Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 3097/2012Rozsudek NS ze dne 21.05.2015

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3097.2012.1
Dotčené předpisy

§ 427 obč. zák.

§ 421a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 3097/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce E. H., zastoupeného Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245, proti žalovaným 1) České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 129, IČO 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, a 2) Nemocnici Valašské Meziříčí a. s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, U Nemocnice 980, IČO 26822105, zastoupené JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Sokolská 1268, o 2.076.612,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 40/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 72 Co 555/2011-462, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 72 Co 555/2011-462, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 4. 2011, č. j. 31 C 40/2006-411, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti první žalované v částce 168.000,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 72 Co 555/2011-462, ohledně částky 56.700,- Kč, se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 31 C 40/2006-411, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 1.596.612,- Kč s příslušenstvím a platit mu měsíční rentu ve výši 17.348,- Kč; ohledně částky 480.000,- Kč s příslušenstvím a proti druhé žalované žalobu zamítl, ohledně 86.760,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 10. 2003 vznikla žalobci škoda při dopravní nehodě, kdy do jeho vozidla narazil automobil bez pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobce utrpěl řadu vážných zranění, pro která byl prvotně ošetřen na chirurgickém oddělení Nemocnice Valašské Meziříčí, a. s., (druhé žalované). Později byl hospitalizován na specializovaném pracovišti Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě, kde mu byla bez komplikací operativně provedena repozice hlavice kyčelního kloubu a úlomku horní a zadní hrany acetabula a jeho osteosyntéza dvěma spongiózními šrouby (dále též jen „první operace“). Dne 14. 4. 2004 bylo na pracovišti druhé žalované provedeno operativní vynětí obou šroubů s podložkami (dále též jen „druhá operace“), které bylo provázeno komplikacemi (šrouby byly zarostlé nově vytvořenou kostní tkání a došlo ke stržení šestihranu hlavičky šroubu), jež dobu operace prodloužily. V prvních dnech po druhé operaci byla zjištěna částečná obrna sedacího nervu vlevo, jež je podle dalších vyšetření, i přes pokusy o rehabilitaci, trvalého charakteru a za současného stavu medicínského poznání bez naděje na zlepšení a znamená výrazné omezení hybnosti levé dolní končetiny. V důsledku toho je žalobce omezen v řadě životních aktivit a vyžaduje částečnou asistenci, kterou mu v současnosti poskytuje manželka. Soud dospěl k závěru, že zatímco první žalovaná je pasivně legitimována podle § 24 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), druhá žalovaná ve věci pasivně legitimována není, neboť postupovala lege artis a prvotní příčinou zdravotních komplikací je předmětná dopravní nehoda. Žalobce má proto právo na náhradu za bolest vytrpěnou při dopravní nehodě a při obou operacích ve výši 143.460,- Kč (ze kterých první žalovaná již zaplatila 86.860,- Kč) a náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v trvalých zdravotních následcích a obtížích po obrně sedacího nervu ve výši 240.000,- Kč (ze kterých první žalovaná již zaplatila 72.000,- Kč), celkem tedy první žalovanou zavázal doplatit žalobci 224.700,- Kč. Požadavek žalobce na trojnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nepovažoval za opodstatněný, proto žalobu co do 480.000,- Kč zamítl. Soud žalobci dále přiznal náhradu ztráty na výdělku v celkové výši 1.161.434,- Kč, náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku ve výši 6.728,- Kč a náhradu nákladů za výpomoc v domácnosti v celkové výši 203.750,- Kč. Spolu s přiznanými nároky soud přiznal i právo na příslušenství podle § 517 odst. 2 obč. zák.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 72 Co 555/2011-462, k odvolání žalobce a první žalované rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 224.700,- Kč (bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění) potvrdil a ve zbývajícím rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobce má právo na doplacení bolestného ve výši 56.700,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 168.000,- Kč. Při řešení ostatních nároků však shledal v odůvodnění napadeného rozsudku nedostatky (včetně nepřezkoumatelnosti), pro které rozhodnutí neobstojí. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval aplikací § 421a obč. zák. ve vztahu k odpovědnosti druhé žalované, neboť vzhledem k neodpovídajícímu zadání znaleckého posudku nelze vyloučit, že se při druhé operaci nepříznivě projevily okolnosti, které mají původ v povaze věcí použitých při zákroku.

Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. shledává v posouzení otázky odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku, jehož provozem byla způsobena prvotní škoda na zdraví, za sekundární škodu na zdraví, jež vznikla při druhé operaci. Konkrétně jde dovolatelce o posouzení 1) vzájemného vztahu obou druhů odpovědnosti podle § 427 a § 421a obč. zák., včetně možnosti liberace, 2) existence příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a následky operačního zákroku a 3) vlivu absence řádného poučení (informovaného souhlasu) poškozeného (žalobce) o míře rizika spojeného s prováděním daného operačního zákroku. Přestože si je dovolatelka vědoma omezení daných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považuje za účelné upozornit i na skutečnost, že odvolací soud shledal důvodnost provedení operačního zákroku bez opory ve zdravotnické dokumentaci, a že sám stanovil riziko obrny sedacího nervu při předmětném zákroku na 5 %. Namítá, že tyto skutečnosti nebyly v řízení nijak prokázány a mají úzkou vazbu na chybné právní závěry ohledně povinnosti dovolatelky plnit. Nedošlo podle ní ani k náležitému posouzení odpovědnosti zdravotnického zařízení, odvolací soud chybně dovodil, že poškození sedacího nervu je předem známé riziko, místo aby jej vyhodnotil jako skutečnost přerušující řetězec příčinné souvislosti. Dovolatelka je přesvědčena, že škoda na zdraví, kterou žalobce utrpěl v důsledku druhé operace, není podle obvyklého chodu věcí a zkušeností obvyklým ani adekvátním důsledkem prvotního poškození zdraví v důsledku dopravní nehody, a poukazuje na kontrast mezi standardním průběhem, kdy se zlomenina kyčelního kloubu hojí bez komplikací, a praktickým ochrnutím celé nohy, tedy následkem mnohonásobně překračujícím prvotní poškození zdraví. Poukazuje na to, že ke druhé operaci nedošlo ani v době hojení prvotního zranění, to bylo při vyjímání zpevňujícího šroubu již téměř vyléčeno. Obecné riziko, že dojde k poškození sedacího nervu, je podle jejího názoru velmi nízké, jinak by se podobné zákroky prováděly pouze výjimečně a v nezbytných případech. Toto riziko bylo zvýšeno pouze a jen v důsledku stržení šroubu při jeho uvolňovaní, k poškození zdraví proto nedošlo náhodnou, zdravotnickým personálem neovlivnitelnou skutečností, ale přímým jednáním operatéra druhé žalované. Konečně dovolatelka namítá, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nezabývaly otázkou existence informovaného souhlasu. Z výpovědí žalobce dovozuje, že mu bylo řečeno, že se jedná o banální zákrok a že šrouby v noze zůstat nemohou, sám žalobce zákrok nijak neinicioval a o konkrétním důvodu pro jeho provedení informován nebyl, popírá rovněž, že byl druhou žalovanou informován o potenciálních rizicích. Žalobce tedy sice dal k zákroku souhlas, nicméně se nejednalo o tzv. informovaný souhlas a druhá žalovaná tak jednala v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka se domáhá revize rozhodnutí v otázce, na které se v řízení před soudy obou stupňů shodli jak znalci, tak oba soudy, tedy že se žalovaná při druhé operaci nedopustila žádného protiprávního jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu. Otázkou příčinné souvislosti se odvolací soud rozsáhle zabýval a žalovaná se s tímto hodnocením ztotožňuje. Zrušením výroku III. spolu se svým závazným právním názorem odvolací soud rovněž otevřel možnost přezkumu posouzení odpovědnosti podle § 421a obč. zák. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Žalobce ve vyjádření uvedl, že dovolatelkou formulovaná právní otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť není obecného charakteru, ale týká se prakticky pouze tohoto případu. Dodává, že odvolací soud správně posoudil a podrobně odůvodnil vztah příčinné souvislosti, když shledal, že škoda na zdraví žalobce by nevznikla bez předmětné dopravní nehody a postup žalované byl lege artis. Námitku dovolatelky o tom, že ke zvýšení rizika došlo přímým jednáním operatéra, považuje za nedůvodnou a nepřípustnou, neboť se jedná o námitku proti hodnocení skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že je dána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a následky na zdraví žalobce, nepovažuje za důvodnou ani námitku o chybějícím informovaném souhlasu, když spoluodpovědnost druhé žalované by na věci nic nezměnila. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29. 2. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovozuje-li dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí pro otázku nedostatku informovaného souhlasu žalobce ke druhé operaci, přehlíží, že žalobce nárok na náhradu z tohoto důvodu neuplatňuje. V situaci, kdy odvolací soud dovodil, že druhá operace, v jejímž důsledku došlo k trvalým následkům na zdraví žalobce, byla plně indikována a žalobce ji dobrovolně podstoupil, nelze dovozovat přípustnost dovolání k uvedené otázce. Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky odpovědnosti původce zranění a poskytovatele zdravotní péče při komplikaci zdravotního stavu poškozeného při druhé operaci, neboť tato otázka nebyla dosud v podobných souvislostech dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné jen zčásti.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

Při výkladu citovaného ustanovení obecně platí, že společná odpovědnost více subjektů vzniká jako výsledek společně prováděné či souběžné vedené (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Není vyloučeno ani to, že škodná událost je výsledkem činností (opomenutí), které časově následovaly po sobě, a tvoří proto řetězec událostí, které vedou ke společnému následku. Tak tomu může být i v případě, že se na újmě na zdraví podílí prvotní škůdce (původce zranění) i poskytovatel zdravotní péče, který odstraňuje následky zranění; v těchto případech je ovšem nezbytné k posuzování odpovědnosti těchto subjektů přistupovat odděleně, a to především z hlediska zjišťování příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vzniklou škodou. Je-li prokázáno, že konkrétní následek je v příčinné souvislosti jen s jednou konkrétní škodnou událostí, za kterou odpovídá jen jeden z odpovědných subjektů, je dána výhradní odpovědnost pouze tohoto subjektu. Došlo-li však během operačního zákroku, jenž byl indikován v souvislosti s léčbou zranění způsobených prvotní škodnou událostí, k sekundární události, která měla vliv na výsledný stav, je nutno rozlišit, zda to byl právě operační zákrok, který výlučně vedl ke zhoršení zdravotního stavu, či zda je výsledný zdravotní stav v příčinné souvislosti s původní škodnou událostí. Prvotní škůdce je tedy z odpovědnosti vyloučen jen v situaci, kdy byla příčinná souvislost mezi škodnou událostí, za kterou odpovídá, a výslednou škodou přetržena jinou událostí, například tím, že škoda byla způsobena porušením právní povinnosti ze strany poskytovatele zdravotní péče (tzv. postup non lege artis) nebo v případech spadajících pod objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák. Jak správně dovodil odvolací soud, dopravní nehoda je prvotní příčinou nejen ve vztahu k následkům, které žalobce utrpěl při nehodě, nýbrž i ve vztahu k dalším následkům vyvolaným průběhem léčení, pokud komplikace nebyly vyvolány jen činností druhé žalované.

Je přitom ovšem třeba rozlišit, jaké následky mají být spojeny s událostí, která se připisuje poskytovateli zdravotní péče. V dané věci sestává nárok na náhradu za bolest z částek, které odpovídají bolesti vytrpěné jak při úrazovém ději a při operaci provedené ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě, tak i při druhé operaci. Bolest spojená se zákrokem u druhé žalované nijak nesouvisí s jejím postupem, resp. s tvrzeným pochybením při zákroku či s okolnostmi, které by měly původ v povaze použité věci, nýbrž s tím, že šlo o reoperaci, a tudíž o odstraňování následků vyvolaných prvotní příčinou (nehodou). Jestliže tedy vynětí šroubů bylo indikováno a postup poskytovatele zdravotní péče bolest sám o sobě nevyvolal či neprohloubil, je bolest vytrpěná při takovém zákroku v příčinné souvislosti s původní škodní událostí, tedy v daném případě s dopravní nehodou. Ohledně částky 56.700,- Kč proto není dovolání důvodné, a dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.

Částka 168.000,- Kč představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění, spočívajícího v obrně sedacího nervu (výrazné omezení hybnosti levé dolní končetiny), který nebyl prvotním následkem úrazu z dopravní nehody. Zde je proto rozhodující, zda výsledný zdravotní stav žalobce byl vyvolán komplikací v léčbě, které nebylo možno čelit, a je tak stále ještě v příčinné souvislosti s dopravní nehodou (odpovědnost původce dopravní nehody), či zda byl tento následek vyvolán až okolnostmi, které mají souvislost pouze s činností druhé žalované. Odvolací soud dovodil, že postup poskytovatele zdravotní péče (druhé žalované) nepředstavoval vybočení ze standardů náležité péče (nebyl postupem non lege artis), tj. že na straně druhé žalované nedošlo k porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Nevyloučil ovšem aplikaci ustanovení § 421a obč. zák., pokud by škoda (částečná obrna sedacího nervu) byla způsobena přímým negativním působením vlastností spočívajících v povaze či charakteru nástrojů použitých při druhé operaci. Protože tuto okolnost se vzhledem k neodpovídajícímu zadání a formulaci otázek znalci dosud nepodařilo objasnit, odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích týkajících se dalších dílčích nároků (náklady léčení a ztráta na výdělku). Tento závěr odvolacího soudu vzhledem k přípustnosti dovolání (vztahuje se ke zrušovacímu výroku) a k vymezení dovolacího důvodu první žalovanou není předmětem dovolacího přezkumu, dovolací soud proto správnost těchto důvodů není oprávněn posuzovat. Odtud plyne, že za této situace nemůže prozatím obstát ani závěr odvolacího soudu o odpovědnosti původce dopravní nehody a o povinnosti první žalované hradit z garančního fondu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění odpovídajícího následkům vzniklým po druhé operaci.

V této části tedy shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, a proto jej ohledně částky 168.000,- Kč zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v odpovídajícím rozsahu i tento rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2015

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru