Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2862/99Rozsudek NS ze dne 28.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2862.99.1
Dotčené předpisy

§ 213 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 120 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 79 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 101 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964 S...

více

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2862/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Poliklinice J., 2/ Nemocnici J., a 3/ České republice - Okresnímu úřadu v Jihlavě, se sídlem v Jihlavě, Tolstého 15, o 250.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 422/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 1999 č.j. 16 Co 359/97-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 9. 4. 1997, č. j. 8 C 422/94-78, zamítl žalobu o zaplacení 250.000,- Kč proti prvním dvěma žalovaným a současně mezitímně rozhodl, že proti třetí žalované České republice - Okresnímu úřadu v Jihlavě je žaloba co do právního základu důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu podle jeho tvrzení měla vzniknout tím, že po pracovním úraze, jenž utrpěl dne 26. 7. 1989, mu lékaři bývalého OÚNZ v J. (MUDr. P. a MUDr. S.) opakovaně odmítli vydat lékařskou zprávu na formulář „oznámení pojistné události“, v důsledku čehož nemohl uplatnit svůj nárok na výplatu pojistného plnění u Č. p., pobočky v J., s níž měl sjednanou pojistnou smlouvu pro případ úrazu a trvalé invalidity. Při svém rozhodnutí vycházel okresní soud ze spisu vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 554/91, z jehož obsahu zjistil, že úraz, který žalobce uvedeného dne utrpěl, byl uznán jako pracovní, a žalobě na odškodnění následků tohoto úrazu bylo vyhověno. Dále bylo zjištěno, že smluvní vztahy žalobce u Č. p., a. s., z uzavřených pojistných smluv trvaly až do října 1993. Soud prvního stupně v průběhu důkazního řízení provedl rovněž důkaz výslechem žalobce a svědků MUDr. P. a MUDr. S.; při hodnocení těchto důkazů konstatoval, že výpověď žalobce ohledně jeho tvrzení, že mu oba lékaři odmítli vydat předmětnou lékařskou zprávu je v rozporu se svědeckou výpovědí svědka MUDr. S., neboť tento svědek vyloučil, že by mu žalobce formulář pro pojišťovnu předložil. S výpovědí svědka P. však již výpověď žalobce tak rozpornou neshledal, když tento svědek uvedl, že i kdyby mu žalobce takový formulář předložil, nevyplňoval by jej s ohledem na svůj názor, že potíže žalobce byly způsobeny onemocněním zad a nikoliv úrazem. Za stavu, kdy ze strany třetí žalované nebyly předloženy žádné další důkazy, které by vyvracely či zpochybňovaly výpověď žalobce, bylo nutno podle názoru soudu vycházet z toho, že „výpověď žalobce nebyla nejméně v části týkající se odmítnutí vystavení lékařské zprávy ze strany MUDr. P. vyvrácena, a z ní tudíž bylo třeba vzít za prokázané, že k odmítnutí skutečně došlo“. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že podle ust. § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. je dána odpovědnost třetí žalované jako právní nástupkyně zrušeného OÚNZ v J. za škodu vzniklou žalobci, neboť odmítnutím poskytnutí zdravotnické služby porušili jmenovaní lékaři povinnost uvedenou v ust. § 21 odst. 1 a 2 zákona o péči o zdraví lidu (ve znění účinném do 31. 12. 1991) spočívající ve vydání osvědčení pro účely uplatnění pojistných nároků, kterou je třeba ve smyslu tohoto právního předpisu postavit naroveň činnosti posudkové. Na straně prvních dvou žalovaných shledal okresní soud nedostatek pasivní legitimace, a proto nárok žalobce proti nim uplatněný nepovažoval za opodstatněný.

K odvolání třetí žalované proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, č.j. 16 Co 359/97-105, napadený rozsudek změnil tak, že návrh žalobce co do právního základu není důvodný. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pasivní legitimaci třetí žalované v tomto sporu, když z okolností zániku OÚNZ J. dovodil, že na první dva žalované nemohla s ohledem na časovou posloupnost přejít práva a povinnosti bývalého OÚNZ, a jako nástupnickou organizaci určil shodně s okresním soudem třetí žalovanou. Po doplnění dokazování opakovaným výslechem žalobce a svědků MUDr. P. a MUDr. S. a dále zprávou Č. p., a. s., region J. M., považoval za neprokázaná skutková tvrzení žalobce, že mu obvodní lékaři odmítli vyplnit příslušný formulář pro pojišťovnu za účelem uplatnění pojistné události. Podle krajského soudu totiž „pouhá účastnická výpověď žalobce“ jako jediný důkazní prostředek neobstojí, zejména pokud je její obsah v rozporu s ostatními provedenými důkazy; tvrzení žalobce v jeho výpovědi, že mu obvodní lékaři odmítli vyplnit příslušný formulář pro pojišťovnu nebylo dalšími důkazy potvrzeno, a okolnost, že oba slyšení lékaři si „na něco takového nepamatují“, nelze vykládat tak, že je tím podporována pravdivost tvrzení žalobce. V této souvislosti krajský soud poukázal i na zprávu České pojišťovny, z níž vyplývá je to, že žalobce svůj nárok na pojistné plnění uplatnil po uplynutí promlčecí lhůty.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud důkazy provedené v řízení nesprávně hodnotil, a tudíž nesouhlasí ani s jeho závěrem, že žalobci se nepodařilo prokázat, že mu lékaři bývalého OÚNZ MUDr. P. a MUDr. S. odmítli vyplnit příslušný formulář pro pojišťovnu za účelem uplatnění jeho nároku na pojistné plnění. Poukazuje na to, že oba jmenovaní lékaři byli jako svědci vyslechnuti již soudem prvního stupně v roce 1995, avšak přesto krajský soud vycházel jen z jejich svědecké výpovědi učiněné v odvolacím řízení, ačkoliv jejich výpověď dřívější byla s ohledem na menší časový odstup věrohodnější. Dovolatel se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že za situace, kdy ze strany žalovaného nebyly předloženy žádné důkazy, které by zpochybňovaly výpověď žalobce o tom, že mu lékaři odmítli vyplnit formulář pro pojišťovnu, je třeba vzít za prokázané, že k tomuto odmítnutí nejméně ze strany MUDr. P. došlo. Za této situace je pak dána odpovědnost třetího žalovaného za škodu vzniklou žalobci. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( § 243a odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. přípustné, avšak není opodstatněné.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav, neboť provedené důkazy nesprávně hodnotil. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit určitému svědkovi, že neměl k nějakému důkazu přihlížet, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o.s.ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.

V posuzované věci odvolací soud po opakování důkazu výslechem žalobce, svědků MUDr. P. a MUDr. S. a po vyžádání zprávy Č. p., a. s., region J. M., učinil za dodržení postupu dle ust. § 213 o.s.ř. vlastní skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním posouzení věci vycházel. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§ 213 odst. 1,2 o.s.ř.). Nejde tedy o případ, že by soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, a že by neměl pro takové skutkové zjištění podklad v provedených důkazech. Za stavu, kdy obsah výpovědí jmenovaných svědků (v souvislosti s výpovědí žalobce) před okresním soudem nedával spolehlivý skutkový základ pro závěr o prokázání skutkových tvrzení žalobce, a kdy ve výpovědích těchto svědků před okresním a krajským soudem nejsou podstatné rozpory, nelze ani dovodit, že by odvolací soud některé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, jež z výpovědi jmenovaných svědků vyplynuly, pominul, popř. že by v hodnocení provedených důkazů byl logický rozpor. Hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.), které dovolatel napadá, není samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.

V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu; důvod dovolání uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř. není proto dán.

Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by jeho rozhodnutí vycházelo z nesprávného právního názoru (§ 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 120 odst. 1, věty první o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 3, věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o.s.ř.) označil důkazy (povinnost důkazní dle § 120 odst. 1, 3 o.s.ř.). Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem). Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek uvedených v ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Způsob a rozsah náhrady škody stanoví ust.§ 442 obč. zák.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o nároku žalobce na náhradu škody postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno, a důsledně rozlišoval skutečnosti, ohledně nichž má žalobce důkazní povinnost. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. prokázat, že třetí žalovaná se dopustila protiprávního jednání, jež žalobce tvrdil, a že v tomto ohledu neunesl důkazní břemeno, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně není důvodné a že jeho rozsudek je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a třetí žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2001

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru