Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2620/2004Usnesení NS ze dne 19.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2620.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2620/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 19 C 336/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2004, č. j. 8 Co 22/2003-302, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že soudní spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, který vedl proti tehdejšímu zaměstnavateli O., a. s., trval téměř 10 let (od 7. 1. 1987 do 11. 9. 1995); po celou dobu nebyl žalobce zaměstnán a přišel tak v době od 1. 2. 1987 do 7. 11. 1995 o výdělek, který při doplnění žaloby vyčíslil jako rozdíl mezi výdělkem, jehož by dosahoval u tohoto zaměstnavatele, a starobním důchodem, o který byl nucen v důsledku průtahů soudního řízení požádat.

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 3. 7. 2002, č. j. 19 C 336/99-199, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 671.885,- Kč s příslušenstvím a platit mu částku 3.798,- Kč měsíčně od 1. 6. 2001 až do první úpravy důchodu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 7. 1. 1987 u Okresního soudu v Karviné (věc byla nejprve vedena pod sp. zn. 23 C 107/87 a poté pod sp. zn. 23 C 151/89) nejasné podání, ve kterém se domáhal více nároků; poté podal několik dalších nejasných podání, jejichž vady odstranil až do protokolu sepsaného u soudu tak, že se domáhá určení neplatnosti výpovědi a žalobu ohledně dalších uplatněných nároků bere zpět. Rozsudek ze dne 10. 2. 1988, kterým Okresní soud v Karviné žalobu zamítl, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1988 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Řízení pak trvalo do 7. 11. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 9. 1995, jímž bylo žalobě vyhověno. Soud rozhodující nyní o nároku na náhradu škody neshledal na straně Okresního soudu v Karviné žádné neodůvodněné postupy v řízení ani neodůvodněnou déletrvající nečinnost a nezjistil ani žádné porušení povinností vyplývajících z občanského soudního řádu. Dovodil, že žalobcovo původní podání bylo zmatečné, obsahovalo několik nároků, které žalobce opakovaně dále rozvíjel svými dalšími podáními, a že soudce okresního soudu se spisem řádně pracoval, snažil se zajišťovat podklady pro vydání rozhodnutí opatřováním důkazů, nařizoval ve věci opakovaně jednání, avšak byl to právě žalobce, který se soudem řádně nespolupracoval, nepředkládal listiny, k jejichž předložení byl vyzýván, a nedostavoval se k nařízeným jednáním, kdy nejčastěji těsně před jednáním zaslal soudu telegram, ve kterém se omluvil bez bližšího zdůvodnění, které zaslal až posléze. Žalobce kromě toho podával do spisu opakovaná obsáhlá podání, kterými si stěžoval na osobu soudce, žádal jeho vyloučení z projednání věci bez bližší specifikace důvodů a podával rovněž právně nezdůvodněné a procesně vadné návrhy na delegaci věci k jiným soudům, proti procesním rozhodnutím soudu podával opravné prostředky, a to i navzdory poučení o jejich nepřípustnosti. Podle soudu rozhodujícího o nároku na náhradu škody tedy žalobce sám svým postupem odvracel možnost soudu zabývat se řešením podstaty sporu a nutil jej k řešení celé řady procesních otázek, které sám vyvolával, což pak vedlo k tomu, že rozsudek ve věci byl vyhlášen až v září 1995. Na základě těchto skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody odůvodněný nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v průtazích řízení ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, není opodstatněný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. 8 Co 22/2003-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že v řízení nebyl zjištěn ani prokázán nesprávný úřední postup Okresního soudu v Karviné. Bylo sice zjištěno, že řízení ve věci 23 C 151/89 trvalo u Okresního soudu v Karviné od 7. 1. 1987 do 7. 11. 1995, kdy rozsudek nabyl právní moci, avšak po celou dobu vedení řízení nebyly na straně soudu shledány žádné neodůvodněné postupy v řízení, případně nebyla zjištěna neodůvodněná, déletrvající nečinnost, ani porušení povinností, vyplývajících z příslušných ustanovení o.s.ř. Žalobce se soudem řádně nespolupracoval, nepředkládal listiny, k jejichž předložení byl vyzýván, a které byly nutné pro rozhodnutí ve věci, a nedostavoval se k nařízeným jednáním. Pokud žalobce podával do spisu podání, kterými si stěžoval na osoby soudců, žádal o vyloučení soudců z projednání věci, podával návrhy na delegaci k jiným soudům a podával proti procesním rozhodnutím opravné prostředky, měl na to jako účastník řízení na jedné straně právo zaručené mu občanským soudním řádem i Listinou základních práv a svobod, protože však se všemi těmito úkony a podáními žalobce soudy musely zabývat, případně o nich rozhodovat, mělo na délku řízení vliv především počínání samotného žalobce v průběhu sporu. Odvolací soud proto dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., jímž by byl nesprávný úřední postup spočívající v neodůvodněných průtazích soudního řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčen, že žalovaná mu způsobila škodu tak, jak ji vyčíslil, neboť zcela jednoduchý spor trval u soudu necelých 10 let, přičemž nakonec bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalobce dostal od zaměstnavatele podle § 46 odst. 1 pís. f) zák. práce, je neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného odborového orgánu. Jednalo se o tak jednoduchý formální nedostatek, který způsoboval ze zákona neplatnost výpovědi, že soud mohl - aniž by vyslýchal účastníky řízení - rozhodnout o sporu již při prvním soudním jednání. Žalobce tím, že si stále stěžoval, nezpůsoboval průtahy v soudním řízení, ale hledal spravedlnost. Byl přesvědčen, že soudci Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě úmyslně tento spor nevyřešili a ukončili až v roce 1995. Podle žalobce se stát prostřednictvím soudců podílel na tom, že soudní spor trval téměř 10 let, neboť řádně nepřipravil důkazy, k jednání nebyl připraven, vedl nehospodárné soudní řízení a žalobce je přesvědčen, že mu takto způsobil škodu, neboť žalobce po celou dobu nebyl zaměstnán. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že se řádně omluvil z jednání u krajského soudu, které bylo nařízeno na den 4. 3. 2004, doložil včas nemocenský lístek a žádal, aby jednání v tomto směru neproběhlo, a rovněž takto poučil svého právního zástupce, že si nepřeje, aby k soudu bez jeho přítomnosti šel. Žalobce z toho dovozuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soud byl povinen jednání odročit, když právní zástupce byl vázán dispozičními pokyny žalobce. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, navrhl zároveň, aby rozhodoval namísto Krajského soudu v Ostravě Městský soud v Praze.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako jediný důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenských organizací, uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona, nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.

Konstantní soudní judikaturou k tomuto ustanovení je dovozováno, že nesprávným úředním postupem je i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 4), a to za předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181).

Odvolací soud z citované judikatury vycházel a zkoumal, zda v předmětném řízení došlo nečinností soudu k průtahům, přičemž svůj závěr, že o nesprávný úřední postup soudu nešlo, založil nikoliv na nesprávné interpretaci ustanovení § 18 zákona, nýbrž na zjištění, že v posuzovaném konkrétním případě průtahy řízení ze strany soudu nenastaly. Jeho rozhodnutí vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že spor sice trval téměř deset let, nicméně že v něm soudy bylo postupováno tak, aby věc mohla být v přiměřené době rozhodnuta, zatímco žalobce svými nejasnými podáními a procesními návrhy a námitkami způsobil, že ve věci nemohlo být rozhodnuto dříve. Protože tento základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebyl prokázán, nezabýval se odvolací soud dalšími podmínkami odpovědnosti, zejména otázkou, zda vůbec délka soudního řízení je ve vztahu příčinné souvislosti se ztrátou na výdělku, jak ji žalobce vyčíslil.

Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí právě se závěrem, že nebyl prokázán nesprávný úřední postup soudu; tvrdí, že jednoduchý spor mohl být rozhodnut během podstatně kratší doby než je deset let a vytýká odvolacímu soudu nesprávnost hodnocení svého chování v průběhu předmětného řízení. Je tedy zřejmé, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, neboť podle jeho názoru z provedených důkazů skutkový stav ohledně chování žalobce v průběhu dotčeného řízení nebyl zjištěn správně ani úplně. Jestliže dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů, předkládá svou vlastní představu o hodnocení důkazů, z nichž dovozuje opačný skutkový závěr, a na základě odlišného skutkového stavu věci vykládá ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. ve svůj prospěch, tj. tak, že průtahy řízení nebyly způsobeny jím, nýbrž postupem soudu, napadá tím rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv ohledně právního posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.); tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru