Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 336/2000Rozsudek NS ze dne 24.04.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.336.2000.1

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 336/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované E. K., s.r.o., zastoupené advokátkou, o 478.173,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 253/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 1999 č. j. 24 Co 325/98-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 1999 č. j. 24 Co 325/98-64 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č. j. 14 C 253/97-42 uložil žalované, aby zaplatila žalobci (Ministerstvu vnitra České republiky) částku 458.267,50 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 19.905,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná v období od 4. 7. 1995 do 30. 9. 1997 užívala zotavovnu „Ž.\" v k. ú. H. V., aniž by za její užívání platila nájemné. Protože žalovaná nedoložila platný právní důvod užívání, dovodil soud, že získala bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle § 451 obč. zák., a uložil jí povinnost vydat žalobci tomu odpovídající prospěch, jehož výši odvodil od částky 230.000,- Kč ročně, dohodnuté žalobcem s jiným nájemcem v nájemní smlouvě uzavřené dne 24. 5. 1993, přičemž právo žalobce na plnění za období od 4. 7. 1995 do 2. 10. 1995 se s ohledem na vznesenou námitku promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 č. j. 24 Co 325/98-64 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení 458.267,50 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, změnil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po provedení důkazu výpisem z katastru nemovitostí zjistil, že jako vlastník komplexu nemovitostí v k. ú. H. V., tvořícího zotavovnu „Ž.\", je vedena Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR a že tedy vlastníkem nemovitostí není státní orgán (Ministerstvo vnitra České republiky), nýbrž od ministerstva odlišný subjekt - stát (Česká republika). Protože žalobci svědčí pouze právo hospodaření k zotavovně, není aktivně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, neboť pokud se žalovaná bezdůvodně obohatila, stalo se tak na úkor vlastníka zotavovny – České republiky. Nárok, jehož nositelem je stát a nikoli státní orgán, kterému byl majetek svěřen k hospodaření, pak musí být v soudním řízení uplatňován státem, nikoli státním orgánem, byť je v dané věci za stát oprávněn jednat. Jestliže je v daném případě aktivně legitimována Česká republika, která měla být v žalobě správně označena s uvedením příslušného státního orgánu, jehož se věc týká, avšak vystupovala-li v řízení jako žalobce jiná právnická osoba, je nutno žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje ustanovením § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítá, že jeho právem i povinností je využívat právní prostředky k ochraně svěřeného národního majetku a že stávající judikatura přiznává ministerstvu právo a povinnost vykonávat vlastnická práva a domáhat se jejich ochrany v případech, kdy má právo hospodaření k nemovitosti ve vlastnictví státu. Akceptovat právní závěr odvolacího soudu by podle dovolatele v praxi znamenalo, že ani např. státní podnik není legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, ale že žaloba musí být podána státem zastoupeným ministerstvem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla dovolání žalobce zamítnout.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud od 1. 1. 2001 nadále jednal na straně žalobce s Českou republikou – Ministerstvem vnitra České republiky.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb. (dále též jen „zákon\"), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka\") jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.

Podle ustanovení § 51 odst. 1 věty první před středníkem zákona státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§ 8) dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§ 3).

Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona pokud byly státní organizace dotčené změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle § 51 odst. 2, účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení pokud právní předpisy, smlouvy a jiné právní skutečnosti založily do dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti státním organizacím podle odstavce 1 jako právnickým osobám a tato práva a povinnosti do dne nabytí účinnosti tohoto zákona trvaly, je nadále jejich nositelem stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.

Z uvedeného vyplývá, že původní žalobce - Ministerstvo vnitra, které v řízení zahájeném dne 3. 10. 1997 vystupovalo jako samostatný subjekt nadaný způsobilostí k právním úkonům (vykazovalo znaky právnické osoby - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, publikovaný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995), v důsledku změny právní úpravy s účinností od 1. 1. 2001 výslovně postavení právnické osoby pozbylo a stalo se organizační složkou státu nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního řízení zahájeného před účinností zákona zároveň uvedeným dnem vstoupil na jeho místo ze zákona (§ 52 odst. 1) stát - Česká republika, s nímž tedy dovolací soud nadále jedná jako se žalobcem.

Odvolací soud založil rozsudek vyhlášený dne 20. 9. 1999, tedy před účinností zákona č. 219/2000 Sb., na právní argumentaci opírající se o rozlišení aktivní legitimace státu a státního orgánu ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná užívala majetek ve vlastnictví státu bez právního důvodu a bez úhrady. Napadený výrok, jímž byla žaloba podaná Ministerstvem vnitra jako orgánem státu zamítnuta, konkrétně odůvodnil tím, že svědčí-li ministerstvu pouze právo hospodaření s majetkem státu, není ve věci aktivně legitimováno ministerstvo, nýbrž stát. Vzhledem k tomu, že k době rozhodování dovolacího soudu (za účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.) se v důsledku změny zákona namísto Ministerstva vnitra stala účastníkem řízení právě Česká republika, přestaly být právní závěry odvolacího soudu pro posouzení věci významné (za dané situace je bezpředmětné řešit otázku aktivní legitimace ministerstva, které přestalo být účastníkem řízení) a jeho rozhodnutí z nich vycházející tudíž nelze považovat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. zru-šil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. dubna 2001

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru