Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3226/2018Usnesení NS ze dne 23.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3226.2018.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 421a obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3226/2018-709

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: D. B., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Nemocnice Na Homolce, se sídlem Roentgenova 37/2, 150 30 Praha 5, IČO 00023884, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem Evropská 136/810, 160 12 Praha 6, IČO 49240480, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, 288 02 Nymburk, o 987 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 104/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 54 Co 25/2018-658, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladu dovolacího řízení 15 198 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaromíra Bláhy.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladu dovolacího řízení 15 198 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kazdy.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody na zdraví, která jí vznikla v souvislosti s operací provedenou v roce 2004 z důvodu poškození mamo implantátů, jež jí byly již dříve žalovanou voperovány. Požadovala bolestné v částce 960 000 Kč za bolesti, jimiž trpěla před, při a po operaci, k níž došlo 6. 12. 2004, a věcnou škodu 27 000 Kč představující náklady na zakoupení nových implantátů.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 27 C 104/2005-573, (v pořadí čtvrtým) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 800 Kč s příslušenstvím, co do částky 947 200 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 2000 podstoupila žalobkyně v zařízení žalované plastickou operaci, při které jí byly vyměněny již nevyhovující prsní implantáty voperované jí jinde v roce 1989 za implantáty typu Style 410 FM výrobce Mc Ghan. Při revizi dne 9. 4. 2002 byla zjištěna asi 8 cm dlouhá ruptura levého prsního implantátu a obalení jeho dolní poloviny volným silikonovým gelem. Implantát byl žalobkyni bezplatně vyměněn za nový stejné značky, velikosti i tvaru. V roce 2004 byly při vyšetření zjištěny ruptury obou prsních implantátů s únikem hmoty do okolí, proto dne 6. 12. 2004 žalobkyně na jiném pracovišti podstoupila operaci, kde jí byly poškozené implantáty nahrazeny implantáty jiného výrobce (Eurosilicone), na jejichž pořízení žalobkyně vynaložila 23 000 Kč. Na základě znaleckého dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná postupovala při péči o žalobkyni lege artis. Příčina dezintegrace implantátů v těle žalobkyně nebyla zjištěna, jako možné příčiny poškození znalci určili vytvoření kapsule – jizevnatého pouzdra, reakci materiálu na tělní tekutinu, či ztenčení pouzdra implantátu; protržení chirurgickým nástrojem při operaci znalci vyloučili. Soud uzavřel, že i když nebyla zjištěna příčina poškození implantátů, byla operace ze dne 6. 12. 2004 nezbytným důsledkem jejich předčasného poškození, žalovaná proto odpovídá za škodu podle § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a přiznal jí náhradu nákladů na pořízení nových implantátů (23 000 Kč) a bolestné ve výši základního bodového ohodnocení v částce 16 800 Kč. Nepřistoupil však k mimořádnému zvýšení náhrady bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. s tím, že šlo o estetickou operaci a bolesti žalobkyně byly přímo úměrné ruptuře implantátů, na něž byla žalobkyně (jako na jednu z možných komplikací) předem upozorněna.

K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 54 Co 25/2018-658, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení 39 800 Kč zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro závěr o objektivní odpovědnosti žalované za škodu podle § 421a obč. zák. Prsní implantáty vložené žalovanou do těla žalobkyně jsou zařazeny mezi schválené zdravotnické pomůcky sloužící k vylepšení vzhledu pacientky, v předmětné době byly hodnoceny jako jedny z nejkvalitnějších a nebylo prokázáno, že by jejich poškození či rozpad v organismu žalobkyně byl způsoben jejich povahou. Za jejich vlastnost pak nelze považovat jejich narušení či rozpad v krátké době po vložení do těla pacientky. Uzavřel, že ačkoliv existence bolesti v souvislosti s provedenou augmentací není zpochybňována, nebylo jednoznačně prokázáno, že byla způsobena právě povahou opakovaně měněných implantátů. Příčina poškození implantátů nebyla prokázána, mohly ho vyvolat i okolnosti na straně žalobkyně. Jestliže škoda nebyla způsobena charakteristickou vlastností věci a žalovaná při augmentaci postupovala lege artis, neshledal odvolací soud odpovědnost žalované za škodu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a odporující obecným zásadám logiky a podrobně rozebírá jednotlivé, dle odvolatelky nelogické, závěry soudu a odkazuje na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1033/2002, 22 Cdo 739/2004, 26 Cdo 1472/2003, 28 Cdo 418/2009, 30 Cdo 5359/2007). Namítá, že odvolací soud, ačkoliv konstatoval správně zjištěný skutkový stav věci, učinil bez jakéhokoliv odůvodnění skutková zjištění nová. Jde především o zjištění, že u žalobkyně bylo indikováno pouze odstranění poškozených prsních náhrad, nikoliv nutnost vložení náhrad nových, avšak současně uzavírá, že jejich výměny byly provedeny lege artis, což je nelogické, neboť provádění neindikovaných výkonů nelze považovat za „lege artis“, stejně jako nelze za takový postup považovat opakovanou implantaci implantátů, o nichž bylo zjištěno, že je příjemce nepřijímá (rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 2237/2012 a 8 Tdo 1421/2008). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1591/2015 dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že v případě ruptury prsního implantátu závisí existence či absence odpovědnosti podle § 421a obč. zák. na době, jež uplynula od implantace do zjištění ruptury. Namítá dále, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť nejprve účastníky poučil o tom, že věc bude posouzena podle § 421a obč. zák., avšak následně odpovědnost žalované vyloučil, a postupoval tak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 a 22 Cdo 3866/2014. Odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1222/2012), pokud podmínil aplikaci § 421a obč. zák. existencí vady věci použité k plnění závazku, neboť okolností, jež má původ v povaze věci je nejen vada či chybějící vlastnost, kterou by jinak věc měla mít, ale především její specifické vlastnosti, tedy sama povaha věci. Klade otázku, zda je tendence silikonového implantátu k rupturám a úniku silikonu do okolí povahou použité věci pouze za předpokladu, že zároveň patří do skupiny zdravotně nevyhovujících prostředků. Za otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené označila to, zda je strach z operace a bolest duševním strádáním, resp. útrapou odškodňovanou v rámci bolestného. Nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje i v tom, že odvolací soud bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl řadu jí navržených důkazů dokládajících možnost vymizení implantátů, migrace gelu v těle apod., přitom zároveň dospěl k závěru, že žalobkyně ve sporu neunesla důkazní břemeno (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2121/07). Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání. V řízení bylo prokázáno, že dezintegrace implantátů nebyla v daném případě projevem jejich charakteristické vlastnosti, ale byla s vysokou pravděpodobností důsledkem jiných okolností. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 964/2014 a 25 Cdo 4758/2008 s tím, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k prokázání příčinné souvislosti.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a navrhla odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání. Žalobkyně neprokázala, že by jí škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze použitých prsních implantátů, neboť jejich předčasný rozpad není jejich typickou a charakteristickou vlastností.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.

V dovolání žalobkyně vytýká (mimo jiné) soudu nesprávné skutkové závěry i pochybení při dokazovaní spočívající v neprovedení důkazů žalobkyní navržených (odborných lékařských publikací). Avšak samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že jí škoda na zdraví vznikla v důsledku povahy nebo vlastností předmětu použitého při zdravotním výkonu (prsních implantátů), a není tak dán předpoklad k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody podle § 421a obč. zák.

Podle § 421a obč. zák. (vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb.) každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito; této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).

Ustanovení § 421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti toho, kdo plní závazek (zde poskytuje zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou či vlastnostmi užitého přístroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu způsobily, měly svůj původ právě v této konkrétní věci. Neznamená odpovědnost za všech okolností při použití jakéhokoliv nástroje či přístroje, nýbrž vzniká pouze tehdy, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána samotnými účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z její povahy, tedy působením jejích charakteristických vlastností, jež se projevily negativním způsobem (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2458/2013, ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2546/2010, ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 964/2014). Odpovědnost je dána v případě, že tato věc, byť správně použitá, právě svou charakteristickou vlastností zapříčinila vznik škody. Není-li prokázáno, že právě okolnosti mající původ v povaze věci použité při zdravotnické službě byly vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, není naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti ve smyslu ust. § 421a obč. zák. Není-li najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ v povaze použité věci a poškozením zdraví, není nárok na odškodnění založen podle ust. § 421a obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2007, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 636/2015).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014, pak soud jasně vyložil, že v případě nároku na náhradu škody podle § 421a obč. zák. nese žalobce (poškozený) břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti, tj. že škoda byla způsobena povahou konkrétní použité věci či přístroje. Při nesplnění této důkazní povinnosti stíhá žalobce, který je v daném případě nositelem důkazního břemene, neúspěch ve sporu.

Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala, že jí škoda na zdraví vznikla v důsledku povahy nebo vlastností předmětu použitého při zdravotním výkonu (prsních implantátů). Vycházel ze zjištění, že od roku 2000 docházelo opakovaně (a to i po uplatnění nároku žalobkyní) k poškození prsních implantátů (různých značek) v těle žalobkyně, přičemž příčinu tohoto jevu se nepodařilo zjistit. Prsní implantáty nebyly vadné, nebyly poškozeny chirurgickým nástrojem při vkládání a současně má na jejich opotřebení vliv řada faktorů. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že předčasný rozpad prsních implantátů nebyl způsoben samotnou jejich povahou a není projevem jejich vlastností (působením materiálu, konstrukce či jiných specifických vlastností). Jak vyplývá z odborných závěrů, implantace cizích těles bývá zatížena vyšším kvantem rizik a komplikací, může se vyskytnout nadměrná reakce okolní tkáně ve smyslu sekrece či postupné tvorby vaziva, kdy se tento stav klinicky projeví až za určitou dobu, vliv má bezprostřední pooperační průběh (např. hematom kolem implantátu), místní infekce (i latentní), předčasné zatížení operovaného místa (nevhodné prádlo, fyzická námaha: zaměstnání, sex, sport), ale i zvýšená dráždivost okolní tkáně či autoimunitní onemocnění. Tyto faktory, jež nejsou dány povahou a vlastnostmi implantátu, mají vliv na jeho desintegraci. Závěru odvolacího soudu, že není dána odpovědnost žalované za škodu podle § 421a obč. zák., neboť žalobkyně neprokázala, že škoda byla způsobena samotnou povahou implantátů, nelze ničeho vytknout. Tento závěr není založen na právním názoru, že podmínkou aplikace § 421a obč. zák. je existence vady věci použité k plnění závazku. Byl-li postup žalované při vložení implantátů lege artis, nepřipadá v úvahu ani její odpovědnost podle § 420 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka dále pokládá dovolacímu soudu řadu otázek, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (např. zda je provádění neindikovaných zdravotnických výkonů postupem lege artis, zda je strach z operace duševním strádáním nebo zda v případě ruptury prsního implantátu závisí existence či absence odpovědnosti podle § 421a obč. zák. na době, jež uplynula od implantace), a proto nemohou přípustnost dovolání založit.

Námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud rozsudek odůvodnil srozumitelně a vypořádal se se všemi relevantními argumenty účastníků. Překvapivost rozhodnutí pak nespočívá v pouhém nevyhovění uplatněnému nároku, ani v tom, že konečné posouzení věci je odlišné od předběžného právního názoru soudu zpřístupněného účastníkům.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru