Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2905/99Rozsudek NS ze dne 28.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2905.99.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 18 odst. 2 předpisu č. 58/1969 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2905/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 317.461,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 564/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999 č. j. 26 Co 422/98 - 63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č. j. 26 Co 422/98 - 63, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 3. 1998, č. j. 5 C 564/96 - 38, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 317.461,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. 8. 1995 do zaplacení, z níž částku 190.724,- Kč požaduje zaplatit jako neoprávněný majetkový prospěch vzniklý bývalému Československému státu tím, že dne 29. 6. 1991 při veřejné dražbě provozní jednotky - samoobsluhy v H., ul. Č. 17, postavené na pozemcích p. č. 666/1, 666/2 a 666/3 v kat. území v H., byla žalobci prodána i část pozemku dříve označeného jako p. č. 36 v kat. území H. (zčásti sloučeného do uvedených pozemků), jehož vlastníky v té době byli A. D. a J. D., a nikoliv stát, a za převod tohoto pozemku přijal stát od žalobce kupní cenu ve výši 190.724,- Kč. Vzhledem k tomu, že bratři D. později listinnými důkazy doložili své vlastnické právo k pozemku p. č. 36 v kat. území H., koupil od nich žalobce kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1995 část tohoto pozemku (sloučeného nyní částečně též do pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3 v kat. území v H.) za kupní cenu 194.000,- Kč. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 126.737,- Kč, která mu vznikla zaplacením úroků za úvěr (k datu 31. 10. 1995) poskytnutý mu podle smlouvy o úvěru uzavřené s Č. s. v souvislosti se zaplacením kupní ceny za vydraženou provozní jednotku. V případě, že by žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněných nároků a soud této námitce přisvědčil, navrhl žalobce, aby jeho požadavek na zaplacení částky 317.461,- Kč s přísl. byl posouzen jako nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu (okresní privatizační komise) podle § 18 zák. č. 58/1969 Sb., jehož se stát dopustil vydražením nemovitosti, k níž neměl vlastnické právo, čímž došlo ke zmenšení majetku žalobce, a to jednak úhradou dražební ceny za pozemek původně označený jako č. p. 36 v H. (resp. jeho části), ve výši 190.724,- Kč a dále zaplacením úroků za poskytnutý úvěr ve výši 126.737,- Kč.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 11. 3. 1998, č. j. 5 C 564/96 - 38, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pravomocným rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV P. ze dne 12. 12. 1960, č. j. Fin.1960 - 278/4-Gu, 12/4-Gu, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhl. č. 88/1959 Úl. k přechodu vlastnického práva k domu čp. 17 se stav. parc. č. kat. 51/1, zahradou č. kat. 51/2 a parc. č. kat. 294/3 v H., vlastnicky náležejících A. D. aj. D. každému z jedné ideální poloviny, na Československý stát. Dále bylo z protokolu Okresní komise pro privatizaci P. ze dne 29. 6. 1991 o dražebním dni, jeho přílohy a karty provozní jednotky zjištěno, že předmětem dražby byla provozní jednotka - samoobsluha, maso, cukrárna a tabák v H., Č. 17, včetně pozemků č. kat. 666/1, 666/2 a 666/3 v obci a kat. území H. za celkovou cenu 8.400.000,- Kč, k níž právo hospodaření náleželo st. p. P. S. k., závod P., který předmětné pozemky koupil hospodářskou smlouvou ze dne 1. 3. 1982 od MěNV H. Z identifikace parcel ze dne 30. 4. 1993 pak vyplývá, že původní pozemková parcela č. 36 v kat. území H. byla částečně rozdělena do označených pozemků. Na základě prodeje ve veřejné dražbě, konané uvedeného dne, se vlastníkem této provozní jednotky, včetně pozemků č. kat. 666/1, 666/2 a 666/3 v obci a kat. území H., stal žalobce, jak je to zřejmé z uvedených listinných důkazů a rovněž i z bankovního příkazu k úhradě ze dne 29. 7. 1991 a z výpisu z katastru nemovitostí pro Katastrální úřad P.- západ z listu vlastnictví č. 1429 pro obec a k.ú. H., na němž je žalobce zapsán jako vlastník pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3. Kupní smlouva sjednaná mezi žalobcem jako kupujícím a bratry D. jako prodávajícími o prodeji části pozemku p. č. 36, dříve zapsaného v knihovní vložce č. 17 pozemkové knihy 3266/97 pro kat. území H., nyní zčásti označeného jako parc. č. 666/1, 666/2 a 666/3, za kupní cenu 194.000,- Kč, jehož spoluvlastníky byli (mimo jiného) prodávající na základě postupní smlouvy ze dne 7. 6. 1948, pak podle zjištění okresního soudu byla uzavřena dne 23. 1. 1995. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení, jíž soud přisvědčil, když současně neshledal opodstatněným tvrzení žalobce, že vznesená námitka promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), zabýval se okresní soud dále uplatněným nárokem žalobce na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu (Okresní privatizační komise P.). Dovodil, že původní pozemek č. kat. 36 v H. začleněný v současné době do několika pozemků, (včetně pozemků p. č. 666/1, 666/2 a 666/3), jenž nebyl „omylem socializován“, přešel do vlastnictví státu bez právního důvodu, a byl tudíž dražen legálně. Kromě toho neměl podle názoru okresního soudu žalovaný a ani privatizační komise ze zákona (§ 21 zák. č. 427/1990 Sb. a § 16 zák. č. 500/1990 Sb.) povinnost správnost údajů poskytnutých podnikem majícím právo hospodaření k draženému majetku (podnik P. P.) ověřovat a zaručovat. Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal vznik škody způsobené mu rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem dle zákona č. 58/1969 Sb., a dále též dovodil, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, č. j. 26 Co 422/98 - 63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dovodil, že „právo žalobce na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 190.724,- Kč bylo ke dni podání žaloby promlčeno (§ 107 odst. 2 obč. zák.), neboť k jeho vzniku došlo v době, kdy žalobce zaplatil dražební cenu a od této doby do podání žaloby plynuly více než 3 roky“; současně nepřisvědčil žalobci, že vznesená námitka promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí - s poukazem na zákonný smysl institutu promlčení - uvedl, že zákon neumožňuje soudu, aby hodnotil, za jakých okolností byla námitka promlčení vznesena; rozhodující podle jeho názoru je jen to, že námitka promlčení byla uplatněna, „a případný rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) tu nemá právní význam“. Z hlediska uplatněného nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že dražil-li by stát „prostřednictvím svých úředníků“ majetek, jehož nebyl vlastníkem, jednalo by vzhledem k privatizačním předpisům (zejména zákonu č. 427/1990 Sb.) o nesprávný úřední postup a k náhradě škody by stát byl (bez ohledu na zavinění svých úředníků) pasivně legitimován, přičemž orgánem za něj jednajícím by bylo ministerstvo financí, na nějž přešla působnost bývalého ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, pokud by ovšem byly splněny i další předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb., tj. vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. K tomu však v daném případě podle názoru krajského soudu nedošlo, neboť žalobci žádná škoda, která by byla způsobena nesprávným úředním postupem, nevznikla. V této souvislosti považoval odvolací soud za rozhodující vyřešení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku v době, kdy jej žalobce vydražil; podle jeho názoru je v posuzovaném případě třeba vycházet z toho, že i když k právnímu převodu ani k přechodu předmětného pozemku, jehož spoluvlastníky byli od roku 1948 bratři D., na stát nikdy nedošlo, a to ani rozhodnutím podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., v němž předmětný pozemek nebyl nedopatřením uveden, stát se „přesto tohoto majetku chopil a po celou dobu od roku 1960 do dražby si počínal jako jeho neomezený vlastník“. Právě na takový stav pamatuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který jako jeden z restitučních důvodů uvádí převzetí majetku státem bez právního titulu; jmenovitě jde o jeho ust. § 6 odst. 2 cit. zákona, které osobu, jíž byl majetek fakticky odňat, bez dalšího za vlastníka nepovažuje (za něj pojímá stát), a to i přes protiprávní způsob odnětí vlastnictví. Proto je dle krajského soudu nutné dovodit, že v době dražby byl vlastníkem předmětného pozemku stát a nikoliv bratři D. (jak by to jinak vyplývalo z občanského zákoníku a z obecných právních zásad), a privatizační orgán se tudíž nedopustil nesprávného úředního postupu. O návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů vadně posoudily otázku vlastnictví k předmětné nemovitosti, protože je nepochybné, že žalovaný, resp. okresní privatizační komise, dražil nemovitost (pozemek původně označený jako p. č. 36 v H.), která nebyla ve vlastnictví státu. Nebyl-li totiž tento pozemek zahrnut do výčtu nemovitostí, které byly bratrům D. odňaty podle vyhl. č. 15/1959 Sb., nebyl tzv. „socializován“, jak uvedly soudy obou stupňů, a tudíž ani nemohlo dojít ke změně subjektu vlastnictví k pozemku. Ohledně této otázky je totiž třeba vycházet z právních předpisů v té době platných ((jmenovitě z občanského zákoníku, podle kterého se vlastnictví nabývalo smlouvou (§ 111 až 113), na základě zákona nebo úředního výroku (§ 114), vydržením (§ 115 až 118), případně jinými způsoby uvedenými v ust. § 119 až 129)), a nikoliv z restitučního zákona č. 87/1991 Sb., který řeší případnou možnost zpětného převodu na oprávněné osoby a který byl vydán o 30 let později. Kromě toho odvolací soud ust. § 6 odst. 2 cit. zákona též nesprávně vyložil, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy stát věc převzal bez právního důvodu, aniž by však došlo k přechodu vlastnictví. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že přisvědčení námitce promlčení uplatněného nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není v rozporu s dobrými mravy, a v této souvislosti poukazuje na to, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistil až po uplynutí promlčecí doby právě v důsledku nesprávného úředního postupu žalované. Má proto za to, že uplatnění námitky promlčení může být v daném případě podrobeno jejímu posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy. V doplnění svého dovolání dále poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, v němž uvedl, že „došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, nebrání nic tomu, aby se oprávněná osoba svého nároku domáhala žalobou opírající se o obecné občanskoprávní předpisy. To znamená, že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolatelem navržené právní otázky nemají v posuzované věci zásadní právní význam.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1 ani ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. a - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, takže je na něj třeba hledět, jako mu nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ( § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.

Žalobce v projednávané věci navrhl v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení následujících právních otázek majících podle něj zásadní právní význam: 1/ „zda v případě vydražení provozní jednotky převodem majetku státu, pokud převodce nenabyl řádně vlastnictví k ní, je možné, jako použitou v souladu s dobrými mravy, připustit námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (nebo neoprávněného majetkového prospěchu) uplatněného tím, komu obdobné právo nesvědčilo a byl tedy pro zachování vlastních práv nucen plnit“, 2/ „zda orgán státu je odpovědný za to, že předmět vlastnického práva převodu z jeho strany na jiný subjekt je opravdu takto řádně převoditelný, tedy zda v případě převodu vlastnictví k objektu, který v jeho vlastnictví není, může z titulu nesprávného úředního postupu odpovídat za škodu tomu subjektu, kterému tímto jeho postupem vznikla“ a 3/ „zda možnou formou nabytí vlastnictví k pozemku je bez dalších právních titulů i jeho pouhá okupace s následným začleněním do pozemku jiného či pozemků jiných“.

Právní otázku, „zda orgán státu je odpovědný za to, že předmět vlastnického práva převodu z jeho strany na jiný subjekt je opravdu takto řádně převoditelný, tedy zda v případě převodu vlastnictví k objektu, který v jeho vlastnictví není, může z titulu nesprávného úředního postupu odpovídat za škodu tomu subjektu, kterému tímto jeho postupem vznikla“ řešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Jestliže dovodil, že dražil-li by stát majetek, jehož nebyl vlastníkem, „jednalo by vzhledem k privatizačním předpisům (zejména zákonu č. 427/1990 Sb.)“ o nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb., a k náhradě škody by byl - za splnění dalších předpokladů - pasivně legitimován stát podle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb., jde o názor správný. Proto tato otázka není otázkou zásadního právního významu.

Ohledně dovolatelem navržené právní otázky - kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou, na níž pak založil svůj závěr o tom, že žalobci žádná škoda ve smyslu ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. nevznikla - vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu z názoru, že i když k právnímu převodu ani k přechodu předmětného pozemku, jehož spoluvlastníky byli od roku 1948 bratři D., na stát nikdy nedošlo, stal se stát - i přes protiprávní způsob odnětí vlastnictví - vlastníkem tohoto pozemku s ohledem na ust. § 6 odst. 2 zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tento pozemek proto mohl být předmětem veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z úsudku o převzetí předmětného pozemku státem bez právního důvodu (jeho faktickým převzetím) vyvozuje tedy odvolací soud zánik vlastnictví bratrů D. k tomuto pozemku.

Právní otázku, „zda možnou formou nabytí vlastnictví k pozemku je bez dalších právních titulů i jeho pouhá okupace s následným začleněním do pozemku jiného či pozemků jiných“, však odvolací soud nevyřešil správně, přestože již byla jednotně řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/98, rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, uveřejněný pod poř. č. 69 v časopise Soudní judikatura č. 7/1999, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 439/98). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že tato otázka má zásadní právní význam, čímž se dovolání v tomto ohledu stává ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; dovolání je též důvodné.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v ust. § 6 odst. 2 povinnost vydat věc oprávněným osobám i v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Od jiných restitučních skutkových podstat se tato liší potud, že postihuje případy, kdy se stát (jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), se kterým dobový právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Převzetím bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 cit. zákona) ovšem stát nenabyl vlastnické právo k věci (nemovitosti), neboť vlastnického práva nelze (a ani v rozhodném období nebylo lze) nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, uveřejněný pod poř. č. 69 v časopise Soudní judikatura č. 7/1999).

Závěr odvolacího soudu o možném použití ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na daný případ je proto nesprávný, a to nejen ze shora uvedených důvodů, ale též proto, že při řešení otázky vlastnictví k předmětnému pozemku nelze vycházet ze zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravujícího zvláštní právní režim pro uplatnění tzv. restitučních nároků uvedených v § 1 tohoto zákona, nýbrž je třeba aplikovat obecné občanskoprávní předpisy platné v době, kdy stát předmětný pozemek bez právního důvodu převzal.

Ohledně námitky žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud dovodil, že zákon neumožňuje soudu, aby hodnotil, za jakých okolností byla námitka promlčení vznesena. S tím názorem krajského soudu se však dovolací soud neztotožňuje.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pokud jde o výkon práva, které účastníku dává přímo právní předpis, přichází v úvahu aplikace tohoto ustanovení jen ve výjimečných případech.

Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Jestliže se dovolatel v dané věci „dovolává použití“ tohoto ustanovení z důvodu, že skutečnosti, o něž svůj nárok opírá, zjistil až po uplynutí promlčecí doby právě v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, pak je zřejmé, že možnost aplikace tohoto ustanovení dovozuje z okolností a důvodů, z nichž je uplatněný nárok vyvozován, a nikoliv z okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že ačkoliv žalovaná vznesla námitku promlčení ohledně celého uplatněného nároku žalobce, zkoumal soud její důvodnost jen ohledně nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu v požadované výši 190.724,- Kč s přísl. (§ 107 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), a nikoliv k celému předmětu řízení, tedy i ohledně požadavku žalobce na náhradu škody z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku a podle ust. § 22 zákona č. 58/1969 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, je nesprávný. Protože ani soud prvního stupně věc neposuzoval v souladu s tím, co bylo uvedeno, platí důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2001

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru