vyjádření k podanému odporu je zjevné, že zástupce dovolatelky si byl vědom nedostatečnosti konstatování, že s uplatněným nárokem nesouhlasí a neuznává jej, neboť se zakládá na účelových tvrzeních. Zároveň uvedl, že podrobné vyjádření zašle soudu v dodatečné lhůtě odpovídající zákonu. Soud prvního stupně tedy neměl důvod dovolatelku upozorňovat na vadu vyjádření, ani ke stanovení dodatečné lhůty pro doplnění vyjádření, jelikož sama dovolatelka tuto lhůtu určila v souladu se zákonem.

Ohledně neodůvodněného promeškání lhůty pro vyjádření k žalobě advokátem lze odkázat na usnesení Ústavní soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 592/17, jenž v obdobném případě uzavřel, že i v případě, že by šlo o vážné důvody dle § 114 odst. 5 o. s. ř., měly být tyto důvody ve lhůtě sděleny soudu, což stěžovatelka neučinila. Zůstala tak pasivní, přičemž tato pasivita nebyla odůvodněná. Charakter jejích zdravotních obtíží nemohl tuto pasivitu ospravedlnit. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka v řízení vystupovala jako advokátka a měla tedy daleko větší vědomost o možných následcích nevyhovění výzvě, a zejména rozsáhlejší zkušenosti a další možnosti, jak vyjádření podat, popř. jak informovat soud o nemožnosti jeho podání ve stanovené lhůtě (např. prostřednictvím kolegyně, kterou požádala o pomoc, prostřednictvím datové schránky či prostým telefonátem na soud). Ústavní soud v této souvislosti připomenul zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva), která nachází uplatnění i ve stávajícím případě.

Dovolací soud proto v projednávané věci konstatuje, že následný procesní postup dovolatelky (zastoupené advokátem), která nejprve doručila okresnímu soudu opožděné vyjádření s neurčitým (a následně Ministerstvem vnitra vyvráceným) tvrzením o nefunkčnosti datové schránky, a dodatečně podala žádost o prominutí zmeškání lhůty, taktéž opožděnou, zákonným požadavkům na odvrácení vydání rozsudku pro zmeškání nedostála.

Nelze než uzavřít, že další procesní aktivita okresního soudu, který by právnímu zástupci dovolatelky hlídal konec lhůty pro vyjádření nebo naopak akceptoval opožděné vyjádření bez řádného uplatnění omluvitelného důvodu, by byl porušením práva na spravedlivý proces v neprospěch žalobců. Zde lze upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, v němž plénum dospělo k závěru, že cílem kvalifikovaného vyjádření k výzvě soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. je posílení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) či řečeno slovy výše citované důvodové zprávy „odstranění disproporcí v postavení žalobce a žalovaného“. Procesní strany si totiž mají být rovny nejen v právech. Při respektování odlišných rolí v řízení by měly být vyvážené i jejich povinnosti. Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení.

Jak vyplývá z uvedeného, předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozsudek Krajského soudu v Brně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dovolání není přípustné ani podle § 238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru