Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2593/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaOchrana osobnosti
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2593.2020.1
Dotčené předpisy

§ 81 o. z.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 91/21


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2593/2020-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské rozhodl v právní věci žalobce: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalované: J. L. T., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 96/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, č. j. 23 Co 400/2019-234, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Lenky Vincencové.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 23 Co 400/2019-234, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 C 96/2018-173, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 20.000 Kč, změnil jej ve výrocích, kterými byla žalované uložena povinnost zdržet se tvrzení, že žalobce je či byl lichvář či jeho činnost měla s lichvou cokoliv společného, a povinnost uveřejnit omluvu v požadovaném znění, tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná výroky uveřejněnými na svém facebookovém profilu dala žalobce do spojitosti s lichvářstvím, a to v situaci, kdy žalobce do roku 2017 podnikal prostřednictvím společností P. T. F. C., a T. F. C., které poskytovaly krátkodobé drobné půjčky s roční úrokovou sazbou až 240 % a RPSN 791,61 %, pro případ nezaplacení byly sjednány smluvní pokuty a dlužník vystavoval ve prospěch společnosti blankosměnku, v níž nebyla vyplněna směnečná suma a den splatnosti. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že výroky žalované měly povahu hodnotícího úsudku a žalovaná při nich vycházela z informací, které se v průběhu řízení ukázaly být pravdivými. Dále odvolací soud vyložil pojem lichva z hlediska trestního i občanského práva a uvedl, že podmínky úvěrů nabízených oběma společnostmi znaky lichvy naplňovaly. Protože je žalobce osobou veřejného zájmu vykonávající politickou funkci, byla kritika ze strany žalované věcná a přiměřená, a tedy i přípustná.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda „má občan se špatnými politickými názory, které nejsou v souladu s oficiálními hodnotami EU, stejné právo na soudní ochranu své cti jako občan s tzv. správnými politickými názory, které jsou v souladu s oficiálními hodnotami“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že tato otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dále předestírá otázky, 1) zda nedospěl odvolací soud ke svému měnícímu výroku argumentační technikou, kterou odborná literatura nazývá „argumentační klamy“, „argumentační fauly“, případně „záludy“, 2) zda může odvolací soud rozhodnout opačně než soud prvního stupně, jestliže pomine právní logiku (opřenou o provedené důkazy) uvedenou v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku a nahradí ji výše vyjmenovanými argumentačními technikami, 3) zda je ústavně „komfortní“, aby odvolací soud poskytl soudní ochranu pokryteckému jednání, jehož jádrem je nepravda a argumentační klam, přičemž motivací byla prokázaná osobní pomsta, 4) zda je možné, že byl měnící výrok odvolacího soudu ovlivněn, třeba jen podvědomě, politickými postoji soudu, které jsou odlišné od postojů Strany přímé demokracie, a 5) nakolik je napadený rozsudek vlivem argumentačních technik, překvapivý, nepředvídatelný a nepřezkoumatelný. Dále žalobce namítá, že žalovaná vědomě šířila nepravdivé informace s úmyslem žalobce poškodit a použití výrazu lichvář ve vztahu k němu bylo zkreslující, aniž by pro jeho použití byl dán veřejný zájem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. Ačkoliv žalobce předestírá v dovolání několik otázek, nejedná se o otázky, na jejichž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. V rámci námitek ohledně neoprávněnosti kritiky dovolatel v prvních třech bodech nevymezuje žádnou právní otázku, která by byla schopná založit přípustnost dovolání. Lze sice souhlasit, že přípustnou kritiku veřejně činné osoby nemůže představovat vědomé uvádění nepravdivých údajů, avšak i takový neoprávněný zásah musí dosáhnout určité intenzity (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 19/2000). Nicméně ze skutkových zjištění (jejichž správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že obchodní společnosti, v nichž žalobce podnikal, poskytovaly krátkodobé půjčky s vysokými úroky. Pod pojmem lichva si pak průměrný adresát nejčastěji představí půjčování finančních prostředků na vysoký úrok a za jiných nevýhodných podmínek osobám nacházejícím se v takové situaci, že jim peníze neposkytne peněžní ústav; lichvářem je pak logicky osoba provozující takovou činnost. Ačkoliv uvedený termín má svou legální definici, a to jak v rovině občanského práva (§ 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tak v rovině práva trestního (§ 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), nelze přehlédnout, že je i bez odpovídajícího právního podkladu používán též mezi laickou veřejností. Nelze proto dovozovat, že označení někoho za lichváře vede automaticky k závěru, že se dopouští právně kvalifikované lichvy ve smyslu občanského nebo trestního práva. Nutné je rovněž vzít v potaz jistou možnou míru přehánění či nadsázky, přičemž je nutné hodnotit celý projev, nikoliv jednotlivé vytržené výroky (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 111/2007). Kromě toho dovolatel ničím nevyvrací závěr odvolacího soudu, že s ním spojené obchodní společnosti znaky lichevního jednání skutečně naplňovaly. Z toho vyplývá, že použila-li žalovaná ve spojení se žalobcem slovo lichvář, jednalo se o projev oprávněného hodnotícího úsudku, pro nějž nescházel pravdivý základ. Žalobce je navíc osobou veřejného zájmu (v době uveřejnění příspěvků se ucházel o veřejnou funkci), a je tak dán společensky oprávněný zájem na informaci, jakým způsobem podnikal předtím, než se rozhodl vstoupit do politiky. Konečně pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud řídil při rozhodování svým politickým přesvědčením, jak uvádí dovolatel; na jeho stranickou příslušnost a politické názory soud nebral zřetel, takže ani čtvrtá otázka přípustnost dovolání nezakládá. K páté otázce lze již jen doplnit, že rozhodnutí odvolacího soudu je podrobně a logicky odůvodněno a je z něj zcela zřejmé, proč odvolací soud kritiku ze strany žalované považoval za oprávněnou, takže nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti či nepředvídatelnosti.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru