Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3570/2019Usnesení NS ze dne 10.03.2020

HeslaPřípustnost odvolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3570.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1736/20


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3570/2019-189

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. S., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem Fantova 1761/1, Praha 5, proti žalované: B. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 164/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 346/2018-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 13 C 164/2017-120, uložil žalované povinnost zaplatit 479 323 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 218 229 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–V).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 346/2018-148, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do úroku z prodlení z částky 479 323 Kč od 28. 6. 2017 do 31. 7. 2017 zamítá; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výroky II–V).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy v řízení provedené vadně, jednostranně a tendenčně v její neprospěch, přičemž nebylo přihlédnuto k důkazům svědčícím o odlišném průběhu skutkového děje, který vylučoval její odpovědnost. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zopakovala skutková zjištění soudu prvního stupně a navrhla odmítnutí dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žádost dovolatelky, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Dovolatelka ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, a dovolání tak není přípustné.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. Kromě toho, že dovolání ani v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a první žalovaná by tedy zásadně měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k evidentním vadám dovolání, jakož i k obsahu a rozsahu vyjádření žalované, jejíž argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření považovat za náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru