Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3217/2008Rozsudek NS ze dne 03.02.2010závady ve sjízdnosti - pasivní legitimace

HeslaNáhrada škody
Odpovědnost za škodu vzniklou uživatelům pozemních komunikací
Pozemní komunikace
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3217.2008.1
Dotčené předpisy

§ 27 odst. 2 předpisu č. 13/1997 Sb.

§ 420 obč. zák.

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3217/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Z. U., zastoupeného advokátem proti žalované K. s. s. L.k., zastoupené advokátem, o 112.646 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 338/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007 – 145, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007 – 145, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené při dopravní nehodě způsobené závadou ve sjízdnosti komunikace.

Okresní soud v Liberci (poté co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně rozsudky ze dne 16. 9. 2004 a 4. 10. 2005 žalobu opakovaně zamítl, a Vrchní soud v Praze tyto rozsudky usneseními ze dne 31. 5. 2005 a 9. 9. 2006 opakovaně zrušil a druhým citovaným usnesením věc postoupil Okresnímu soudu v Liberci jako soudu věcně příslušnému) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. 14 C 338/2006-132, uložil žalované zaplatit žalobci 112.646 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 20. 1. 2002 došlo na silnici I. třídy u obce S. k dopravní nehodě autobusu, který řídil žalobce. Dopravní nehoda byla zapříčiněna námrazou na vozovce, jejíž výskyt řidič nemohl předvídat. Na základě znaleckého posudku byla škoda na autobuse vyčíslena na 102.000 Kč a cena za odtah činila 10.645,95 Kč.

Okresní soud dospěl na základě smlouvy o koupi věci najaté ze dne 21. 12. 1998 uzavřené mezi žalobcem a Ing. J. H. k závěru, že žalobci svědčí aktivní legitimace. Pasivní legitimaci žalované dovodil z obsahu příkazní smlouvy mezi Ředitelstvím silnic a dálnic České republiky (dále jen “ŘSD ČR“) a Správou a údržbou silnic Č. L. (právní předchůdce žalované) ze dne 2. 1. 2002. Okresní soud konstatoval, že žalovaná neprovedla kontrolu a údržbu příslušného úseku silnice, svou nedbalostí zavinila nesjízdnost silnice a mezi touto nedbalostí a vznikem škody existuje příčinná souvislost.

Krajský soud po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že právní posouzení dostatečně zjištěného skutkového stavu okresním soudem není správné, jelikož za škody vzniklé uživatelům dálnic, silnic nebo místních komunikací odpovídá podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jejich vlastník, tudíž shledal nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, neboť vlastníkem komunikace (silnice I. třídy), na níž došlo ke škodné události, byl a je stát.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu je nesprávný, přičemž odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č.j. 12 Cmo 333/2004-53, které koresponduje s rozhodnutím soudu prvního stupně, jež dovolatel považuje za správné. Žalobce rovněž poukazuje na znění § 9a dříve platného zákona č. 135/1961 Sb. upravující odpovědnost správců komunikací za následky závad ve sjízdnosti a vyjadřuje přesvědčení, že záměrem zákonodárce nebylo na této odpovědnosti něco měnit. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. 2. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované zdůvodněného tím, že v době škodné události byl vlastníkem silnice, na níž došlo k nehodě, stát, který sice může převést výkon některých práv a povinností vlastníka silnic I. třídy na organizace správy a údržby silnic, jejichž zřizovateli jsou kraje, ale nelze dovodit, že by tím mohl převést odpovědnost za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti silnice, jejímž je vlastníkem.

Podle § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ke dni škodné události, tj. k 20. 1. 2002 (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“) vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou je závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

Podle § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Podle § 9 odst. 2 uvedeného zákona Ministerstvo dopravy a spojů může smluvně převést výkon některých práv a povinností státu jako vlastníka silnic I. třídy na organizace správy a údržby silnic, jejichž zřizovatelem jsou kraje (dále jen “správce pozemní komunikace”), za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy.

Z tohoto ustanovení se podává, že v době škodné události byl vlastníkem předmětné komunikace stát. Z výsledků řízení vyplývá, že na základě zřizovací listiny ze dne 11. 12. 1996 ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. Ministerstvo dopravy a spojů ČR zřídilo příspěvkovou organizaci ŘSD ČR, jejímž základním předmětem činnosti je výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy, zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I. třídy. Z čl. II zřizovací listiny dále vyplývá oprávnění ŘSD ČR uzavírat smlouvy k zajištění správy a údržby pozemních komunikací. Dne 2. 1. 2002 byla k zajištění správy a údržby předmětné pozemní komunikace uzavřena příkazní smlouva mezi ŘSD ČR a právním předchůdcem žalované - Správou a údržbou silnic Č. L.

Z uvedeného nelze dovodit přenesení odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti silnice ze státu na žalovanou. Především ze zjištěného skutkového stavu neplyne, že by žalovaná byla subjektem, na nějž Ministerstvo dopravy a spojů smluvně převedlo výkon některých práv a povinností státu jako vlastníka silnic I. třídy ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. Navíc zákonná možnost státu převést smluvně výkon jen některých práv a povinností státu jako vlastníka silnic I. třídy na správce pozemních komunikací zřízených kraji nezahrnuje možnost na správce pozemní komunikace smluvně převést odpovědnost za škodu, jejíž příčinou je závada ve sjízdnosti. Takové smluvní dispozice se zákonnou odpovědností by – jak správně upozornil odvolací soud – mohly ztěžovat uplatnění práva na náhradu škody poškozeným. Opačný závěr nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006, v němž byl řešen případ, kdy poškozený žaloval na náhradu škody vzniklé z důvodu závady ve sjízdnosti komunikace správce pozemní komunikace, a ve kterém dovolací soud dovodil pasivní legitimaci správce komunikace, neboť v uvedené věci byl aplikován zákon č. 13/1997 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2000, jehož ustanovení § 9 bylo formulováno odlišně („Ministerstvo dopravy a spojů nebo obec může pověřit výkonem vlastnických práv právnickou nebo fyzickou osobu“) a skutkový stav uvedené věci byl rovněž odlišný (žalovaný byl právním nástupcem státní příspěvkové organizace, jež byla ve smyslu tehdejšího znění § 9 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. pověřena výkonem vlastnických práv ke komunikaci). Tím spíše pak nelze argumentovat ustanovením § 9a dříve platného zákona č. 135/1961 Sb., jež (na rozdíl od § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) výslovně stanovilo, že nositeli odpovědnosti za škodu vzniklou závadami ve sjízdnosti jsou správci komunikací. Na uvedených závěrech nemůže konečně nic změnit ani okolnost, že Vrchní soud v Praze v dovolatelem označeném rozhodnutí vyjádřil bez podrobnějšího zdůvodnění odlišný právní názor.

Uvedené závěry však nevedou bez dalšího k úvaze o nedostatku pasivní legitimace žalované. Zásadně totiž platí, že zákon č. 13/1997 Sb. upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně (srov. obdobně - byť ve vztahu k dříve platnému zákonu č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 315). Takový souběh obecné a zvláštní odpovědnosti různých osob za škodu vzniklou z téže události není v právní praxi ničím neobvyklým, typicky souběh odpovědnosti řidiče za zavinění dle § 420 obč. zák. a objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla dle § 427 a násl. obč. zák. (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, poř. č. 3, s. 18/86). Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák., a to ani odpovědnost založená zaviněným porušením povinnosti vyplývající z příkazní smlouvy ze dne 2. 1. 2002 vůči žalobci, který nebyl účastníkem této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod č. 56).

Jelikož se odvolací soud uplatněným nárokem z pohledu uvedeného právního názoru nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. února 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru