Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3245/2019Rozsudek NS ze dne 31.08.2020

HeslaNáhrada škody
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3245.2019.1
Dotčené předpisy

§ 415 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 32 předpisu č. 20/1966 Sb.

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3245/2019-345

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, bytem XY, b) K. D. - J., narozené XY, bytem XY, c) E. J., narozené XY, bytem XY, d) J. J., narozeného XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5, proti žalované: Nemocnice na Bulovce, se sídlem Budínova 2, Praha 8, IČO 000 64 211, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, o 895.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 209/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 407/2018-310, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 407/2018-310, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 9. 2018, č. j. 11 C 209/2011-277, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 11 C 209/2011-277, uložil žalované zaplatit každé ze žalobkyň a) až c) 240.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení a žalobci d) 175.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu všech žalobců ohledně úroku z prodlení za období od 27. 7. 2012 do 28. 7. 2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o soudním poplatku. Obvodní soud, vázán právními názory Městského soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 55 Co 334/2016-220, zrušil jeho předchozí rozhodnutí v této věci, dospěl k závěru, že nárok žalobců na jednorázové odškodnění za smrt B. J. – otce žalobkyně a), manžela žalobkyně b), syna žalobkyně c) a bratra žalobce d) je důvodný. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 11. 2009 byl B. J. hospitalizován v nemocnici provozované žalovanou po prodělaném (jeho prvním) epileptickém záchvatu. V průběhu hospitalizace si přitom jiný pacient při společném kouření venku před budovou všiml, že se B. J. neobvykle projevoval (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva) a byl současně nedostatečně oblečen s ohledem na dané roční období. Dále bylo zjištěno, že B. J. byl dne 1. 12. 2009 přistižen při strhávání plakátů a vyhrožování personálu na oddělení biochemie-urologie, k tomu byl kolem osmé hodiny ranní povolán strážník ostrahy nemocnice, který dotyčného (aniž by v té době znal jeho totožnost) nalezl na oddělení dětské chirurgie, kde se B. J. procházel, na dotazy odpovídal slovem „Bulovka“ a následně se posadil ke stolu s letáčky. Strážníku se na něm nezdálo nic podezřelého a vzdálil se. Přibližně od desáté hodiny dopoledne začali B. J. postrádat jeho příbuzní, neboť jim nezvedal mobil a od nemocničního personálu se dozvídali, že je na vyšetření, přičemž až kolem třinácté hodiny se i nemocnice aktivně zapojila do hledání. Přes následné pátrání policie a rodiny byl B. J. nalezen mrtev až dne 12. 12. 2009 poblíž areálu nemocnice na špatně přístupném místě u vlakového tunelu, kam se podle závěrů policie dostal přímou cestou z nemocnice. Příčinou jeho smrti bylo podchlazení a vyčerpání organismu. Soud uzavřel, že s nejvyšší pravděpodobností zemřelý ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel na místo, kde byl následně nalezen mrtev. Jako den, který B. J. nepřežil, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 11. 2010, č. j. Nc 701/2010-61, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. Nc 1012/2015-41, stanoven den 6. 12. 2009 s tím, že fakticky mohl zemřít i o jeden až dva dny dříve. Soud dále na základě znaleckého posudku konstatoval, že žalovaná při samotné léčbě postupovala lege artis, avšak povinností poskytovatele zdravotní péče je v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby jako je strava, ubytování, úklid a bezpečnost. Žalovaná v tomto směru porušila svou prevenční povinnost, neboť pracovník ochrany nemocnice sice neměl žádné oprávnění posuzovat duševní stav pacienta, měl však okamžitě zajistit jeho bezpečnost a pacienta odvést k příslušnému lékaři, jenž by posoudil, zda pacient potřebuje medikaci, detenci apod. Nestalo-li se tak, je zjevné, že nemocnice nemá vypracované žádné bezpečností postupy pro danou situaci nebo je nedodržuje, a že pochybila, neposkytla-li pacientovi takovou ochranu, jakou od ní lze spravedlivě požadovat. Porušila tak obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, což bezprostředně vedlo k úmrtí B. J.. Je proto podle § 444 odst. 3 obč. zák. povinna nahradit žalujícím pozůstalým škodu včetně úroku z prodlení v zákonné výše ode dne, kdy se podle § 563 obč. zák. dostala do prodlení s plněním.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 407/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že byť vlastní lékařský postup byl lege artis, tíží žalovanou při hospitalizaci pacienta i další odpovědnost zahrnující poskytnutí základní ochrany. Pracovník ostrahy ovšem není zdravotním personálem, a pokud se tedy pacient nechoval tak, aby měl důvod ke konkrétnímu zásahu k zajištění ostrahy, nelze mu vytýkat porušení prevenční povinnosti. Nicméně i tak žalovaná nedostála své prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., pokud neměla dne 1. 12. 2009 od ranních do odpoledních hodin náležitý přehled o tom, kde se její pacient nachází. Měla přitom vědět, že na plánované vyšetření v jejím objektu se pan J. nedostavil, nevrátil se ani na své oddělení, a to i s ohledem na to, že byl telefonicky sháněn svou rodinou přes zdravotnický personál. V tomto směru lze přihlédnout i k tomu, že nemocnice měla interní předpis upravující postup v takovýchto situacích, diferencující mezi tím, zda se jedná o pacienta, který může způsobit újmu sobě i okolí či nikoliv. Rovněž je třeba zohlednit roční období, v němž k posuzovaným událostem došlo, neboť ztráta pacienta v oděvu neodpovídajícím počasí začátkem prosince značila minimálně zvýšené riziko pro jeho zdraví.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost spatřuje podle § 241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci, přípustnost pak v Nejvyšším soudem doposud neřešené otázce, jaké byly povinnosti nemocnice ve vztahu k zemřelému pacientovi, aby bylo zamezeno jeho svévolnému vzdálení se z objektu nemocnice, tedy zda poskytovatel zdravotní péče má sledovat pohyb a zabránit případnému odchodu pacienta, u kterého není diagnostikována žádná duševní choroba, není předmětem detence a nachází se v nemocnici dobrovolně. Podle znaleckého posudku přitom žalovaná v dané věci postupovala po odborné stránce správně a současně nebylo ani důvodu pro omezení na svobodě pohybu či pro sledování tohoto pacienta důkladněji než pacientů ostatních. Jako sporné se dovolatelce jeví již to, zda zdravotničtí pracovníci byli podle tehdy platných právních předpisů oprávněni bránit pacientu v odchodu ze zdravotnického zařízení či omezit jej na osobní svobodě a zadržet v jeho pokoji. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu přitom odpověď na položenou otázku neposkytuje a z nálezů Ústavního soudu naopak vyplývá, že poskytovatel zdravotních služeb se musí zdržet zásahů do osobní svobody pacienta, není-li k nim skutečně závažný důvod a nejsou-li k takovému zásahu zdravotníci oprávněni podle zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 639/2000 či sp. zn. I. ÚS 3783/2018). V daném případě se současně nejednalo o žádný z případů, s nímž tehdy účinný zákon č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, spojoval poskytování zdravotní péče bez souhlasu pacienta. Zdravotní stav pacienta nevyžadoval zvláštní dohled, přičemž na otevřeném oddělení je běžné, že se pacienti volně pohybují po oddělení i areálu nemocnice a nelze jim bránit ani v opuštění prostor nemocnice. Soudy přitom nedovodily porušení prevenční povinnosti ze strany pracovníka ostrahy, ale ze strany zdravotních sester, které nezahájily pátrání po pacientovi v okamžiku, kdy zjistily, že se nenachází na nemocničním pokoji a nedostavil se na plánované vyšetření. Podle dovolatelky nemohl personál nemocnice předpokládat, že pacient, u nějž nebyla diagnostikována duševní porucha a nebyl u něj nařízen zvláštní bezpečností režim, opustí v mrazu nemocnici. Je přitom otázkou, zda při okamžité reakci zdravotní sestry na nepřítomnost pacienta na nemocničním pokoji by bylo možné zamezit tragickému následku, nejspíše ovšem by ani tak již nebylo možné zvrátit situaci, v níž se pacient ocitl po odchodu z nemocnice. Dovolatelka dále poukázala na kritický nedostatek sester, pomocných zdravotních pracovníků a lékařů v rozhodné době, i na to, že povinností sester není alarmovat orgány bezpečností služby či Policii ČR, zjistí-li nepřítomnost pacienta na pokoji a jeho nedostavení se k plánovanému vyšetření. V dané věci vůbec nebyla zkoumána příčinná souvislost mezi údajným pochybením zaměstnanců žalované a úmrtím B. J.; pokud by zkoumána byla, je zřejmé, že by nebyla dána. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelkou pokládaná otázka je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a že odpovědnost nemocnice za škodu na zdraví způsobenou porušením prevenční povinnosti navzdory postupu lege artis již byla Nejvyšším soudem řešena, a to v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 695/2012 a sp. zn. 25 Cdo 1509/2013, což vylučuje přípustnost dovolání. Odmítli dále vývody dovolatelky, že k porušení prevenční povinnosti nedošlo, a vyslovili názor, že v daném případně nepochybně opomenutí žalované vedlo k úmrtí B. J. Dovolání by proto mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka prevenční povinnosti spočívající v dozoru nad pohybem pacientů v nemocničním zařízení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007). V daném případě je třeba splnění těchto podmínek posuzovat v kontextu předpisů účinných v rozhodné době, zejména zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 29. 12. 2011, tj. v době škodní události (dále též jen „zákon o péči o zdraví lidu“).

Zákonný požadavek tzv. generální prevence, jehož nedodržení představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., stanoví každému povinnost zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je totiž povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům v dané konkrétní situaci, nikoliv však již bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to – za splnění dalších předpokladů – občanskoprávní odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, publikovaný pod C 1725 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011). Generální prevenční povinnost poskytovatele zdravotní péče se ovšem uplatní spíše výjimečně, zejména ve vztahu k vedlejším či podpůrným činnostem, které nejsou dostatečně přesně pokryty profesními normami a nemají charakter postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2144/2015, Soubor C 16762).

I když obecně platí, že byla-li škoda způsobena výlučně vlastním jednáním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.) i v případě, že se mu pro nedostatek jeho schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, Soubor C 1212), dovodila již dříve judikatura, že v návaznosti na konkrétní okolnosti lze zvažovat odpovědnost jiné osoby z hlediska porušení prevenční povinnost, tedy zda ji tížila povinnost dozoru nad pohybem osoby, jejíž smrt nastala v důsledku jejího vlastního počínání v duševní poruše (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, uveřejněný pod číslem 19/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Současně je však třeba připomenout, že odpovědnost poskytovatele zdravotnických služeb není odpovědností za výsledek (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, Soubor C 12908) a že závěr o porušení prevenční povinnosti si žádá konkrétní vymezení, jak správně či obezřetně mělo být v konkrétním případě postupováno, aby ke škodlivému následku nedošlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012, Soubor C 12730).

Odvolací soud v dané věci spatřoval porušení prevenční povinnosti žalované v tom, že její zdravotnický personál neměl dne 1. 12. 2009 dopoledne přehled o tom, kde se dotyčný nachází, aniž by bylo zřejmé, zda se tato povinnost odvíjí již z obecné povinnosti nemocnice poskytovat léčebnou péči či ze specifických okolností, které by si vyžádaly potřebu přijmout nějaká mimořádná opatření ve vztahu k zemřelému B. J. Zákonným úkolem nemocnic v rozhodné době bylo poskytovat ambulantní a lůžkovou základní a specializovanou diagnostickou a léčebnou péči, jejíž součástí jsou i nezbytná preventivní opatření (viz § 35 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu). Tomu odpovídala i úprava v § 23 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, podle nějž vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní; ústavní péčí se rozumí péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech; v těchto zařízeních může být poskytována vedle ústavní péče i péče ambulantní. Samotné vyšetřovací a léčebné výkony měly být podle předpisů účinných v rozhodné době poskytovány na základě souhlasu nemocného (§ 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu), pouze ve výjimečných zákonem stanovených případech, včetně situace, v níž osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí (viz § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu), bylo možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a bylo-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče bez souhlasu nemocného. V zásadě tak již za této úpravy bylo na svobodném rozhodnutí dotyčného, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1197/2010, Soubor C 8818).

Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že léčebná péče v nemocnicích nezahrnuje jen přímo medicínské postupy, ale je souhrnným označením též pro další imanentní náležitosti hospitalizace, zejména pak pobyt v nemocnici jako takový. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že je třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva (k tomu viz např. teze vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, či nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18). Nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě (tedy i k pobytu na lůžku či k řádnému dostavení se na plánovaná vyšetření), nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda ji pacient důsledně dodržuje, případně jej k ní přiměl přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit. Prevenční povinnost provázející poskytování léčebné péče při dobrovolné hospitalizaci by se tak měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného,

a to ani za chladného počasí; pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může od něj převzít ošacení apod. Všechny tyto podstatné momenty přitom mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší nemocniční komplex, prakticky nezjistitelné (zdravotníci si jich mohou všimnout toliko mimoděk, permanentní sledování všech pacientů zdravotnickým personálem by v podstatě mohlo paralyzovat chod oddělení a obstruovat náležité poskytování léčebné péče). Za stavu, kdy je na daném (neuzavřeném) oddělení v návaznosti na povahu léčených diagnóz běžné, že se plně pohybliví pacienti vzdalují opakovaně ze svých pokojů, například, aby se bez doprovodu dostavili na jiná oddělení k vyšetření, ale též aby si zařídili své osobní záležitosti, šli se projít či něco koupit, lze navíc v krátkém časovém horizontu jen obtížně rozlišit mezi dočasnou nepřítomností, případně opakovanými nepřítomnostmi, a tím, kdy pacientovo vzdálení značí jeho záměr opustit nemocnici.

Jinak by bylo samozřejmě nutno pohlížet na osobu, u níž by mělo být s ohledem na její aktuální zdravotní stav či průběh léčby zdravotnímu personálu zřejmé, že její delší absence na oddělení může bezprostředně negativně ovlivnit její zdraví (například kvůli nezbytné aplikaci léčiv), či na osobu jevící známky duševní poruchy, jež může ohrozit sebe či své okolí. Tedy v situacích, v nichž by si běžná míra opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům daného stavu věcí žádala provést určitá mimořádná opatření a kdy by případně i podle § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu bylo možné pacienta podrobit léčebným úkonům bez jeho souhlasu. V tomto směru je rozhodující, zda takové okolnosti jsou pro zdravotnický personál v rámci běžného průběhu řádné léčby a poskytovaného standardu péče detekovatelné. Šlo-li o duševní poruchu, je nezbytné se zabývat tím, zda ji bylo možné včas rozpoznat či diagnostikovat, případně zda poskytovatel zdravotní péče měl a mohl reagovat na stav rozrušení pacienta vyvolaný podanými léky či provedenými výkony. Odlišit je třeba i do jisté míry očekávatelné obecné rozrušení osoby z umístění v nemocničním prostředí a tomu uzpůsobit přístup k danému pacientovi. V projednávané věci tak záleží na tom, zda žalované byly nebo měly být včas známy konkrétní faktory, pro něž by bylo třeba zakročit a přijmout mimořádná opatření týkající se sledování pacienta či dozoru nad ním. Závěr, že žalovaná mohla předejít tomu, aby pacient pod vlivem této poruchy utrpěl tak fatální újmu, však musí být podložen zjištěním, že žalované byly v době, kdy mohla účinně zasáhnout, zřejmé její konkrétní příznaky, pro něž mohla a měla učinit určitá potřebná - právně i fakticky uskutečnitelná - mimořádná opatření. Takový závěr však odvolací soud při současném konstatování, že samotný lékařský postup byl lege artis a že pracovník ochranky nepochybil, neučinil. Pak ovšem závěr o porušení prevenční povinnosti žalovanou neobstojí. Zmínil-li odvolací soud, že žalovaná měla pro podobné případy interní předpis, neobjasnil povahu dané normy, to, jakým způsobem měla postihovat prevenční povinnost týkající se rizik spojených s hospitalizací pacientů, jež se vzdálí z oddělení, ani to, jak přesně měla v posuzovaném případě usměrňovat počínání žalované k úkonům dozoru nad pacientem.

Opodstatnění má v daném případě i výtka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval příčinnou souvislostí mezi jím konstatovaným porušením povinnosti žalovanou a smrtí pana B. J. Odvolací soud toliko vysvětlil, v čem spatřuje porušení prevenční povinnosti nemocnicí, k příčinné souvislosti jako jednomu ze základních předpokladů nástupu odpovědnosti za škodu se však v odůvodnění rozsudku nevyjádřil. Opomenul-li ve svém posouzení tuto zákonnou podmínku úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody, jeho rozhodnutí je tak z tohoto důvodu neúplné, a tedy nesprávné (k nesprávnosti neúplného rozhodnutí viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, publikované pod č. 28/2014 Sbírky, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010).

Protože je uplatněný dovolací důvod naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); tyto důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru