Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 356/2005Usnesení NS ze dne 27.10.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.356.2005.1
Dotčené předpisy

§ 93 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 356/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. k. p., 2) O. Z., zastoupené advokátem, nezletilému O. Z., zastoupenému matkou O. Z., bytem tamtéž, nezletilé L. Z., zastoupené opatrovníkem J. Z., bytem tamtéž, všichni dědicové po J. Z., a 3) S. a ú. s. S., příspěvkové organizaci, o 1.594,70 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 31/92, o dovolání první a druhé žalované a České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 32, IČ: 70096618, zastoupené Českou pojišťovnou, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, jako vedlejšího účastníka na straně druhé žalované, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, č. j. 16 Co 426/2003-363, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Č. k. p., je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.472,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 25 C 31/92-60, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 2.240,- DM s 3 % úrokem od 3. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do dále požadované částky 879,20 DM s příslušenstvím žalobu proti první žalované zamítl a v plném rozsahu zamítl žalobu proti dědicům zemřelého J. Z. a proti třetí žalované o. s. h., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce a první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2000, č. j. 18 Co 404/2000-109, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti první žalované na zaplacení částky 2.240,- DM s příslušenstvím zamítl, v zamítavých výrocích o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, č. j. 25 Cdo 734/2001-131, zamítnuto, v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby proti dědicům J. Z. a v závislých výrocích o nákladech řízení byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení a ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, č. j. 16 Co 426/2003-363, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými O. Z., nezl. O. Z. a nezl. L. Z. změněn tak, že žalovaní O. Z., nezl. O. Z. a nezl. L. Z. jsou povinni zaplatit žalobci částku 797,- Euro s příslušenstvím, a to O. Z. částku 430,38 Euro s příslušenstvím, nezl. O. Z. částku 130,71 Euro s příslušenstvím a nezl. L. Z. částku 235,91 Euro s příslušenstvím, a co do částky 797,- Euro s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podala druhá žalovaná O. Z. dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Namítá, že soudy všech stupňů přehlédly skutečnost, že její manžel nebyl provozovatelem vozidla, neboť vozidlo patřilo jeho otci, J. Z. staršímu. Dispozice jejího manžela s vozidlem byla pouze dočasná a omezená a na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se její manžel o vozidlo staral po technické stránce; v tomto směru poukazuje na R 70/69. Namítá, že vzniklá škoda neměla být vypořádána podle ust. § 431 obč. zák. a že ona není ve věci pasivně legitimována. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně průběhu a příčin dopravní nehody a že bez tohoto odborného posouzení nesprávně zhodnotil technické záležitosti průběhu dopravní nehody. Žalobce jel svým vozidlem nepřiměřenou rychlostí a dopravní nehodu zavinil výlučně on sám, což konstatovali již dopravní policisté při ohledání místa dopravní nehody bezprostředně po události, když žalobce určili jako viníka nehody. Argument soudu o poruše osvětlení vozidla řízeného jejím manželem považuje dovolatelka za technicky nepřijatelný a odporující základním fyzikálním zákonitostem, neboť při jízdě autem jsou všechny spotřebiče napájeny alternátorem, který vyrábí tolik elektrické energie, že vozidlo je bez ohledu na stav baterie osvětleno řádně, navíc závada na vozidle, která by měla způsobovat jeho nedostatečné osvětlení, nebyla zjištěna. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku podala dovolání rovněž první žalovaná. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ztotožňuje se s důvody dovolání uvedenými druhou žalovanou a dále namítá, že nebyla přizvána k projednání věci před odvolacím soudem, ačkoli je stále vedena jako žalovaná, a tímto postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem. Ve věci vystupuje zároveň jako vedlejší účastník na straně druhé žalované, což vyplývá z jejího vyjádření ze dne 27. 3. 2000 a ze dne 10. 3. 1992, avšak jako s vedlejším účastníkem s ní nebylo jednáno, řízení je tedy zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V doplnění dovolání ze dne 5. 11. 2004 uvedla, že žádá, aby její vedlejší účastenství dovolací soud připustil a aby byla označena jako vedlejší účastník na straně druhé žalované. Namítá, že ve spise není žádný důkaz o tom, že zemřelý J. Z. byl nejenom řidičem, ale rovněž provozovatelem předmětného motorového vozidla. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními ohledně průběhu nehodového děje a zejména se závěrem, že vozidlo J. Z. vytvořilo náhlou a nečekanou překážku, a soudu vytýká, že hodnotil důkazy bez odborných znalostí a nenechal vypracovat znalecký posudek ohledně nehodového děje, ač to bylo v řízení navrhováno. Poukazuje na to, že nesouhlasila s výší škody uvedenou ve znaleckém posudku předloženém žalobcem a ačkoliv předložila soudu vlastní výpočet, soud se jím nezabýval. Vzhledem k tomu, že není vinou žalovaných, že řízení o dědictví, jakož i celé soudní řízení, je neúměrně dlouhé, měl soud využít svého práva snížit úroky z prodlení podle ust. § 450 obč. zák. Navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

Žalobce se k dovolání první žalované vyjádřil tak, že je podáno neoprávněnou osobou a je nepřípustné. S poukazem na znění ust. § 93 a násl. o. s. ř. dovozuje, že není ani možné, aby byla současně první žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé žalované. Jako žalovaná již není ani účastníkem řízení, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000 byla žaloba proti ní zamítnuta a řízení vůči ní je pravomocně skončeno, a pokud se chtěla stát vedlejším účastníkem, mohla až teprve tehdy oznámit soudu svůj vstup do řízení, což neučinila. Nedůvodně je v dovolání zpochybňováno, zda J. Z. mladší byl provozovatelem vozidla, když to sám při ústním jednání dne 30. 4. 1992 jednoznačně uvedl. Dovolání druhé žalované má za opožděné a nepřípustné podle ust. § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vzhledem k tomu, že výrokem rozsudku odvolacího soudu byla O. Z. uznána povinnou zaplatit žalobci částku 430,38 EUR, což je cca 13.342 Kč. Dále vyvrací jednotlivé námitky dovolatelky a navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.).

Č. k. p., zastoupená Č. p., a. s., na základě svého oznámení ze dne 5. 11. 2004 vstoupila do dovolacího řízení jako vedlejší účastník na straně druhé žalované. Vzhledem k § 243c o. s. ř. se v dovolacím řízení použije přiměřeně ust. § 93 o. s. ř. o vstupu vedlejšího účastníka do řízení (srov. též usnesení NS ČR ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 116, roč. 1999).

Po zjištění, že dovolání druhé žalované i dovolání Č. k. p. bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud nejprve otázkou přípustnosti podaných dovolání.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Dovoláním druhé žalované O. Z. je napadán rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že dovolatelce byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 430,38 Euro, nezl. Ondřeji Zikovi ve výši 130,71 Euro a nezl. L. Z. ve výši 235,91 Euro. Ačkoliv součet těchto částek po přepočtu na českou měnu přesahuje částku 20.000,- Kč, je jednoznačné, že jde o dílčí samostatné pohledávky žalobce proti žalovaným, kteří jako dědicové původně žalovaného odpovídají za jeho dluhy, každý v rozsahu podle poměru, co z dědictví nabyli. Po skončení dědického řízení nejsou v postavení nerozlučných společníků, rozhodnutí ohledně každého z nich má tedy charakter samostatného výroku. Přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům bylo proto třeba posuzovat samostatně, neboť není rozhodující, že o nároku žalobce bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím.

Protože výrok rozsudku o plnění je vyjádřen v cizí měně, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle ust. § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo nutno určit, jakou hodnotu má částka 430,38 Euro v českých korunách, a to podle kursu vyhlášeného Č. n. b. platného k prvnímu dni kalendářního měsíce, v němž bylo dovolání podáno, tedy ke dni 1. 9. 2004. Po přepočtu na českou měnu (1 Euro = 31,835 Kč) se jedná o částku 13.701,147 Kč. Protože výrokem, dotčeným dovoláním žalované O. Z., bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (k příslušenství nároku se nepřihlíží), je přípustnost dovolání proti tomuto výroku vyloučena ustanovením § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přičemž okolnost, že součet peněžitého plnění požadovaného vůči všem žalovaným přesahuje částku 20.000,- Kč, přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání druhé žalované by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám uvedeným v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž omezení uvedené v ust. § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zde neplatí. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

K dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, není druhá žalovaná subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba proti dědicům J. Ziky co do částky 797,- Euro zamítnuta a který je v podstatě výrokem potvrzujícím, nebyla druhé žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak jejímu návrhu (aby žaloba byla zamítnuta) bylo tímto rozhodnutím ohledně částky 797,- Euro vyhověno a druhá žalovaná tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto výroku.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání druhé žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Pokud jde o dovolání první žalované, vzhledem k tomu, že o jejích právech či povinnostech nebylo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, vůbec rozhodováno, není její dovolání přípustné. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 3. 2000, jímž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.240,- DEM s příslušenstvím, byl v tomto výroku změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2000 tak, že žaloba proti první žalované byla zamítnuta. V tomto výroku nabylo rozhodnutí právní moci dne 19. 2. 2001 a řízení vedené proti první žalované tak bylo pravomocně skončeno. Na tom nic nemění skutečnost, že první žalovaná je – v souladu s procesními předpisy - nadále uváděna v záhlaví rozhodnutí soudů, vydaných v pokračujícím řízení o nároku žalobce proti dalším žalovaným.

Podáním ze dne 7. 11. 2005 první žalovaná oznámila, že vstupuje do dovolacího řízení na straně druhé žalované jako vedlejší účastník.

Podle ust. § 93 o. s. ř. jako vedlejší účastník může se vedle navrhovatele nebo odpůrce zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odst. 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odst. 3).

Především je třeba říci, že tvrzení v dovolání o tom, že jako vedlejší účastník vstoupila první žalovaná do řízení již v roce 1992, resp. 2001, nemá oporu v obsahu spisu, z něhož nevyplývá, že by první žalovaná vůbec učinila projev vůle do řízení jako vedlejší účastník vstoupit. Vstup vedlejšího účastníka do řízení předpokládá totiž projev vůle, tedy sdělení či oznámení soudu, že do řízení jako vedlejší účastník vstupuje, a k účinnému vstupu do řízení nestačí, že ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 3. 1992 a ve svém podání ze dne 27. 3. 2000 se první žalovaná označila za žalovanou a zároveň za vedlejšího účastníka.

Nehledě k tomu, co bylo uvedeno, z povahy věci vyplývá, že účastník řízení nemůže být současně vedlejším účastníkem v tomtéž soudním řízení. Po dobu, co první žalovaná v řízení vystupovala v procesním postavení žalované, nemohla být současně vedlejším účastníkem na straně dalších žalovaných, i kdyby svou vůli do řízení vstoupit projevila. Soud proto nepochybil, když s ní jako s vedlejším účastníkem na straně žalované nejednal.

Není tedy naplněn dovolací důvod podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. že účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a ani žádná z dalších tzv. zmatečnostních vad, uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., nebyla shledána.

Z hlediska dalších dovolacích důvodů (kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o. s. ř.) není dovolání vedlejšího účastníka na straně druhé žalované přípustné z důvodu podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak je uvedeno shora.

Z uvedeného vyplývá, že i toto dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání, jež byla podána proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o. s. ř. a žalobce má právo proti oběma dovolatelům na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolání druhé žalované bylo nepřípustné přímo ze zákona, nelze náklady za sepis vyjádření k jejímu dovolání považovat za účelně vynaložené, proto nebyly žalobci přiznány.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno 30. září 2004 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).

Žalobce má podle ust. § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o. s. ř. vůči Č. k. p., jež podala dovolání a do dovolacího řízení vstoupila jako vedlejší účastník, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč a z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2.397,50 Kč, což je odměna z částky určené podle § 15, § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky (č. 484/2000 Sb.), vypočítaná podle § 3 odst. 6 a odst. 1 bod 5., § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky, přičemž podle kurzovního lístku Č. n. b. ze dne 3. 10. 2005 činilo 1 EURO 29,61 Kč a podle nařízení Rady (ES) č. 2866/98 ze dne 31. 12. 1998 (Úřední věstník L 359, str. 0001-0002), které pevně stanoví přepočítací kurz některých evropských měn k EURO (platný i ve Spolkové republice Německo), 1 EURO činí 1,95583 DEM.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru