Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3129/2020Usnesení NS ze dne 16.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3129.2020.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 458/2000 Sb. ve znění do 03.07.2009

předpisu č. 51/2006 Sb. ve znění do 31.03.2010

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3129/2020-317

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E.ON Distribuce, a.s., IČO 28085400, se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice, zastoupená JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem Masarykova 398/2, 602 00 Brno, proti žalovanému: R. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou se sídlem Havelkova 89/4, 779 00 Olomouc, o 65 939 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 256/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j. 16 Co 316/2019-261, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Ptáčka.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 3 C 256/2012-321, zastavil řízení co do částky 616 Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 395,73 Kč, zamítl žalobu co do částky 927,27 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 3. 2010, při kontrole odběrného místa, k němuž měl žalovaný uzavřenu smlouvu o odběru elektrické energie, byl zjištěn neoprávněný odběr, který byl realizován připojením části odběrného místa na neměřenou část elektrického rozvodu před elektroměrem, přičemž na hlavním jističi byla porušena plomba. Neoprávněný odběr elektrické energie trval minimálně od 16. 2. 2007 do 16. 2. 2010; od roku 2007 se v odběrném místě podstatně snížil odběr elektrické energie oproti předchozímu období. Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 458/2000 Sb. a dovodil objektivní odpovědnost žalovaného za vznik škody. Výši škody stanovil částkou 59 757,73 Kč podle § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., neboť ji nebylo možno zjistit jiným způsobem a žalovaný ani po poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal, že podle vyhlášky stanovená výše škody je mnohonásobně vyšší než platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích předcházejících neoprávněnému odběru. Podle § 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. přiznal žalobkyni i náhradu nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru ve výši 4 638 Kč.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 16 Co 316/2019-261, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právním posouzením.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2476/2014 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/13, namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení otázky, jakým způsobem určit výši škody za neoprávněný odběr. Namítá, že soudem stanovená výše škody několikanásobně přesahuje reálnou spotřebu (asi 14 444 Kč) a má tak nikoliv kompenzační, ale sankční charakter. K neoprávněnému odběru docházelo pouze v koupelně a na WC, kde se nacházely pouze dvě 60W žárovky a jedna zásuvka do níž byla zapojena pračka. Soudy v rozporu s § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. určily její výši mechanicky a fiktivně, aniž vynaložily snahu na zjištění skutečné výše škody, např. pomocí znaleckého posudku. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň požádal o odklad jeho vykonatelnosti.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. V projednávané věci bylo žalobě vyhověno v částce 64 395,73 Kč, jež se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náhradu za neoprávněný odběr elektrické energie ve výši 59 757,73 Kč a nároku na náhradu částky vyplacené externí společnosti za provedenou kontrolu ve výši 4 638 Kč, jež však nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (i když se jedná o spor odběratele a distributora elektrické energie, předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok žalobkyně na náhradu škody) ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Otázkou určení výše náhrady škody v případě neoprávněného odběru elektrické energie se opakovaně zabýval Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 997/2014 nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017) i Ústavní soud. Ten v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15 neshledal neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr podle vyhlášky č. 51/2006 Sb. s tím, že však vyhláška nemá být aplikována mechanicky, ale je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu. Jestliže škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze výši škody stanovenou podle vyhlášky bez dalšího akceptovat.

Na základě skutkových zjištění (jejichž správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) odvolací soud uzavřel, že v odběrném místě žalovaného došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie. Zásadní spornou otázkou byla výše takto vzniklé škody. Soudy postupovaly v souladu s citovanou judikaturou, neboť za situace, kdy nebylo možno určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané elektřiny podle změřených nebo jinak prokazatelně zjistitelných údajů, umožnily žalovanému, který má v tomto smyslu důkazní břemeno, aby prokázal, že výše škody stanovená podle vyhlášky je nepřiměřeně vysoká a nemá tak kompenzační, ale sankční charakter. Žalovaný však své důkazní břemeno neunesl, neboť ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nenavrhl žádný relevantní důkaz. Neprokázal, že platby za elektřinu v předchozích srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem byly ve srovnání s výší škody mnohonásobně nižší. Naproti tomu žalobce doložil, že od roku 2007 se odběr elektřiny v odběrovém místě podstatně snížil (v roce 2007 oproti roku 2006 o 40 %av následujících letech ještě více). Namítá-li dovolatel, že soud měl vycházet ze znaleckého posudku, provedení tohoto důkazu nenavrhl. Za této důkazní situace se soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, stanovil-li v souladu s § 51 zákona č. 458/2000 Sb. (fiktivní) výši škody podle § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb.

Jeho závěry jsou v souladu i s odkazovaným plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, kde Ústavní soud mimo jiné nastínil v obecné rovině možný postup soudů při určení výše náhrady škody z neoprávněného odběru elektrické energie. Tento postup byl posléze konkretizován v již citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, od jehož závěrů se soudy v projednávané věci neodchýlily. Námitka dovolatele, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2476/2014, není důvodná, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno právě nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15.

Jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných průtahů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru