Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3464/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaNáhrada škody
Ochrana osobnosti
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3464.2019.1
Dotčené předpisy

§ 101 obč. zák.

§ 106 odst. 1 obč. zák.

§ 112 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3464/2019-709

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: B. V., narozený XY, bytem XY, proti žalovaným: 1. P. F., narozený XY, bytem XY, 2. T. V., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, 4. P. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, a 5. J. Č., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, o 1.317.319 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 175/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 69 Co 316/2018-686, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, č. j. 25 C 175/2017-641, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným 1 a 2 bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 219.284 Kč s příslušenstvím, aby žalovaným 1, 2, 4 a 5 bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 97.495 Kč s příslušenstvím a 1.000.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (řízení proti 3. žalovanému T. M. bylo pravomocně zastaveno usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 25 C 175/2017-443). Okresní soud tak rozhodl o žalobě na náhradu bolestného a nemateriální újmy ve výši 1.000.000 Kč, náhradu škody na movitých věcech ve výši 219.824 Kč a 97.495 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce se 12. 4. 2013 stal obětí trestného činu žalovaných, kteří ho fyzicky napadli, odcizili mu hotovost 200.000 Kč a další movité věci v hodnotě 19.824 Kč. Dne 30. 4. 2013 byl znovu fyzicky napaden a týrán žalovanými, přičemž mu byla způsobena bolest a psychická újma a byly mu odcizeny věci v hodnotě 97.495 Kč. Žalovaní byli v souvislosti s výše uvedenými událostmi trestně stíháni a odsouzeni. V projednávané věci proti uplatněnému nároku vznesli námitku promlčení, kterou okresní soud shledal důvodnou, neboť žalobce se o škodě, jejím rozsahu a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl dne 10. 3. 2014, kdy byl slyšen v trestním řízení jako svědek a jménem a příjmením označil všechny nyní žalované osoby, nejpozději pak dne 15. 5. 2014, kdy byl seznámen s obsahem trestního spisu a tedy i s údaji potřebnými k řádnému označení osob škůdců pro potřeby uplatnění nároku, a žalobu v této věci doručil soudu až dne 28. 6. 2017, tedy po uplynutí jak dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), tak i tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. (u práva na zadostiučinění podle § 13 obč. zák.). K přerušení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce řádně připojil s požadavkem na náhradu svých nároků v trestním řízení (k tomu odkázal okresní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010). Okresní soud neshledal důvody, pro které by bylo možno pokládat vznesení námitky promlčení za uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 69 Co 316/2018-686, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o důvodnosti námitky promlčení jak u práv majetkových (podle § 106 obč. zák.), tak u práv na ochranu osobnosti (§ 101 obč. zák.). Z obsahu trestního spisu jasně vyplynulo, že žalobce v průběhu trestního řízení popsal děj napadení včetně konkrétního a určitého označení osob žalovaných, měl tedy prokázanou vědomost o osobách škůdců. Přesto se nepřipojil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení způsobem, popsaným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5168/2015. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem také v posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Neshledal takové skutečnosti, které by žalobci bránily uplatnit právo proti žalovaným v promlčecí době. Takovým důvodem nemůže být okolnost, že žalovaní v trestním řízení popírali svou vinu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem, jehož zastoupení bylo v průběhu dovolacího řízení ukončeno) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud se při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a podává je z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel má za to, že vědomost o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá, nemohl mít již v průběhu trestního řízení, neboť žalovaní svou vinu popírali a v trestním řízení se aktivně bránili. Namítl, že se s nárokem na náhradu škody přihlásil řádně, pokud výše škody byla v trestním řízení zjištěna posudkem a totožnost škůdců byla známa orgánům činným v trestním řízení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy žalobce dovozuje z toho, že mu byla škoda způsobena trestným činem a žalovaní se v trestním řízení bránili tvrzením neviny. K těmto skutečnostem soudy obou stupňů nepřihlédly a nevypořádaly se s nimi. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ani při hodnocení mravnosti námitky promlčení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti (respektive skutečnostem, z nichž je dovozováno právo na náhradu škody) došlo před 1. 1. 2014 a podle týchž předpisů se posuzují i promlčecí doby stanovené k uplatnění tehdy vzniklých práv.

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližnou výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1168 a C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, na jejichž základě se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Postačuje přitom vědomost o skutkových okolnostech, aniž by bylo nutné, aby oprávněná osoba měla právní znalosti potřebné k jejich právnímu posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru pod C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Podle obecné právní teorie je pak účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky), aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt – práva patří bdělým), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015). Právě v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt je především na vlastním přičinění subjektů právních vztahů, aby samy chránily svá práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (bod 81), ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1944/15 (bod 27) a jiné]. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015).

V projednávané věci z nalézacími soudy podrobně zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) vyplývá, že žalobce byl ve dnech 12. 4. 2013 a 30. 4. 2013 napaden žalovanými, jejichž totožnost neznal. Jména a příjmení žalovaných však uváděl již ve svém výslechu na policii dne 26. 8. 2013. Dne 15. 5. 2014 studoval spis, v němž byly jména a příjmení i další identifikační údaje žalovaných uvedeny. Nejpozději od 15. 5. 2014 tedy počala běžet subjektivní promlčecí doba, ve které žalobce mohl právo u soudu uplatnit, neboť již v tento den měl vědomost o vzniku škody, o jejím rozsahu i o tom, že subjekty odpovědnými za její vznik jsou žalovaní. Jak plyne z výše zmíněné konstantní judikatury, prokázaná vědomost poškozeného o vzniku škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, nemusí vycházet z nezpochybnitelného zjištění, nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Dle dovolacího soudu takové skutkové okolnosti žalobce znal již 26. 8. 2013, nejpozději, jak uzavřel okresní soud, dne 15. 5. 2014. Jediná okolnost, kterou dovolatel odůvodnil své námitky proti okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby i své tvrzení o nemravnosti námitky promlčení, je aktivní obrana žalovaných, kteří v trestním řízení popírali svou vinu. To je ovšem postoj procesním předpisem (trestním řádem, a nakonec i Ústavou) dovolený a v praxi běžný a nelze jej ani pokládat za nemravný do té míry, že by vylučoval důvodné vznesení námitky promlčení. Popírání viny obžalovanými také nemohlo objektivně mít žádný vliv na vědomost žalobce o osobách škůdců. Ostatně dovolatel ani neuvedl, kdy měla podle jeho tvrzení subjektivní promlčecí doba začít běžet a z jakých důvodů. Námitky žalobce proti nedostatečnosti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nejsou namístě. Soudy obou stupňů se otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zabývaly a podrobně svůj závěr na podkladě zjištěného skutkového stavu zdůvodnily. Po právní stránce jejich posouzení respektuje obecné zásady uvedené nejen v dovolatelem zmíněném rozhodnutí, ale i v další bohaté judikatuře dovolacího soudu (např. rozsudky ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1975/2009, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, nebo ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).

Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu v závěru o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovaným však v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru