Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2980/2017Usnesení NS ze dne 19.10.2017

HeslaNáhrada škody
Ztížení společenského uplatnění
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2980.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 7 odst. 1 předpisu č. 440/2001 Sb.

§ 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001 Sb.

§ 112 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 95/18 ze dne 13.11.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2980/2017-581

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně V. M., zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Těšnov 5, proti žalované Nemocnici Na Homolce, se sídlem Praha 5, Roentgenova 2, IČO 00023884, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1059/1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 378/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 35 Co 9/2017-550, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 35 Co 9/2017-550, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodné právní otázky stavení běhu promlčecí doby v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění a přiměřenosti odškodnění ztížení společenského uplatnění a předpokladů jeho mimořádného zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), byly za daných skutkových okolností posouzeny jinak.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a–v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně se dne 19. 3. 2004 podrobila u žalované operaci hemoroidů, při níž došlo k prošití rektovaginálního septa (přepážky), způsobné jeho částečným vtažením do stapleru (nástroje určeného k prošití hemoroidálních uzlů). V pooperačním průběhu došlo u žalobkyně ke vzniku rektovaginální píštěle, pro odstranění této komplikace bylo nutné provést umělé vyústění tlustého střeva. Další pooperační průběh byl klidný, vyústění fungovalo správně a píštěl se posléze zhojila. Dne 16. 9. 2004 se žalobkyně podrobila další operaci, při které došlo k zanoření umělého vyústění střeva a obnovení kontinuity jejího trávicího traktu. V pooperačním průběhu se objevila komplikace spočívající ve vzniku seromu v místě operační rány, jež byla řešena drenováním. Dále se žalobkyně podrobila několika operacím břišní kýly. Ve vztahu k výši náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolací soud zohlednil, že žalobkyně byla omezena v běžném životě již před operací, její společenské, sportovní i pracovní nasazení a vyžití nebylo nijak mimořádné oproti jiným osobám jejího věku (v době operace 66 let), již před operací trpěla chronickým onemocněním (recidivující celoroční bronchitidy od roku 1998) a pro psychické potíže se léčila na psychiatrii. Trvalé pooperační následky nebyly velké, naopak byly spíše menšího rozsahu než je obvyklé a než s nimi počítá základní bodové ohodnocení (900 bodů dle položky 016 a 250 bodů dle položky 081 přílohy 2 vyhlášky). Délka tohoto soudního řízení pak dle odvolacího soudu není v příčinné souvislosti se vznikem projednávané škody, pro posouzení nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění proto není relevantní. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení, tj. 60.000 Kč (po odečtení částky 30.000 Kč, která byla žalobkyni již dříve pravomocně přiznána, a částky 48.000 Kč, která je promlčena).

Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1811/2015, dále rozsudky téhož soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2598/2012, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2087/2013, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, pod C 14071 a C 12913, i v dovolání odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1642/2014, (C 14069) a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, (C 10773)], není úvaha odvolacího soudu o výši odškodnění zjevně nepřiměřená, naopak hlediska, která odvolací soud zohlednil, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Bylo především respektováno východisko, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje již v základní výměře náhradu za trvalé nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli byly obtíže žalobkyně spojené s léčením velmi intenzivní, pokud byly jen přechodné, jsou odškodnitelné v rámci náhrady za bolest, nikoli však v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Dovolatelkou citovaná pasáž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1642/2014, o tom, že nelze pominout, že ve věku, v němž žalobce utrpěl úraz, dochází s ohledem na přirozené opotřebování organizmu a sníženou možnost jeho regenerace k postupnému omezování plné fyzické i pracovní zátěže, jakož i zapojení do společenského a rodinného života, ve prospěch mimořádného zvýšení náhrady nesvědčí, neboť byla naopak použita ke zdůvodnění závěru, že přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká. Není totiž důvod, aby škůdce odškodňoval omezení životních aktivit poškozeného, které není vyvoláno škodnou událostí, nýbrž přirozeným opotřebením organizmu. Pro výši odškodnění nemůže být významná ani délka soudního řízení.

Shledal-li dále odvolací soud část nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčenou, učinil tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vyšel z obsahu spisu a zjistil, že žalobkyně podáním ze dne 23. 8. 2016 rozšířila žalobu o 400 bodů na základním bodovém ohodnocení (48.000 Kč). Dále dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.) běžela od roku 2009, kdy došlo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně. Nárok uplatněný v roce 2016 je proto promlčen. Takový závěr odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. již v napadeném rozhodnutí uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010), podle které v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění může dojít ke stavení běhu promlčecí doby (§ 112 obč. zák.) pouze v té části, v níž byl nárok uplatněn včas; následné rozšíření žaloby nemá z tohoto pohledu zpětné účinky. Je-li vznesena námitka promlčení, nelze v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nárok přiznat.

Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 336/13, (a totéž platí pro pozdější nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16) nelze považovat za přiléhavý, neboť řešil otázku stavení běhu promlčecí doby u nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, nikoliv nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v základní výši, jako je tomu v posuzovaném případě. Ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky nedává soudu právo vypořádat podle svého uvážení právní vztah konstitutivním rozhodnutím. Nejedná se o normu, která by soudu přikazovala či umožňovala přiznat poškozenému náhradu za ztížení společenského uplatnění v její základní výši určené bodovým ohodnocením stanoveným v lékařském posudku nad rámec toho, co poškozený v žalobě požadoval. Neurčuje tedy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a platí zde proto zásada vázanosti soudu návrhem, která vylučuje postup podle § 153 odst. 2 o. s. ř. V dané věci sice odvolací soud shledal promlčenou i část nároku na mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, ale jelikož pro jeho přiznání nejsou naplněny podmínky § 7 odst. 3 vyhlášky, je již nadbytečné, aby se otázkou promlčení této části nároku dovolací soud zabýval.

Ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2175/2015, není případný. Je pravda, že samotná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je předmětem dokazování, avšak, jak konstatovalo již citované usnesení, její přesné vyčíslení pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. (srov. přechodné ustanovení § 3036 o. z.) není z hlediska možnosti uplatnění nároku u soudu rozhodující. Je-li vznesena námitka promlčení, může být žalobci přiznán nárok pouze v tom rozsahu, v jakém byl u soudu uplatněn před skončením běhu subjektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení spojená s podáním vyjádření k dovolání, a to s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně vzniklé ve sféře vlivu žalované, na vážnost škody a její rozsah, na zjevný rozdíl v ekonomické síle účastníků a z toho plynoucího dopadu rozhodnutí o nákladech řízení do jejich majetkových poměrů. Jsou tak v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru