Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3241/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaNáhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3241.2019.1
Dotčené předpisy

§ 645 odst. 1 obč. zák.

§ 420 odst. 1 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3241/2019-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. M., bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti žalované: Vevera, spol. s r.o., IČO 45274240, se sídlem Zahořany 87, zastoupená JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Koněvova 2596, Praha 3, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 278.287 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 84/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 62 Co 224/2018-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Mikyska.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 43 C 84/2015-160, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 278.287 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 24. 10. 2012 pro žalobce zhotovila zahradní automatický závlahový systém, využívající pro doplňování vody v akumulační nádrži kromě dešťové vody také vodu z vodovodu. Za dobu od 6. 9. 2013 do 4. 9. 2014 odebral žalobce mnohonásobně více vody z vodovodního řadu než za stejné období v letech předcházejících i následujících a musel za ni zaplatit o 278.287 Kč více. Této částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, vzniklé v důsledku vadného plnění smluvní povinnosti žalovanou, přičemž pokládal odpovědnost žalované za objektivní podle § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud uplatněný nárok s odkazem na § 3028 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“) posoudil podle § 2913 o. z. Neměl za prokázané tvrzení žalobce, že zvýšený odběr vody byl způsoben vadou zařízení (plováku) pro regulaci doplňování vody do systému, a tedy že škoda žalobce (cena vody, která protekla závlahovým systémem) vznikla v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovanou.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 62 Co 224/2018-216, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 278.287 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Obvodní soud se podle odvolacího soudu dopustil pochybení, pokud zamítl žalobu na základě závěru o neunesení důkazního tvrzení žalobcem, aniž žalobce poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že nárok je třeba posoudit podle § 420 obč. zák. a žalobce nese důkazní břemeno ohledně porušení smluvní povinnosti žalovanou, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Městský soud pak doplnil dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. provedením důkazů, které žalobce předložil odvolacímu soudu po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Znaleckým posudkem G. D. vzal za prokázané, že příčinou nadměrného čerpání vody byla porucha systému automatizované závlahy – selhání zabezpečovacího prvku napouštěcího ventilu (plovákového spínače), zprávou Institutu pro testování a certifikaci, a. s., vzal za prokázanou nefunkčnost plováku a zprávou Českého metrologického institutu, že vodoměry na přívodu k akumulační nádrži nevykazují vadu. Na základě toho dospěl ke skutkovému závěru, že důvodem nadměrné spotřeby vody byla vada díla dodaného žalovanou. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s obvodním soudem v tom, že na věc nedopadá ustanovení § 421a obč. zák., avšak za použití § 3028 o. z. uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle § 631 a násl. obč. zák. Vadu plovákového spínače ve dvouleté záruční lhůtě (§ 645 odst. 1 obč. zák.) shledal porušením smluvní povinnosti ze strany žalované, které bylo příčinou vzniku škody žalobce podle § 420 odst. 1 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a odůvodňuje tím, že odvolací soud se v rozporu s judikaturou dopustil závažného procesního pochybení, když v odvolacím řízení dodatečně poučil žalobce podle § 118a o. s. ř. a následně provedl rozsáhlé dokazování žalobcem dodanými důkazními prostředky, které nebyly provedeny, a tedy ani hodnoceny soudem prvního stupně, přičemž navíc v rozporu s § 127 o. s. ř. znalce Dohnala ke znaleckému posudku nevyslechl a na posudek jen odkázal. Tím porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení a odepřel žalované právo na spravedlivý proces. Tyto procesní námitky pokládá dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 371/2019, za způsobilé dovolací důvody. Dovolatelka dále dovolacímu soudu předložila dvě otázky, které podle ní dosud nebyly judikatorně řešeny, a sice „zda je soud povinen zabývat se z moci úřední v případě subjektivní odpovědnosti otázkou spoluzavinění poškozeného, pokud se toto spoluzavinění podává ze spisu“ a „zda je soud povinen ex offo na základě tvrzení stran zkoumat, zda žalobu není nutno zamítnout pro šikanózní výkon práva“. Odvolací soud se spoluzaviněním žalobce ani rozporem jeho nároku s dobrými mravy vůbec nezabýval. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání konstatoval, že odvolací soud provedl důkazy v souladu s § 127, § 211 a § 213 odst. 4 o. s. ř. poté, co jej v důsledku svého právního názoru na věc poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., čímž napravil pochybení obvodního soudu, jenž bez poučení žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene. Svým postupem odvolací soud neporušil procesní práva žalované, neboť žádné ústavně zaručené právo na dvojinstanční řízení v civilních věcech nelze z ústavního pořádku dovodit (odkázal např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 322/16). Ani otázky stran povinnosti soudu zabývat se z moci úřední spoluzaviněním poškozeného a souladem uplatněného nároku s dobrými mravy nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odpověď na ně plyne přímo z § 101 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je soud povinen zabývat se v občanském řízení sporném jen tím, co účastníci v řízení tvrdí. Žalovaná nikdy netvrdila a netvrdí ani v dovolání, čím konkrétně měl žalobce spoluzavinit škodu a proč by měl jeho nárok být v rozporu s dobrými mravy nebo by měl mít šikanózní povahu (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003). Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Vedlejší účastnice na straně žalované navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, když neposoudil otázku spoluzavinění žalobce na vzniku škody (odkázala např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 či IV. ÚS 2273/14). Na spoluzavinění žalobce lze podle ní usoudit z toho, že po odpojení závlahového systému nenechal (z důvodu údajných obav z neobjektivnosti zkoumání) za účelem zjištění příčiny úniku vody odborně přezkoumat funkčnost plováku, přestože mu to bylo doporučeno příslušným odborníkem i ČVUT a byl mu předán kontakt na státní zkušebnu ve Zlíně. Těmito okolnostmi se odvolací soud nezabýval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Řešení otázky tzv. spoluzavinění poškozeného, kterou žalovaná předestřela dovolacímu soudu jako otázku dosud neřešenou, vyplývá z ustálené soudní judikatury. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, Cpj 35/78, publikovaného pod č. 22/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, je v řízení o žalobách o náhradu škody soud povinen i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti žalovaného v důsledku spoluzavinění poškozeného. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 11/2011, publikovaného pod C 12519 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, v rozsahu, v jakém je jednání, popř. opomenutí poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese odpovědnost žalovaný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4146/2009, nebo ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3891/2009). I nezaviněné jednání poškozeného, jež bylo příčinou škody (např. snížení kognitivních schopností vlivem věku), je tedy třeba přičíst k tíži poškozenému. Pro závěr o spoluzavinění poškozeného tedy musí být prokázána existence okolnosti přičitatelné poškozenému a příčinné souvislosti mezi touto okolností a vznikem škody. Netvrdí-li žalovaný takové skutečnosti a neoznačí-li k nim důkazy, musí tyto skutečnosti alespoň vyplývat z provedeného dokazování. V daném případě žalovaná neuvádí žádnou konkrétní žalobci přičitatelnou skutkovou okolnost (ať už porušení nějaké povinnosti žalobcem či náhodu, která se mu přihodila), která by alespoň částečně mohla být příčinou vzniku škody, (vedlejší účastnicí namítané neodevzdání plováku k přezkoušení pochopitelně nemohlo mít vliv na vznik škody, protože šlo o reakci žalobce na již vzniklou škodu). Podle žalované se spoluzavinění žalobce ze spisu „podává“, avšak z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by žalobce porušil nějakou povinnost, kterou by měl ve vztahu k provozování a údržbě zavlažovacího systému (např. že by neprováděl jeho pravidelnou kontrolu podle pokynů žalované), resp. že by v jiném směru nezachoval takový stupeň bedlivosti, který by bylo možno za daných okolností od něj rozumně požadovat k prevenci či odvrácení škody. Odvolacímu soudu navíc nelze vytknout, že by se jinými možnými příčinami škody nezabýval, neboť mj. v tomto směru učinil dotaz na znalce Dohnala. Znalec uvedl, že výrobcem je doporučována instalace dalšího kontrolního zařízení ke kontrole hladiny vody v nádrži, kontrola průtoku či spotřeby vody. Vyjádření znalce ovšem neprokazuje povinnost žalobce doplnit automatizovaný systém dodaný odbornou firmou o další zabezpečovací prvek, případně povinnost průběžně sledovat svou spotřebu vody či úroveň hladiny v nádrži. Takovou aktivitu by od něj nebylo možno žádat ani podle § 415 obč. zák., neboť žalobce neměl důvod předpokládat, že by mohlo dojít k poruše, která by další přídavnou kontrolou mohla být dříve odhalena. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, Soubor C 1725, podle něhož každý je ve smyslu § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Požadavek, aby si žalobce nainstaloval další zařízení monitorující nadměrné čerpání vody, či aby sledoval spotřebu vody, by byl namístě za situace, kdy by od žalobce bylo možno rozumně očekávat, že bude předvídat možnou poruchu zabezpečovacího prvku napouštěcího ventilu na zařízení, které mu nainstalovala, zprovoznila a udržovala odborná firma. Takový požadavek by podle dovolacího soudu byl nepřiměřený. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že příčinou škody je jen porušení smluvní povinnosti žalovanou, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu vztahující se ke spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák.

Také otázku, za jakých okolností je soud povinen hodnotit uplatněný nárok z pohledu jeho souladu s dobrými mravy, respektive posoudit, zda nejde o šikanózní uplatnění práva, nelze pokládat za otázku dosud neřešenou. Podle ustálené soudní judikatury není vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, Soubor C 12342). Současně i Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy jsou povinny se podle ustanovení § 132 o. s. ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03). Učiní-li tedy soud z provedeného dokazování konkrétní skutková zjištění vedoucí k závěru o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy či přímo o šikanózním uplatnění práva, pak je i bez výslovné námitky účastníka řízení povinen se s takovou skutečností vypořádat. Netvrdila-li však v daném případě žalovaná, že je uplatnění práva žalobce na náhradu škody z konkrétních důvodů v rozporu s dobrými mravy nebo směřuje jen k její újmě (a je tedy šikanózní), ani takové skutečnosti nevyplynuly z provedeného dokazování, neměl odvolací soud důvod pro zamítnutí žaloby s odkazem na § 3 obč. zák. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že by se v této otázce neřídil ustálenou judikaturou.

Námitka chybného procesního postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování soudu prvního stupně o žalobcem předložené tři listinné důkazy, což mělo vést k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a námitka nesprávného provedení důkazu znaleckým posudkem jsou námitkami jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Není-li přípustné, pak k jiným vadám řízení lze zcela výjimečně coby k samostatnému dovolacímu důvodu přihlédnout jen tehdy, pokud by svou závažností vedly v závěr o odepření přístupu účastníku ke spravedlnosti. Tak tomu v daném případě nebylo. Dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a není tedy v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011). Jestliže tedy odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, poučil žalobce podle § 118a o. s. ř. a podle § 213a odst. 1 a 2 o. s. ř. doplnil dokazování o tři důkazy (což nelze pokládat za rozsáhlé dokazování), pak postupoval ve shodě s § 213 odst. 4 o. s. ř. a jeho postup nemůže zakládat porušení zásady dvojinstančnosti ani práva na spravedlivý proces, jichž se dovolává žalovaná. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že odkazovala-li žalovaná v dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 371/2019, pak rozhodnutí této spisové značky neexistuje – tedy měla zřejmě na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 371/2019. Zmíněné usnesení však v podmínkách exekučního řízení konstatuje totéž, co je uvedeno shora pro řízení nalézací, tedy že postup odvolacího soudu, který při jednání provedl k důkazu soudem prvního stupně posouzené listinné důkazy a doplnil dokazování o další důkazy, nelze vyhodnotit ani tak, že by došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces a že by odvolací soud konal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K námitce nesprávného provedení důkazu posudkem znalce lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, Soubor C 10025, či rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, Soubor C 1049, podle něhož soud nesmí upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku. V dané věci však žalovaná žádné výhrady proti znaleckému posudku znalce Dohnala nevznesla, dokonce se k němu (jak sama připouští) ani nevyjádřila.

Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru