Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3279/2014Usnesení NS ze dne 06.01.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3279.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 909/15 ze dne 30.06.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3279/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti žalovanému JUDr. T. V., soudnímu exekutorovi, se sídlem Přerov, Komenského 38, zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 252/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 3. 2014, č.j. 69 Co 500/2013-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.213,20 Kč k rukám JUDr. Jiřího Nováka, advokáta se sídlem Praha 2, Sokolská 60, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalovaném, poté co vzal svůj původní návrh částečně zpět, domáhal zaplacení částky 579.999,20 Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody, jež mu měla vzniknout z důvodu nezákonně vedené exekuce, v jejímž důsledku měl být zkrácen o uvedenou částku.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č.j. 69 Co 500/2013-153, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 6. 2013, č.j. 10 C 252/2010-126, ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel vznáší otázku, zda v průběhu exekuce běží promlčecí lhůty nároku na náhradu škody vůči soudnímu exekutorovi podle občanského zákoníku, zda může dojít k promlčení nároku povinného na náhradu škody. Nesouhlasí tak s názorem, že škoda vůči exekutorovi se může promlčet během provádění exekuce. Počátek běhu promlčecí doby naopak spatřuje v okamžiku, kdy má poškozený možnost disponovat se svým majetkem. V postupu exekutora shledává porušení povinnosti, když ten pokračoval v exekuci poté, co byla pohledávka vymožena, čímž znemožnil dovolateli realizovat leasingovou smlouvu, přičemž tvrdí, že k prokázání uvedeného navrhoval v průběhu řízení důkazy, které však nebyly provedeny. Podle dovolatele chybí právně rozhodné skutečnosti, ze kterých by bylo možné činit právně kvalifikovaný závěr, zda existovaly předpoklady pro trvání exekuce či její ukončení. Vytýká odvolacímu soudu, že nebral do úvahy otázku vhodného provedení exekuce, ale zúžil ji jen na možnost jejího provedení v zákoně upravenými způsoby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobce neztotožňuje s jeho právním názorem na řešení otázky promlčení nároku na náhradu škody a předkládá vlastní názor, podle něhož je třeba vztah mezi žalobcem a žalovaným považovat za vztah soukromoprávní, a proto je bez dalšího aplikovatelná právní úprava promlčení zakotvená v občanském zákoníku. Podané dovolání považuje za nedůvodné; z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Argumentace dovolatele nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jenž potvrdil zamítnutí žaloby z důvodu, že neshledal příčinnou souvislost mezi vedením exekuce a vznikem tvrzené škody na straně žalobce spočívající v nemožnosti nabýt vlastnictví k osobnímu automobilu. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je přitom otázkou skutkovou nikoli právní(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

V projednávané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že uplatňovaný nárok žalobce na náhradu škody vůči žalovanému není promlčen, neboť žaloba byla podána včas. Rozsudek dovolacího soudu tak není založen na závěru o promlčení nároku, proto dovolací námitky týkající se promlčení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Další námitky dovolatele, směřující vůči neprovedení jím předložených důkazů k prokázání protiprávnosti způsobu vedení exekuce, nepředstavují (jediný) dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž je jimi vytýkána vada řízení, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2015

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru