Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3103/2017Usnesení NS ze dne 05.09.2017

HeslaZpětvzetí návrhu na zahájení řízení
Zastavení řízení
Náklady řízení
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3103.2017.1
Dotčené předpisy

§ 146 odst. 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3103/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce F. T., zastoupeného doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Chomutov, Blatenská 3218/83, proti žalované PETROM STAVBY, a. s., se sídlem Praha 10, Běchovická 701/26, IČO 26769611, zastoupené Mgr. Dominikou Havelkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Běchovická 701/26, za účasti Slavia pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1, IČO 60197501, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 150.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 420/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 15 Co 99/2017-124, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

4.792 Kč k rukám doc. JUDr. Milana Kindla, CSc., advokáta se sídlem Chomutov, Blatenská 3218/83.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 12. 2016, č. j. 7 C 420/2015-105, zastavil řízení o náhradu škody, neboť žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání účastníků do výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. 15 Co 99/2017-124, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z žaloby jako celku a obsahu spisu a uzavřel, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, která uhradila žalobcem uplatněný nárok až po podání žaloby, je tak spolu s vedlejším účastníkem na její straně povinna žalobci nahradit náklady řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 a 33 Cdo 1787/2014, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítá, že z žaloby nevyplývalo, co žalobce požaduje. Teprve v průběhu řízení žalobce doložil výši svého nároku znaleckým posudkem, na základě kterého proběhla „dolikvidace“ škodné události. Dovolatelka má za to, že žaloba byla podána předčasně, žalobce včas nedoložil svůj nárok, spolu s vedlejším účastníkem tak dovolatelka nezavdala příčinu k podání žaloby, která proto nemůže být důvodná. Poukazuje rovněž na to, že žalobce jí nezaslal řádnou výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř., ale pouze nedatovaný přípis, ze kterého nevyplývá, co je po dovolatelce požadováno. Z uvedeného dovozuje, že žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V neposlední řadě namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, jelikož se nevyjádřil ke všem odvolacím námitkám. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení nebo aby změnil usnesení odvolacího soudu tak, že žalovaná a vedlejší účastník na její straně mají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky dovolatelky se týkají otázek skutkových, nikoliv právních. Následně vyjádřil totožný názor, jaký zaujal odvolací soud a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v otázce aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Zavinění může spočívat v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. V takovém případě je žalobce povinen nahradit druhé straně náklady řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatňování nebo bránění svého práva (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzal-li však žalobce pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně, zastavení řízení nezavinil žalobce a žalovaný je pak povinen uhradit žalobci náklady řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Zda šlo o důvodně podanou žalobu, lze proto usuzovat jen z toho, domohl-li se žalobce uplatněného nároku či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2016).

Odvolací soud opřel svůj závěr o zavinění žalované na zastavení řízení o skutečnost, že žalobce vzal žalobu zpět, neboť žalovaná po podání žaloby uspokojila jeho nárok na zaplacení požadované částky. Při posuzování uvedené otázky se přitom neomezil jen na žalobní petit, ale posuzoval žalobu v celém jejím kontextu, tedy i žalobní tvrzení (důvody žaloby), jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se shora uvedenými hledisky při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. řídil a neodchýlil se ani od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, na která odkazuje dovolatelka.

Pokud dovolatelka dále namítala, že jí žalobce nezaslal řádnou výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř., ale pouze nedatovaný přípis, ze kterého nevyplývá, co je po dovolatelce požadováno, nejde o námitku proti právnímu posouzení věci, ale proti zjištěnému skutkovému stavu – zjišťování obsahu právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3020/2005). Skutkové námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav věci.

Námitku, že žaloba byla podána předčasně, dovolatelka zdůvodňuje tím, že z žaloby nevyplývalo, co žalobce požaduje, teprve v průběhu řízení doložil výši svého nároku znaleckým posudkem, na základě kterého proběhla „dolikvidace“ škodné události. Nejenže ve vztahu k tomuto závěru dovolatelka nevymezila, které z hledisek taxativně vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má za splněné (absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ale připojuje k němu výhrady, které nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Další námitkou, že se odvolací soud nevyjádřil ke všem námitkám obsaženým v odvolání, dovolatelka uplatňuje vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015). Pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67) v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997) vychází z názoru, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nemůže být vykládán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalobce vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 3.660 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21% náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 832 Kč. Celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.792 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. 9. 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru