Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3239/2007Usnesení NS ze dne 30.07.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3239.2007.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3239/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. K., zastoupenému advokátem, o 83.096,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 320/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č.j. 23 Co 467/2005-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. 28 C 320/2002-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 83.096,- Kč a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 1. 9. 1999 uzavřel s leasingovou společností leasingovou smlouvu za účelem pronájmu osobního automobilu zn. OPEL, při podpisu uhradil na akontaci 129.000,- Kč a zavázal se k měsíčním splátkám nájemného ve výši 9.017,- Kč. Vlastníkem vozidla po celou dobu trvání leasingového vztahu zůstala leasingová společnost. Dne 1. 12. 1999 žalovaný způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k tzv. totální škodě na předmětném vozidle. Č. p., a.s., vyplatila vlastníku vozidla (leasingové společnosti) pojistné plnění ve výši 204.300,- Kč představující rozdíl mezi cenou vozidla v době jeho poškození a hodnotou použitelných zbytků. Leasingová smlouva byla následně z důvodu totální škody na předmětu leasingu ukončena a leasingová společnost poskytla žalobci při konečném vyúčtování 48.458,- Kč. Jelikož žalobce se nikdy nestal vlastníkem předmětného vozidla, nesvědčí mu právo na náhradu škody ve výši rozdílu mezi částkou, kterou zaplatil leasingové společnosti, a částkou 48.458,- Kč, kterou obdržel od leasingové společnosti po skončení leasingového vztahu z pojistného plnění. Ostatně zničením předmětu leasingu žalobci žádná škoda nevznikla, neboť po celou dobu trvání leasingového vztahu byl pouze uživatelem (nikoli vlastníkem) vozidla, a uvedeným okamžikem přestal platit leasingové společnosti sjednané nájemné.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, č.j. 23 Co 467/2005-60, rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Dovodil, že částky, které žalobce uhradil leasingové společnosti, nepředstavují škodu vzniklou žalobci ve smyslu § 442 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž smluvní plnění žalobce (akontace, platby nájemného) leasingové společnosti za užívání vozidla, které by žalobce vynaložil bez ohledu na to, zda došlo ke škodné události a poškození předmětu leasingu. Mezi dopravní nehodou způsobenou žalovaným a částkami zaplacenými žalobcem proto neexistuje příčinná souvislost. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vznik škody dovolatel spatřuje ve snížení jeho majetku, jež odpovídá rozdílu mezi prostředky, které „vložil do předmětného leasingového vztahu“ a částkou, jež mu byla následně vyplacena. Požadovaná částka ve výši akontace přitom představuje zálohu zaplacenou na kupní cenu jako pořizovací hodnotu předmětu leasingu. Žalovaný svým protiprávním jednáním zapříčinil nejen vznik uvedené škody, ale zároveň způsobil, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, z níž by měl žalobce prospěch. Dovolatel má dále za to, že obdržené pojistné plnění nemůže být „započteno“ na jeho pohledávku za žalovaným, jelikož tímto pojištěním je kryta pouze „případná újma pojištěného, která nastane bez zavinění účastníků“. Přesto, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi „relevantními skutečnostmi“, neboť se nezabýval pojištěním předmětu leasingu, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, 1 Cz 86/90 a R 55/1971), a proto navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).

V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, a to vzniku škody na straně žalobce a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a (tvrzeným) vznikem škody.

Škůdce odpovídá za škodu, která při jím způsobené dopravní nehodě vznikla na vozidle jeho vlastníkovi (leasingové společnosti), jelikož poškozením vozu dochází ke zmenšení majetkového stavu vlastníka vozu a nikoli nájemce vozu, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a po něm se projevil v majetkových poměrech vlastníka vozu (jemuž bylo z tohoto důvodu poskytnuto pojistné plnění). Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce (příjemce leasingu) sjednané pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli (poskytovateli) z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1514). V případě předčasného skončení leasingu vznikne nájemci majetková újma spočívající ve snížení jeho majetkového stavu ve srovnání s předpokládaným průběhem leasingového vztahu. Ačkoli ke skončení právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem by nebýt dopravní nehody nedošlo, konkrétní právní a potažmo i majetkové důsledky vyplývající pro nájemce ze zrušení leasingové smlouvy se bezprostředně odvíjejí od podmínek sjednaných pro tento případ v leasingové smlouvě. Škůdce, který odpovídá za škodu vzniklou na vozidle, nenese již odpovědnost za to, že poškozené vozidlo bylo předmětem leasingového vztahu a že v leasingové smlouvě byly dohodnuty takové podmínky, které při předčasném ukončení leasingu vedly k tomu, že nájemce, aniž se stal vlastníkem vozu, zaplatil ze svého pohledu nevýhodně vysoké částky za nájem vozidla a platby s tím spojené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, č.j. 25 Cdo 1437/2006).

Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu byly odvolacím soudem (v konečném důsledku) posouzeny v souladu s konstantní judikaturou i hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou. Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Z tohoto pohledu je irelevantní námitka dovolatele, že „obdržené pojistné plnění“ nemůže být započteno na uplatněnou pohledávku žalobce za žalovaným; tato námitka nesměřuje vůči žádnému z právních závěrů, které jsou pro napadené rozhodnutí určující, a odvolací soud ostatně ani žádný závěr o započtení pojistného plnění ve svém rozhodnutí nevyslovil.

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nezhojil pochybení soudu prvního stupně, který se nevypořádal se všemi tvrzenými skutečnostmi, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Navíc není ani zřejmé, jaký vliv mohla mít okolnost, že se soud prvního stupně nezabýval pojištěním předmětu leasingu, na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovanému, jemuž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru