Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3425/2019Usnesení NS ze dne 27.02.2020

HeslaNáhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3425.2019.1
Dotčené předpisy

§ 415 obč. zák.

§ 420 obč. zák.

§ 4 odst. 5 předpisu č. 372/2011 Sb.

§ 49 předpisu č. 372/2011 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3425/2019-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: K. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem Štramberská 143/12, Praha 10, proti žalovaným: 1) GYN.MINAR, s. r. o., IČO 28254503, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 80, Dvůr Králové nad Labem, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, za účasti vedlejší účastnice: UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, 2) PRVNÍ PRIVÁTNÍ CHIRURGICKÉ CENTRUM, spol. s r. o., IČO 49813692, se sídlem Labská kotlina 1220/69, Hradec Králové, zastoupená JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem Hořická 974/19, Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 150 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 193/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 62 Co 83/2018-315, 62 Co 84/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Josefa Matyáše, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 7 C 193/2015-216, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1. 2018, č. j. 7 C 193/2015-241, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 200 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–VI). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je bývalou pacientkou žalovaných a v září 2012 podstoupila umělé oplodnění v zařízení druhé žalované. Po prokázání těhotenství byla předána do péče první žalované, ke které chodila na pravidelné prohlídky. Dne 9. 1. 2013 byla žalobkyně pro velké zdravotní potíže transportována do nemocnice, kde bylo zjištěno, že mimo plod v děloze se nachází ještě jeden stejně starý v levém vejcovodu, který praskl. Lékaři při život zachraňující operaci odebrali žalobkyni levý vejcovod spolu s plodem mimo dělohu a dne 14. 1. 2013 vyvolali potrat plodu v děloze, protože přestal mít srdeční ozvy. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., dospěl soud k závěru, že všechna vyšetření byla provedena v souladu s doporučenými medicínskými postupy, byla fyziologická a činnost ošetřujícího lékaře byla lege artis. Mimoděložní gravidita nebyla ultrazvukem prokazatelná, nebylo v možnostech ošetřujícího lékaře ji zjistit a nitroděložní plod se vyvíjel zcela normálně. Znalec se vyjádřil, že heterotopická gravidita je poměrně vzácná a složitě diagnostikovatelná situace. Uvedený skutkový závěr v zásadě potvrdil i odborný posudek Vědecké rady České lékařské komory a soudní znalec MUDr. Karel Přibyl, který přehodnotil své původní vágní závěry. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a § 4 odst. 5 a § 49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Uzavřel, že neshledal v péči žalovaných o žalobkyni protiprávnost, a proto žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 62 Co 83/2018-315, 62 Co 84/2018, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a VI (výrok I), ve výroku II týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou ho zrušil (výrok II), ve výrocích IV a V změnil výši přiznaných nákladů a jinak je potvrdil (výroky III a IV), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou a mezi žalobkyní a vedlejšími účastnicemi (výroky V – VII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že se soud prvního stupně správně vypořádal s odbornou literaturou předloženou žalobkyní, nebylo důvodné nechávat vypracovat revizní znalecký posudek, neboť znalec své závěry obhájil a nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 127 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř“). Neshledal podmínky pro obrácení důkazního břemene, neboť zásah do zdravotní dokumentace žalobkyně ani namítaný nedostatek ultrazvukových snímků nemůže mít vliv na zásadní posouzení skutečností významných pro daný případ. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že zdravotnická péče žalovaných byla poskytnuta lege artis, není naplněna podmínka porušení právní povinnosti ani jednou z žalovaných, a proto je jejich zákonná odpovědnost za škodu na zdraví žalobkyně vyloučena.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I, III, IV, V a IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, neboť její zdravotnická dokumentace byla ze strany první žalované měněna, dodatečně upravována a doplňována, a proto byly splněny podmínky pro obrácení důkazního břemene. Odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu (Pl. ÚS 75/04, IV. ÚS 167/96, Pl. ÚS 37/04) týkajících se rozložení důkazního břemene a cituje obecné principy v nich obsažené. V otázce nevyužití dostupných vyšetřovacích metod lékaři k objasnění jejího stavu se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 612/2013, a ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012, a odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že i když byl postup shledán lege artis, měl aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., který zakotvoval obecnou prevenční povinnost. Nakonec namítá nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, odvolacím soudem. Dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 15. 10. 2019, ve kterém pouze citovala pasáže z odborné lékařské literatury. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podstatou námitek žalobkyně je její nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a způsobem hodnocení důkazů soudem, což není podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu ke zjištění skutkového děje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybňování právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Žalobkyní uváděné nedostatečnosti ve zdravotnické dokumentaci nemají na podstatu projednávané věci vliv. K obrácení důkazního břemene nebyly v projednávaném případě splněny podmínky. Žalobkyní uváděný judikát Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, na projednávaný případ nedopadá, neboť se týká vlivu postoje škůdce na výši přiznané relutární náhrady. Navrhuje odmítnutí dovolání v celém rozsahu.

Druhá žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zrekapitulovala skutková zjištění soudu prvního stupně, uvedla, že je přesvědčena, že postup při poskytování zdravotní péče žalobkyni byl po celou dobu lege artis a nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, která by mohla být dávána do příčinné souvislosti s později vzniklou škodou na zdraví žalobkyně. Navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku obrácení důkazního břemene. V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, bylo konstatováno, že teprve v situaci, když tvrzení pacienta nelze prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či „ztratil“, je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko v těchto typově určených případech totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty účastníka řízení – žalovaného, převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. O takový ani obdobný případ však v projednávané věci nejde a odvolací soud v souladu s těmito závěry Ústavního soudu i na ně navazujícími závěry judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017) konstatoval, že v souzené věci nejsou dány podmínky pro obrácení důkazního břemene, a toto břemeno tedy zatěžuje žalobkyni.

Na projednávanou věc nedopadají ani dovolatelkou uváděná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 612/2013, a ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, neboť jsou založena na jiném skutkovém základu a v obou byl znaleckými posudky konstatován postup lékařů non lege artis. Nejvyšší soud se v prvním z nich zabýval otázkou dostatečného prokázání příčinné souvislosti, když dovolatel namítal, že existovala 6 – 7% pravděpodobnost úmrtí pacienta i v případě postupu lege artis. Druhý se týká aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo na případy nedostatečně prokázané příčinné souvislosti. Rozhodnutí odvolacího soudu je však založeno na závěru, že nedošlo k protiprávnímu jednání ze strany žalovaných.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud měl postupovat podle § 415 obč. zák. a zkoumat porušení prevenční povinnosti žalovanými. Dovolatelka ze správných východisek uvedených v jí citované judikatuře činí nesprávné závěry. Aplikace ustanovení § 415 obč. zák. (upravujícího tzv. obecnou prevenční povinnost) přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001). Při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla porušena přímá povinnost. Byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z § 415 obč. zák., pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012). Pakliže existuje zvláštní úprava v podobě § 4 odst. 5 a § 49 zákona o zdravotních službách, bylo by možné o porušení prevenční povinnosti uvažovat v případě, že se vyžadovalo provedení dalších úkonů či zvláštních opatření, což se v posuzovaném případě neprokázalo.

Lze přisvědčit první žalované, že ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, se odvolací soud neodchýlil. Rozhodnutí se týká vlivu postoje škůdce na výši přiznaného zadostiučinění a byl v něm konstatován postup non lege artis, a proto na projednávanou věc nedopadá a nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

K doplnění dovolání ze dne 15. 10. 2019 dovolací soud nepřihlížel, neboť k němu jednak došlo po uplynutí dovolací lhůty, jednak obsahovalo pouze skutkové námitky (polemiku s odbornými závěry znalců), která není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 8 639 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 9 002 Kč.

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou rozhodne soud prvního stupně v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru