Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2912/2017Usnesení NS ze dne 27.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2912.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1, 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3286/17 ze dne 07.02.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2912/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, IČO 247729035, zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Ratboř, Sedlovská 51, o 164.421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 403/2009-157, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 179/2015-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 8. 2013, č. j. 10 C 403/2009-157, uložil žalovanému zaplatit žalobci 164.421 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody za tzv. neoprávněný odběr elektřiny do odběrného místa v T., L. Dne 19. 12. 2006 byl žalobcem proveden pravidelný odečet energie v předmětné nemovitosti. Dne 23. 5. 2007 byla provedena kontrola, při které bylo zjištěno poškození svorkovnic elektroměru na hlavním jističi s tím, že byly přepíchnuté a „přemáčknuté“ jiným nástrojem, než jsou plombovací kleště. Po následné demontáži elektroměru a odpojení hlavního domovního vedení bylo měřením zjištěno, že na hlavní domovní vedení je připojena neměřená odbočka. Ta se nacházela uvnitř nemovitosti a byla na ni napojena celá elektroinstalace, která byla funkční i při odpojení elektroměru a vypnutí hlavního jističe. Soud dospěl k závěru, že je dána aktivní věcná legitimace žalobce, nárok není promlčen, žalovaný byl v rozhodné době odběratelem elektrické energie, veškeré povinnosti ohledně řádného odběru elektřiny proto stíhají jen jeho a nikoliv jeho (dnes již bývalou) manželku, byť předmětná nemovitost byla součástí společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že byl prokázán neoprávněný odběr elektřiny a neexistují prokazatelné údaje o odběru v předchozí době, takže nebylo možné stanovit množství skutečně odebrané elektrické energie a k dohodě o náhradě vzniklé škody nedošlo, soud podle § 51 odst. 1 písm. e) bodu 1 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, a § 14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, stanovil výši škody za dobu od 20. 12. 2006 do 23. 5. 2007 postupem upraveným v uvedených právních předpisech v částce 164.421 Kč včetně nákladů na zjištění neoprávněného odběru.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 179/2015-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením základu nároku podle zákona č. 458/2000 Sb. i se stanovením výše náhrady škody dle § 14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. a s tím, že nárok není promlčen. Důvodnou neshledal námitku žalovaného ohledně správnosti posuzování provedených důkazů, která navíc není schopna zvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku. Soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, provedené dokazování bylo procesně bezchybné a pro právní posouzení věci postačující. Za nepodstatnou odvolací soud označil námitku, že žalovaný na odběrném místě nebydlel trvale, neboť pro stanovení jeho odpovědnosti za škodu v dané věci postačovalo, že byl smluvním odběratelem elektrické energie v předmětné nemovitosti.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. Namítá, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel, neumožňoval soudům učinit právní závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Oběma soudům vytýká, že „nadřadily údajné důkazy žalobce, které jsou navíc zcela pochybné a neustále se měnící, nad hodnověrné důkazy žalovaného“. Má za to, že mu soudy neumožnily vyjádřit se k důkazům a navrhovat další. V dovolání pak obsáhle zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a provedené dokazování, především popírá své jednání, které mělo vést k neoprávněnému odběru, poukazuje na možné přerušení či sestříhání kamerového záznamu z prováděné kontroly odběrného místa a rovněž na skutečnost, že po skončení kontroly žalobce odvezl stěžejní důkaz. V neposlední řadě namítá, že za škodu by měla rovněž odpovídat jeho bývalá manželka, která byla v rozhodně době spolumajitelkou předmětné nemovitosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího osudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatel dovozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Ta stojí na závěru, že nelze-li z odůvodnění rozsudku seznat skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. V takových (výjimečných) případech pak je nutno dovolání shledat přípustným. V daném případě však soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, ze kterého následně vyšel i odvolací soud, a na základě právně významných skutkových zjištění přijaly oba soudy odpovídající právní závěry, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Ostatně dovolatel ani netvrdí, že by v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího absentoval (či byl nesrozumitelný nebo neurčitý) závěr o skutkovém stavu, případně že dílčí skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci jsou rozporná, nýbrž zpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze případu. Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přitom přípustnost dovolání založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Namítá-li dovolatel, že za škodu by v dané věci měla rovněž odpovídat bývalá manželka dovolatele, která byla v rozhodně době spolumajitelkou předmětné nemovitosti, pak především neuvádí, který ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání a v čem konkrétně tato námitka naplňuje. Nicméně úvaha, že žalovanou měla být i jeho bývalá manželka, není důvodná, neboť ve sporném řízení, nejde-li o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. (a v případě rozvedených manželů v řízení o náhradu škody o něj nejde), určuje okruh účastníků řízení žalobce a soud je oprávněn posuzovat opodstatněnost uplatněného nároku pouze ve vztahu k těm žalovaným, proti nimž byla podána žaloba.

Námitkou dovolatele, že mu soudy neumožnily vyjádřit se k důkazům a navrhovat další, namítá vadu řízení, přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2355/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru