Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 278/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPromlčení
Lhůty
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.278.2020.1
Dotčené předpisy

§ 106 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2386/20


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 278/2020-402

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 1788/60, Praha, proti žalovanému: P. Č., IČO XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Mánesova 265/13, Cheb, o 3.774.760 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 67/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2019, č. j. 18 Co 161/2019-368, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.701 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Libora Janků, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 12 C 67/2017-284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3.774.760 Kč společně a nerozdílně s J. S. (dříve H.), narozeným XY, jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2014, č. j. 3 T 10/2013-3137, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 7 To 103/2014, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak ve věci, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 3.774.760 Kč, představující plnění hrazené Českou pojišťovnou a. s. (dále jen „pojišťovna“), které poukázala na účet žalovaného advokáta, jenž měl z obdržené částky odečíst svou odměnu a zbývající částku odeslat bezhotovostním převodem na bankovní účet žalobce, k čemuž však nikdy nedošlo. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce se 1. 1. 2007 stal účastníkem nehody, při níž byl vážně zraněn. V důsledku této škodné události byl žalobci přiznán invalidní důchod a výše zmíněné plnění od pojišťovny. Žalobce se o skutečnosti, že očekává výplatu plnění, zmínil svému známému J. H., který mu doporučil žalovaného advokáta, jenž mu měl pomoci se získáním pojistného plnění. Žalobce udělil žalovanému plnou moc k zastupování při jednání s pojišťovnou, přičemž nikdy se osobně nesetkali, veškerá jednání zprostředkovával J. H., který předložil žalobci k podpisu plnou moc, následně mu předložil dvě vyhotovení Smlouvy o vypořádání výplaty peněz mezi žalobcem a žalovaným a tři vyhotovení Dohody, které žalovaný zaslal e-mailem J. H. s pokynem, aby do zmíněné smlouvy dopsal číslo účtu žalobce a tyto dokumenty mu dal k podpisu. Žalobce uvedené dokumenty podepsal před notářkou JUDr. Irenou Chocovou a následně je převzal J. H. s tím, že je předá žalovanému. Dokumenty však žalovanému předal v odlišné verzi, dle níž měla být předmětná finanční částka vyplacena nikoli na bankovní účet žalobce, ale na bankovní účet společnosti A., k jejímuž bankovnímu účtu měl dispoziční oprávnění právě J. H., který zároveň zfalšoval ověřovací doložku notářky. Žalovaný dne 27. 4. 2012 obdržel od pojišťovny plnění ve výši 4.830.000 Kč určené pro žalobce. Dne 2. 5. 2012 poukázal částku 4.774.760 Kč na bankovní účet společnosti A. J. H. uvedenou částku použil pro vlastní potřebu, žalobci ji nikdy nepředal. Za tento čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a zároveň mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 3.774.760 Kč. Žalovaný byl rovněž v souvislosti s výše uvedenými událostmi trestně stíhán, byl však zproštěn obžaloby. V projednávané věci pak proti uplatněnému nároku vznesl námitku promlčení, kterou soud neshledal důvodnou, neboť žalobce se dozvěděl o škodě, jejím rozsahu a o tom, kdo za ni odpovídá, 19. 12. 2012, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného, a žalobu doručil soudu 17. 2. 2017, tedy před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Ta začala plynout 20. 12. 2012, stejný den se však přerušil její běh, neboť žalobce se připojil v adhezním řízení s nárokem na náhradu škody vůči žalovanému, a začala opět běžet 17. 3. 2015, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek ve vztahu k žalovanému. Ze subjektivní promlčecí lhůty tedy uběhlo do podání žaloby pouze 23 měsíců. Dle soudu vědomost žalobce o tom, že za škodu odpovídá žalovaný, přitom mohl mít najisto postavenu právě až od zahájení trestního stíhání žalovaného, jelikož není možné vycházet pouze z určitého podezření či pravděpodobnosti, nýbrž z vyšší míry jistoty. Jeho odpovědnost za škodu následně dovodil dle § 16, § 21 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění ke dni vzniku škodné události.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 18 Co 161/2019-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho závěrem o nedůvodnosti námitky promlčení. Podle Smlouvy o vypořádání výplaty peněz žalobce zplnomocnil žalovaného k převzetí plnění od pojišťovny, které bude zasláno přímo na jeho účet. Po přijetí plnění měla být tato částka, po odečtení odměny žalovaného, zaslána ve lhůtě 5 pracovních dnů na účet žalobce. Pojišťovna zaslala 26. 4. 2012 žalobci informaci, že zasílá pojistné plnění 750 000 Kč a 4 080 000 Kč dne 27. 4. 2012 na číslo účtu žalovaného. O této informaci se žalobce dověděl 2. 5. 2012. Finanční prostředky musely být zaslány na účet žalovaného nejpozději k 3. 5. 2012, neboť k tomuto datu byly finanční prostředky ve výši 4 774 760 Kč zaslány na účet společnosti A. Nejpozději 3. 5. 2012 tak počala běžet lhůta 5 pracovních dnů, ve které byl žalovaný povinen finanční prostředky převzaté od pojišťovny zaslat na účet žalobce. V pátek 11. 5. 2012 byl pátým pracovním dnem, tedy od 12. 5. 2012 počala běžet subjektivní promlčecí lhůta, ve které žalobce mohl a měl možnost právo u soudu uplatnit, přičemž již v tento den měl dle odvolacího soudu vědomost o vzniku škody, o jejím rozsahu i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný. Žalobce se 20. 12. 2012 připojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení jak proti žalovanému tak proti J. H., což vedlo ke stavení subjektivní promlčecí lhůty, z níž k tomuto okamžiku uplynulo 222 dní. Trestní řízení proti J. H. a žalovanému bylo pravomocně skončeno 17. 3. 2015. Od 18. 3. 2015 tak došlo k pokračování běhu subjektivní promlčecí lhůty. Žaloba v dané věci byla podána 17. 2. 2017. Od 18. 3. 2015 do 16. 2. 2017 uplynulo 702 dnů. Jelikož žalobce podal návrh na zahájení řízení po 924 dnech (222 + 702 dnů), tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, námitka promlčení žalovaného je důvodná a žalobci nelze jím požadovanou náhradu škody přiznat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud se při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a podává je z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel má za to, že v dané věci je třeba spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty s dobou zahájení trestního stíhání proti žalovanému, neboť dovolatel nedisponuje právnickým vzděláním a dříve nemohl mít vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Takovou vědomost nelze požadovat po běžném občanovi již ve chvíli, kdy ve stanovené lhůtě neměl na svém bankovním účtu připsánu příslušnou částku. Dle názoru dovolatele takový závěr lze učinit až na základě dalších zjištění. Poukazuje na ustálenou judikaturu (rozhodnutí 2 Cz 19/74, 33 Odo 477/2001, 25 Cdo 1657/2012), dle které je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného, přičemž nelze vycházet jen z předpokládané vědomosti o škodě. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3.774.760 Kč společně a nerozdílně s J. S. (dříve H.) a nahradit mu náklady řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání je nedůvodné. Poukazuje na to, že povaha odpovědnosti advokáta vůči klientovi je objektivní a advokát je schopen se zprostit jen při vynaložení maximálního úsilí. Toho si musel být žalobce vědom, přičemž mu nic nebránilo vyzvat žalovaného bez zbytečného odkladu po uplynutí sjednané lhůty 5 pracovních dnů ke splnění povinnosti, což v zásadě nikdy neučinil. Dle něj žalobce nese přímou odpovědnost za promlčení svého nároku, neboť jednal v rozporu se zásadou „právo svědčí bdělým“, jestliže byl po dlouhou dobu zcela pasivní. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti (respektive skutečnostem, z nichž je dovozováno právo na náhradu škody) došlo před 1. 1. 2014 a promlčecí doba (lhůta) k uplatnění žalovaného nároku začala běžet rovněž před tímto datem.

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, kdy zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližnou výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, také neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, na jejichž základě se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Postačuje přitom vědomost o skutkových okolnostech, aniž by bylo nutné, aby oprávněná osoba měla právní znalosti potřebné k jejich právnímu posouzení. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014.) Podle obecné právní teorie je pak účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky), aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt – práva patří bdělým), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015). Právě v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt je především na vlastním přičinění subjektů právních vztahů, aby sami chránili svá práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (bod 81), ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1944/15 (bod 27) a jiné].

V projednávané věci podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) vyplývá, že pojišťovna 26. 4. 2012 informovala žalobce, že zasílá pojistné plnění v celkové výši 4.830.000 Kč dne 27. 4. 2012 na bankovní účet žalovaného. O této informaci se žalobce prokazatelně dověděl 2. 5. 2012. Finanční prostředky byly zaslány na účet žalovaného nejpozději 3. 5. 2012, tímto dnem tak počala běžet lhůta 5 pracovních dnů, ve které byl žalovaný povinen finanční prostředky převzaté od pojišťovny zaslat na účet žalobce. Pátek 11. 5. 2012 byl pátým pracovním dnem. Od 12. 5. 2012 tedy počala běžet subjektivní promlčecí lhůta, ve které žalobce mohl a měl možnost právo u soudu uplatnit, neboť již v tento den měl vědomost o vzniku škody (neobdržel pojistné plnění od žalovaného, ačkoliv věděl, že toto plnění již bylo pojišťovnou zasláno a od žalovaného měl zmíněnou částku ve lhůtě 5 pracovních dnů obdržet, což se nestalo), o jejím rozsahu (z informace od pojišťovny věděl zcela přesnou výši zasílaného pojistného plnění) i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný (dle smluvního ujednání to byl jedině žalovaný, od něhož měl částku pojistného plnění obdržet, a v případě, že se tak nestane, je jednoznačným subjektem objektivně odpovědným za škodu). Neobstojí přitom námitka dovolatele, že v okamžiku, kdy ve stanovené lhůtě neměl na svém bankovním účtu připsánu příslušnou částku, nebyl schopen ihned učinit závěr, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, neboť mohlo jít o technickou závadu na straně banky, případně omluvitelný důvod na straně žalovaného. Jak plyne z výše zmíněné konstantní judikatury, prokázaná vědomost poškozeného o vzniku škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, nemusí vycházet z nezpochybnitelného zjištění, nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Dle dovolacího soudu takové skutkové okolnosti žalobce znal již 12. 5. 2012 a konstruoval-li v tomto čase bez dalšího jiné hypotetické důvody, proč neobdržel platbu od žalovaného, nemá to vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v dané věci. Zásada vigilantibus iura scripta sunt se vztahuje na celou právní úpravu promlčení, tedy i na okolnosti vedoucí k počátku subjektivní promlčecí lhůty. Jestliže žalovaný měl pochybnosti o určitých skutkových okolnostech, bylo na něm, aby je svým aktivním jednáním rozptýlil, k čemuž jistě měl možnost. Pokud však byl delší čas zcela pasivní, nemůže z této své pasivity získat vlastní prospěch.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu v závěru o promlčení nároku v subjektivní promlčecí lhůtě odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nerozhodoval přitom samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněného pod číslem 47/2019 Sb. rozh.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovaný proto má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 23.420 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 citované vyhlášky, to vše zvýšeno o 21% náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4.981 Kč, celkem tedy po zaokrouhlení 28.701 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru