Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2566/2020Usnesení NS ze dne 13.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Promlčení
Pojištění odpovědnosti za škodu
Náhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2566.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 619 odst. 1 o. z.

§ 619 odst. 2 o. z.

§ 620 odst. 1 o. z.

§ 626 o. z.

§ 635 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2566/2020-104

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. N., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, o 57.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 81/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 22 Co 258/2019-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 22 Co 258/2019-76, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 8. 2019, č. j. 19 C 81/2019-50, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce domáhal plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a to v návaznosti na svou účast při dopravní nehodě dne 28. 6. 2015, při níž byl vážně zraněn jako spolujezdec na motocyklu. Žalobce uplatnil právo na náhradu nákladů na péči, již jeho osobě a domácnosti poskytovala v období od 2. 9. 2015 do 23. 1. 2016 jeho matka E. M. Odvolací soud poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, v němž bylo dovozeno, že byť ustanovení § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), určuje počátek běhu objektivní promlčecí lhůty k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události, může se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčet dříve, než uplyne takto stanovená promlčecí lhůta, a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§ 635 odst. 2 o. z.). V návaznosti na to pak v podmínkách projednávané věci uzavřel, že učinil-li žalobce předmětem řízení nárok na náhradu nákladů na péči o jeho osobu a domácnost za období od 2. 9. 2015 do 23. 1. 2016, započala subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu takto specifikované újmy běžet dne 24. 1. 2016, neboť nejpozději dne 23. 1. 2016 (tj. v den ukončení poskytované péče) se žalobce dozvěděl o vzniklé škodě a osobě povinné k její náhradě. Byla-li žaloba podána dne 8. 3. 2019, stalo se tak až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, a žalobě tudíž nemohlo být s ohledem na § 635 odst. 2 o. z. vyhověno.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že nalézací soudy aplikovaly ustanovení § 635 odst. 2 o. z. v rozporu s jeho smyslem a účelem. Poukazuje na důvodovou zprávu k novému občanskému zákoníku, podle níž byla do tohoto ustanovení převzata dosavadní právní úprava obsažená v § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, z čehož dovozuje, že právo uplatněné ve stávajícím řízení podléhá výhradně tříleté promlčecí lhůtě, jejíž počátek nastává rok po pojistné události (§ 626 o. z.). Vyjadřuje přesvědčení, podle něhož by se mělo ustanovení § 635 odst. 2 o. z. užít pouze v případech, kdy poškozený nemá přímý nárok proti pojistiteli, důsledkem čehož mu nezbývá nic jiného, než uplatnit nárok přímo vůči pojištěnému škůdci z titulu náhrady škody. Jelikož je ve stávajícím řízení uplatňován přímý nárok vůči České kanceláři pojistitelů, nikoli nárok z titulu náhrady škody, nemělo být citované ustanovení nalézacími soudy vůbec aplikováno. Závěr, podle něhož se právo na pojistné plnění ve výši nákladů na péči o osobu a domácnost žalobce promlčuje za každý jednotlivý den, pak považuje za rozporný s dobrými mravy. Má v tomto směru za to, že počátek běhu promlčecí lhůty by měl být navázán na okamžik ustálení jeho zdravotního stavu, k němuž prokazatelně došlo až dne 9. 3. 2016. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se podané žalobě zcela vyhovuje, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., které je předmětem stávajícího řízení, není plněním z titulu odpovědnosti za škodu, neuplatní se proto na něj primárně úprava občanského zákoníku o subjektivní promlčecí lhůtě u náhrady škody či jiné újmy (§ 619, § 620 o. z.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle § 626 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, rozsudek téhož soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, publikovaný pod C 13868 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, Soubor C 16089). Počátek tříleté promlčecí lhůty u práva na pojistné plnění se podle § 626 o. z. odvíjí od uplynutí jednoho roku od pojistné události. Tato objektivní promlčecí lhůta začíná běžet bez ohledu na vědomost oprávněné osoby o újmě a o škůdci. Její konec pak nastává u práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje, tj. uplynutím subjektivní či objektivní promlčecí lhůty k uplatnění takového práva – § 635 odst. 2 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaný pod č. 68/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019). Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči škůdci promlčen. Z toho pohledu má závazek z pojištění odpovědnosti akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení § 2761 o. z. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, č. 68/2020 Sbírky, obdobně pak Tégl a Weinhold in: Melzer, F. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004).

Právní závěry odvolacího soudu z nastíněných východisek ustálené rozhodovací praxe důsledně vycházejí, námitky zpochybňující správnost aplikace § 635 odst. 2 o. z. proto přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemohou. Je naopak nesprávný výklad dovolatele, podle něhož by citované ustanovení mělo být užito toliko v případech, v nichž absentuje přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli, neboť se zcela míjí se smyslem a účelem platné právní úpravy i se závěry ustálené soudní judikatury.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak není způsobilá založit ani námitka, podle níž by měl být počátek běhu promlčecí lhůty navázán až na okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce. Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 619 odst. 2 o. z. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 620 odst. 1 o. z. pak platí, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Z nastíněné právní úpravy plyne, že obdobně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se i za stávající právní úpravy počátek subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu § 620 odst. 1 o. z. (dříve § 106 odst. 1 obč. zák.) se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4890/2014, Soubor 16090, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5867/2017). Vyšel-li odvolací soud ve stávajícím řízení ze zjištění, že žalobce se o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 23. 1. 2016, kdy mu již musela být známa výše dosud vynaložených nákladů na péči o jeho osobu a domácnost (osoba škůdce mu pak byla známa již od 28. 6. 2015, kdy došlo k dopravní nehodě), je rovněž v tomto směru jeho právní posouzení v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Jak správně uvedl již odvolací soud, uplatněný nárok nelze zaměňovat s typově odlišným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž představuje ustálení zdravotního stavu poškozeného z hlediska běhu promlčecí lhůty zcela zásadní moment, neboť až v tomto okamžiku lze objektivně provést komplexní ohodnocení a kvantifikaci vzniklé újmy. Oproti tomu výše již vynaložených nákladů na péči o poškozeného a jeho domácnost je z povahy věci v čase neměnná, a poškozenému tak nic nebrání uplatnit nárok na jejich náhradu soudní cestou v zásadě ihned po jejich vzniku bez ohledu na to, zda se již ustálil jeho zdravotní stav.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 10. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru