Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 300/2012Usnesení NS ze dne 24.04.2013

HeslaRozsudek pro uznání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.300.2012.1
Dotčené předpisy

§ 114b o. s. ř.

§ 153a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 300/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Brno, Křenová 135/65, proti žalovaným 1) G. M., zastoupenému Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, a 2) I. P., o 905.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 15/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011, č. j. 44 Co 346/2010-83, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce navrhl, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 905.000,- Kč s příslušenstvím, neboť uvedenou částku na něm žalovaní postupně vylákali jako půjčku pro zajištění úvěrů. Žalobce sám si předmětné částky půjčil a zavázal se k placení 12 % úroku ročně.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2008, č. j. 14 C 15/2008-34, byl žalovaný 1) vyzván, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k žalobě, a v případě, že uplatněný nárok v žalobě zcela neuznává, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, připojil listinné důkazy, jichž se dovolává a aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně jej soud poučil o fikci uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Usnesení bylo žalovanému 1) doručeno do vlastních rukou dne 10. 10. 2008. Podáním doručeným soudu dne 18. 11. 2008 žalovaný 1) požádal o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření, této žádosti soud nevyhověl s tím, že žalovaný byl řádně poučen o následcích zmeškání stanovené lhůty k vyjádření. Žalovaná 2) na výzvu, jež jí byla doručena do vlastních rukou dne 25. 2. 2009, reagovala podáním doručeným soudu dne 25. 3. 2009, v němž však nevylíčila rozhodující skutečnosti a nenavrhla důkazy, uvedla pouze procesní námitky. Soud dovodil, že byly splněny předpoklady fikce uznání nároku a rozsudkem pro uznání ze dne 24. 7. 2009, č. j. 47 C 15/2008-50, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 905.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 44 Co 346/2010-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému 1) poplatkovou povinnost neuložil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Řízení o odvolání žalované 2) bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2010, č. j. 47 C 15/2008-68, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně důvodně přistoupil k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., žalovaný 1) ve stanovené lhůtě vyjádření nepodal, až dne 18. 11. 2008 požádal o prominutí zmeškání lhůty a dne 28. 11. 2008 podal vyjádření ve věci.

Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí řeší otázku neřešenou dosavadní judikaturou a řeší ji v rozporu s právem. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily a aplikovaly institut prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. V době doručení výzvy soudu podle § 114b o. s. ř. se žalovaný 1) nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Ostravě, odkud měl velmi ztíženou možnost získat právní poradu. O prominutí zmeškání lhůty požádal jeho právní zástupce po návštěvě žalovaného ve věznici a vyjádření podal 28. 11. 2008. Namítá, že soudy se nezabývaly otázkou postavení vězně ve výkonu trestu odnětí svobody při poskytnutí právní porady, a došlo tím k porušení jeho práva garantovaného mu Listinou základních práv a svobod v čl. 37 odst. 2. S ohledem na zvýšené časové nároky na právní zastoupení by osoby ve výkonu trestu měly mít prodlouženou lhůtu k vyjádření oproti osobám volně se pohybujícím na svobodě. Dovolatel je přesvědčen, že právě jisté dobrodiní obsažené v § 58 o. s. ř. bylo v daném případě na místě aplikovat tak, aby bylo zachováno právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení soudu prvního stupně podle § 114b o. s. ř. a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že lhůta k vyjádření stanovená žalovanému v usnesení byla přiměřená i vzhledem k jeho pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody a žalovaný mohl soudu alespoň sdělit důvod, proč na výzvu nereaguje, a požádat o prodloužení lhůty podle § 58 o. s. ř. Výkon trestu odnětí svobody však není omluvitelný důvod, navíc žalovaný 1) požádal o prominutí lhůty až 5 dnů po návštěvě právního zástupce a teprve dne 28. 11. 2008 podal vyjádření. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 22. 7. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Okolnost, že v době doručení usnesení podle § 114b o. s. ř. se žalovaný 1) nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a že soud nevyhověl jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření podle § 58 o. s. ř., nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4552/2010) dovodila, že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit, a nemůže-li z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření, zákon mu ukládá, aby před uplynutím lhůty sdělil soudu důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání. Pokud ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření nepodal; výjimku představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření.

V projednávané věci žalovaný 1) ve lhůtě třiceti dnů stanovené ve výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (doručené 10. 10. 2008) se k žalobě nevyjádřil a ani soudu nesdělil důvod, který by mu bránil v podání vyjádření, takže ze zákona uplynutím stanovené lhůty nastala fikce uznání a byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Na tom nemůže nic změnit poté podaná žádost o prominutí zmeškání lhůty (s níž navíc nebyl spojen zmeškaný úkon a jež byla pravomocně zamítnuta) ani vyjádření k žalobě podané až 28. 11. 2008.

Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) je výrazem standardní soudní praxe a odpovídá příslušným zákonným ustanovením, proto nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani z hlediska § 58 o. s. ř., ani § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Vydání rozsudku pro uznání za splnění zákonných předpokladů nelze dle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 175/2007).

Nejvyšší soud tedy dovolání žalovaného 1) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů, které vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání vzhledem k tomu, že důvody, pro které náhradu nákladů řízení nepřiznal odvolací soud, se vztahují i na řízení dovolací.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru