Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2773/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2773.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 495/20


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2773/2019-777

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Hradec Králové, IČO 00179906, se sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 21, Praha 8, o náhradu škody na zdraví ve výši 7 548 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 42/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2019, č. j. 21 Co 307/2017-748, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2019, č. j. 21 Co 307/2017-748, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 C 42/2011-540, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 7 548 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví, která jí měla vzniknout ve zdravotnickém zařízení žalované, kde se dne 24. 6. 2009 předčasně narodila a kvůli nízké porodní váze byla umístěna do inkubátoru. Pátý den života u ní došlo k rozvoji septického stavu vyvolaného infekcí s následným zánětem mozkových blan a postižením centrálního nervového systému. Mechanismus nákazy nebyl zjištěn, ve zdravotní péči poskytované žalobkyni nebylo shledáno pochybení. Odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé, poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, z důvodu procesních vad zrušil všechna předcházející rozhodnutí obecných soudů, když shledal pochybení v tom, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč je důkaz čtením přepisu zvukového záznamu přípustný, že znalecký ústav nečerpal při zpracování znaleckého posudku z přepisu zvukového záznamu a že se znalci vyhnuli možnosti vyjádřit své závěry „percentuálním“ vyčíslením pravděpodobnosti existence určitého kauzálního vztahu nebo využití verbálního resumé založeného na důkazním standardu (zda je dosaženo vysoké míry pravděpodobnosti či nikoli).

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva, v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, podle kterého má námitka nerespektování právních závěrů vyslovených ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, sama o sobě zakládat přípustnost dovolání. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nedocílil v provedeném dokazování v intencích předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu toho, aby znalci mající kompletní obraz o okolnostech významných pro znalecké závěry vystoupili z ulity relativizace a vyřkli konkrétní závěry. Odvolací soud podle ní nesprávně posoudil význam vymezení pravděpodobnosti určité příčiny vzniku škody na nárok žalobkyně, když tento požadavek de facto pouze zformalizoval na samotné zjištění bez dopadu na otázku prokázání příčinné souvislosti. Uvádí, že skutkové závěry odvolacího soudu nelze považovat za přesné, úplné a akceptovatelné. Odvolací soud v rozporu s praxí dovolacího soudu nerozhodl o obrácení důkazního břemene, když žalobkyně v maximální možné míře prokázala existenci možnosti zjištění či vyvrácení zdroje své nákazy z těla matky. Vyšetření v tomto směru měla žalovaná provést, neboť žalobkyně má právo na zjištění důvodu svého onemocnění. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nesdílí přesvědčení žalobkyně o nesprávném právním posouzení odvolacím soudem a že odvolací soud respektoval právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu. Jeho primárním poselstvím bylo, aby se soudy nižších stupňů zaměřily na důkladné dokazování, což bylo dle názoru žalované naplněno vrchovatě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Bylo provedeno nadmíru rozsáhlé a důkladné dokazování. Dovolání pouze opakuje námitky, se kterými se soud prvního stupně i soud odvolací vypořádaly. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou.

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.), je naplněn na samé hranici náležitostí vymezených ustálenou judikaturou (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatelka totiž ohledně přípustnosti dovolání uvádí, že odvolací soud nerespektoval právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, aniž by příslušnou právní otázku konkrétně formulovala. Sporné právní otázky byl proto dovolací soud nucen dovozovat z obsahu dovolatelkou užité argumentace.

Dovoláním uplatněné námitky převážně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají soudům nesprávnost hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neprokázání protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi postupem zaměstnanců žalované a újmou žalobkyně. Dovolatelkou vznášené námitky vycházejí z odlišného skutkového stavu, než je ten, který zjistily soudy obou stupňů a jehož správnost dovolací soud přezkoumávat nemůže.

Na základě konkrétních skutkových zjištění vycházejících z hodnocení provedeného dokazování soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované (postup „non lege artis“), jež by bylo v příčinné souvislosti se škodou způsobenou na zdraví žalobkyně. Tyto závěry nejsou v rozporu s dovolatelkou citovanou (ani jinou) judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, protože z něj nevyplývá, že by pouhá námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím zrušujícím nálezem Ústavního soudu zakládala přípustnost dovolání. Může toliko naplnit požadavek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4158/2016 (správně 25 Cdo 4168/2016), neboť jím byl řešen skutkově zcela odlišný případ, kdy poskytovatel zdravotnických služeb při léčbě pacienta nevyužil metodu, jež byla známá a způsobilá odvrátit riziko poškození zdraví pacienta.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku obrácení důkazního břemene. V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, bylo konstatováno, že teprve v situaci, když tvrzení pacienta nelze prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně dle § 129 odst. 2 o. s. ř. z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či „ztratil“, je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemena ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko v těchto typově určených případech totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty účastníka řízení – žalovaného, převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. O takový ani obdobný případ však v projednávané věci nejde a odvolací soud v souladu s těmito závěry Ústavního soudu i na ně navazujícími závěry judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017) konstatoval, že v souzené věci nejsou dány podmínky pro obrácení důkazního břemene, a toto břemeno tedy zatěžuje žalobkyni.

Dovolatelka sice správně uvádí, že při poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat „lege artis“, tj. v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (viz § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012), nicméně neodůvodněně z toho vyvozuje právo pacienta (a zřejmě odpovídající povinnost poskytovatele zdravotnických služeb) na zjištění důvodu svého onemocnění, jež z rámce poskytování řádně zdravotní péče zjevně vybočuje. Neprovedení vyšetření ke zjištění zdroje nákazy žalovanou pak není ani důvodem pro obrácení důkazního břemene.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení, k nimž lze přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru