Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3565/2016Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3565.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3383/17 ze dne 19.12.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3565/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Dr. Ing. J. P. a b) V. P., zastoupených JUDr. Petrem Hampelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nivnická 388/12, proti žalované ORESTA spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Kobylisy, U Třešňovky 1795/2, IČO : 00540676, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o jednorázové odškodnění za škodu usmrcením a o náklady pohřbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 184/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 345/2015-339, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 11 C 184/2010-299, zamítl žalobu požadující na žalované společnosti jednorázovou náhradu (§ 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) za škodu usmrcením nezletilého syna žalobců, který zemřel dne 15. 8. 2010 na následky tonutí v podzemní jímce na vodu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 7. 2011, č. j. 35 T 81/2011-279, byli žalobci uznáni vinnými tím, že jakožto rodiče nezletilého při výkonu dohledu nad ním podcenili riziko pro zdraví a život dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu po pozemku, nejméně po dobu několika minut jej ponechali zcela bez dozoru, v důsledku toho došlo k jeho pádu do podzemní plastové nádrže na dešťovou vodu a k jeho následnému tonutí, na jehož následky zemřel. Soud v řízení zjistil, že zhotovitelem stavby na pozemku babičky nezletilého byla žalovaná, jímka se nacházela na oploceném staveništi nezkolaudovaného rodinného domu, který žalobci pravidelně s rodinou navštěvovali. Žalobci spatřovali protiprávnost jednání žalované v tom, že k podzemní nádrži neposkytla technickou dokumentaci ani neupozornila na bezpečnostní rizika, zejména na to, že víko nádrže není zajištěno proti neoprávněné manipulaci. Soud dovodil, že mezi tvrzeným porušením stavebních a bezpečnostních předpisů při stavbě jímky a úmrtím nezletilého dítěte není příčinná souvislost, neboť otázka správného provedení jímky i z hlediska její bezpečnosti měla být posouzena až v rámci kolaudace a do této doby nikdo, krom oprávněných osob, neměl na staveniště vstupovat. Žalobci neměli umožnit čtyřletému synovi vstup na staveniště a nechat jej zde po určitou dobu bez dozoru. Kromě zavinění rodičů se na vzniku škody podílelo i porušení povinností stavebníka – babičky nezletilého V. O.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 345/2015-339, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že nebyl prokázán základ uplatněného nároku. Vázanost soudu výrokem trestního rozsudku podle § 135 odst. 1 o. s. ř., že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nevylučuje možnost případného zavinění dalších osob, soud prvního stupně shledal spoluzavinění za smrt nezletilého i ve vztahu k jeho babičce a správně dovodil, že za situace, že nebyl zjištěn bližší mechanismus vzniku škody, nemohla ani být najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinností žalované a smrtí dítěte. Vzhledem k tomu, že nezletilý ve věku nedovršených čtyř let byl ponechán bez jakéhokoliv dohledu rodiči i babičkou v uzamčeném prostoru nezkolaudované stavby a do jímky se dostal blíže nezjištěným způsobem, nelze dovodit, že by příčinou vzniku škodlivého následku bylo případné porušení právních povinností zhotovitele stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a odvolacímu soudu vytýkají, že pochybil, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívající na závěru o vázanosti rozhodnutím trestního soudu o jejich vině, a nezabýval se odpovědností žalované, která prováděla na předmětné stavbě stavební práce bez vědomí stavebníka. V tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že stavebník V. O. byla povinna ohlásit stavebnímu úřadu zjištěné závady na stavbě, a dovozují, že k utonutí nezletilého vedlo právě umístění jímky, která nebyla zahrnuta v projektové dokumentaci. Přesné vylíčení nehodového děje a zjištění mechanizmu pádu nezletilého do jímky považují za nadbytečné, neboť bez toho, že žalovaná umístila jímku v rozporu se smlouvou o dílo, by k utonutí nezletilého nedošlo. Nesouhlasí se závěry soudů o neexistenci příčinné souvislosti s jednáním žalované, odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně, pokud se nezabýval porušením povinností žalované, která umístila na stavbu jímku na dešťovou vodu v rozporu s projektovou dokumentací. Namítají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, které se opírají toliko o důkazy, které nemají žádný nebo jen okrajový vztah k příčinné souvislosti. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se po právní stránce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelé nedůvodně namítají odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na právní názory v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99, neboť odvolací soud tyto závěry ohledně aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. při svém rozhodnutí plně respektoval, když vycházel z názoru, že v občanskoprávním řízení je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal, avšak nasvědčují-li okolnosti případu, že se na vzniku škody kromě pachatele trestného činu podílela i další osoba, vázanost trestním rozhodnutím se ohledně spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně se věcí z hlediska možné odpovědnosti dalších osob zabýval a jeho právní názor ve vztahu k § 135 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury.

Dovolání není přípustné ani z hlediska otázky příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a újmou na zdraví nezletilého. Je jednoznačné, že bezprostřední příčinou úmrtí nezletilého bylo jeho nezaviněné jednání, avšak žalobci tím, že zanedbali náležitý dohled, umožnili mu nekontrolovaný pohyb kolem nezkolaudované stavby, vytvořili podmínky k jeho újmě na zdraví. Z obsahu dovolání se podává, že žalobci namítají nesprávné posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi škodlivým následkem a jednáním zhotovitele stavby, a porušení právní povinnosti žalované spatřují v tom, že jímka byla umístěna v rozporu se smlouvou o dílo. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována a které okolnosti ji vylučují, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Dovolatelé v podstatě napadají skutkový závěr odvolacího soudu, jenž není výsledkem aplikace právních norem, ale je výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tedy o otázku právní, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), dovolání proto podle § 237 o. s. ř. nemůže být přípustné.

Z uvedených důvodů je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu v napadeném rozsudku není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru