Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2575/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2575.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2575/2020-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. Ch., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 989/51a, Brno, proti žalovanému: S. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Otto Kunzem, advokátem se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného ČSOB pojišťovna, člen Holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice, zastoupená JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem, se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, o 4.094.513 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 46/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 20 Co 84/2020-216, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 20 Co 84/2020-216, potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 18 C 46/2017-182, kterým bylo rozhodnuto, že základ žalobního nároku je po právu s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný vypracoval pro žalobce projektovou dokumentaci k přestavbě domu. V důsledku projektové chyby spočívající v poddimenzování železobetonového průvlaku a jeho zděné podpory došlo po provedení stavebních úprav k průhybu průvlaku v prvním nadzemním podlaží a následkem toho k poškození dalších částí stavby ve druhém nadzemním podlaží. Žalovaný tedy odpovídá za škodu, která v důsledku vadné projektové dokumentace vznikla. Na jeho odpovědnost nemá vliv, že konstrukci nemovitosti včetně železobetonového průvlaku v projektu zpracoval jako statik P. V., neboť žalovaný odpovídá i za činnost osoby, kterou při splnění svého závazku k provedení dokumentace použil. Soud shledal neopodstatněnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť objektivní promlčecí doba počala běžet až od události, z níž škoda vznikla, kterou v daném případě nebylo převzetí díla, nýbrž až prohnutí konstrukcí ve druhém nadzemním podlaží, k němuž došlo na počátku roku 2015. Jestliže se žalobce o důvodech vzniku škody a tím i o odpovědné osobě dozvěděl ze znaleckého posudku (jako laik nemohl důvody průhybu posoudit sám) vypracovaného v květnu 2015, uplatnil svůj nárok na náhradu škody žalobou ze dne 23. 1. 2017 před uplynutím tříleté objektivní i dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázky, 1) zda je možné posuzovat věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, při nerespektování § 3028 odst. 3 a § 3036, pokud věc měla být posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, 2) kdy dojde k promlčení práva v případě uplynutí subjektivně určené lhůty a uplynutí objektivně určené lhůty, a která je v tomto případě rozhodná, 3) zda je možné akceptovat z pohledu právní kvalifikace žalobu, kterou měl být „uplatněn nárok na odstranění vad díla nahrazením neuplatnění vad díla žalobou na náhradu škody“, 4) zda je v případě prekluze odpovědnosti za vady možné přistoupit k podání žaloby na náhradu škody. Dále zpochybnil závěr soudu, že nevznesl námitky vůči znaleckému posudku Ing. Jaroslava Marka. Dovozuje nedostatek své pasivní legitimace, neboť mezi ním a žalobcem neexistoval žádný právní vztah, který by ho opravňoval k podání žaloby; předmětem smlouvy o dílo mezi ním a žalovaným totiž nebylo vypracování dokumentace pro provedení stavby. K otázce běhu promlčecí doby uvedl, že žalobce se dozvěděl o problému s nosníkem již v roce 2013, přičemž během řízení začal účelově tvrdit, že se o něm dozvěděl až v roce 2015. Závěr, že škoda vznikla žalobci až prohnutím konstrukce v roce 2015, je zcela zcestný a neodpovídá skutkovým zjištěním, neboť se tak stalo podstatně dříve. Žalovaný rovněž vytkl soudu vydání mezitímního rozsudku, který nepřichází v úvahu, jestliže se soud nevypořádal s otázkou, jaká škoda vznikla žalobci, který nedoložil, jaké náklady mu měly vzniknout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. Aby mohla být založena přípustnost dovolání, musí dovolatel vymezit otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Na řešení prvně uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť soud posuzoval běh promlčecí doby podle zákona č. 40/1964 Sb., nikoliv podle zákona č. 89/2012 Sb., jak mylně uvádí dovolatel.

V případě druhé otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která soustavně zastává názor, že pojem události, z níž škoda vznikla, zahrnuje nejen protiprávní úkon, který vedl ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, publikovaný pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, publikovaný pod C 15128 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)]. Zpochybňuje-li dovolatel počátek běhu objektivní promlčecí doby výhradou ke zjištění okamžiku prohnutí nosníku, resp. přiřazuje-li tuto událost k jinému datu než odvolací soud, směřuje dovolání proti skutkovým zjištěním, jejichž správnost však dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); uplatněn je tak nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání tím založena být nemůže. Jestliže ohledně počátku subjektivní promlčecí doby z provedeného dokazování vyplývá, že o osobě možného škůdce se dozvěděl žalobce až ze znaleckého posudku k příčinám poškození budovy, zpracovaného v květnu 2015, jde o závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. obdobně rozsudky ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1319/2010, Soubor C 10767, a ze dne 19. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, Soubor C 14727), z níž se obecně podává, že vědomost o osobě odpovědné za vznik škody se sice neodvíjí automaticky od okamžiku, kdy poškozený získá znalecký posudek, nicméně posudek může být v určitých případech primárním nositelem takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. V daném případě šlo o natolik složitou věc, že ze samotné škodní události nemohl laik poznat, kdo odpovídá za poškození nemovitosti.

Ke třetí otázce je nutné upozornit, že v civilním sporném řízení je soud vázán předmětem řízení vymezeným žalobcem, avšak nikoliv právním posouzením uvedeným v žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, Soubor C 2076). Nesprávná právní kvalifikace v žalobě tedy jen stěží může představovat způsobilý dovolací důvod, kterým je pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Kromě toho je zřejmé, že odvolací soud správně žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na náhradu škody a nikoliv nárok z titulu odpovědnosti za vady. Bylo-li zjištěno, že vada spočívala v chybně navržené projektové dokumentaci, podle které byla stavba provedena, zatímco škoda v důsledku toho vznikla na jiných částech domu, než na samotné vadné stavební úpravě, pak je závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, č. 34/2004 Sbírky, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, č. 17/2007 Sbírky, a ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, Soubor C 1865. Z ní vyplývá, že zatímco odpovědnost za vady je dána za nedostatky vlastního plnění zhotovitele (opravy) a vede k tomu, aby sjednané plnění bylo odevzdáno bez vad, odpovědnost za škodu je dána za jinou újmu, než je vadné provedení samotného díla (opravy či úpravy). O vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném provedení díla. Škodou je újma, jež vznikla jako následek tohoto vadného plnění. Majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu opravy, nýbrž ve znehodnocení opravované věci (snížení hodnoty věci) v důsledku vadného plnění je škodou, která z vady vznikla a je odškodnitelná v rámci náhrady škody.

Rovněž poslední, dovolatelem vymezenou otázkou, se ve své rozhodovací praxi dovolací soud již zabýval se závěrem, že neuplatnění případných práv z vadného plnění nijak nebrání uplatnění práva na náhradu škody, která z vadného plnění vznikla (rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, Soubor C 7499). Ani prekluze práv z vadného plnění tedy v otázce náhrady škody nemůže hrát roli, jsou-li podmínky odpovědnosti za škodu naplněny. Je ovšem nutné rozlišit oba nároky, jak uvedeno shora.

Žalovaný ve značné části svého dovolání polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a soudem odvolacím a na základě toho pak napadá právní posouzení odvolacího soudu. Dovolací soud přitom není oprávněn správnost skutkového stavu přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. To se konkrétně týká zejména tvrzení dovolatele, kterými se snaží zpochybňovat svojí pasivní legitimaci, kterou odvolací soud dovodil na základě prokázaného skutkového stavu, že i žalovaný (spolu se svým pomocníkem) zpracovával pro žalobce dokumentaci k provedení stavby.

Dovolací námitky směřující proti vydání mezitímního rozsudku pak představují svou povahou námitky vad řízení. Těmi se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k otázkám týkajícím se vad řízení může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Z povahy mezitímního rozsudku pak plyne, že o výši plnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, proto jsou bezpředmětné výhrady, že dosud nebyl zjištěn rozsah škody.

Ze všech těchto důvodů dovolací soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru