Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2546/2003Usnesení NS ze dne 01.09.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2546.2003.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2546/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) ing. L. M., b) J. H., c) M. M., d) Mgr. P. D., e) J. N., f) J. D., g) ing. M. D., h) ing. L. J., i) H. K., j) ing. M. N., k) ing. J. N., l) ing. E. J., m) K. G., n) J. L., o) A. H., p) M. F., q) MUDr. I. A., r) ing. L. F., s) ing. J. B., t) B. K., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ: 48136450, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 211/98 – 230/98, o dovolání žalobců a), b), d), e), g), h), i), k), l), m), o), p), q) a s) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 13 Co 71/2003-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody s tím, že rozhodnutím České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, byla zavedena v A. P., a. s. (dále jen „A.), jejímiž jsou akcionáři, nucená správa podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění tehdy účinném, aniž by jim za toto nucené omezení vlastnického práva byla poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Škoda jim vznikla nesprávným úředním postupem, když došlo k diskriminaci akcionářů upřednostněním principu ochrany vkladatelů a stability bankovnictví před principem realizace vlastnických práv. Nesprávný úřední postup spočívá dále v zavedení nucené správy, v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o prodeji části banky zahraničnímu investorovi, v nesprávném počínání nuceného správce, který odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své povinnosti, což vedlo místo k obnovení stability a likvidity banky k její hluboké ztrátě. Protože žalobci nebyli pravdivě informováni v době od zavedení nucené správy až do března 1997, své akcie neprodali a znehodnocením jejich akcií jim vznikla škoda, jejíž náhradu požadují ve výši jmenovité hodnoty akcií.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2002, č. j. 13 C 211/98, 13 C 212/98, 13 C 213/98, 13 C 214/98, 13 C 215/98, 13 C 216/98, 13 C 217/98, 13 C 218/98, 13 C 219/98, 13 C 220/98, 13 C 221/98, 13 C 222/98, 13 C 223/98, 13 C 224/98, 13 C 225/98, 13 C 226/98, 13 C 227/98, 13 C 228/98, 13 C 229/98 a 13 C 230/98-35, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 255.000,- Kč, žalobci b) částku 230.000,- Kč, žalobkyni c) částku 2,926.000,- Kč, žalobci d) částku 51.500,- Kč, žalobci e) částku 220.000,- Kč, žalobci f) částku 1,333.000,- Kč, žalobkyni g) částku 250.800,- Kč, žalobkyni h) částku 256.000,- Kč, žalobkyni i) částku 554.400,- Kč, žalobci j) částku 79.200,- Kč, žalobci k) částku 548.800,- Kč, žalobkyni l) částku 157.300,- Kč, žalobkyni m) částku 343.200,- Kč, žalobci n) částku 9,108.900,- Kč, žalobci o) částku 167.200,- Kč, žalobci p) částku 427.700,- Kč, žalobci q) částku 224.400,- Kč, žalobci r) částku 725.600,- Kč, žalobci s) částku 200.000,- Kč a žalobci t) částku 422.000,- Kč, to vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že vzhledem k tomu, že A.je v likvidaci, která dosud nebyla ukončena, nelze dojít k závěru, že žalobcům vznikla škoda jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Žalobci jakožto vlastníci akcií A.svého vlastnického práva k akciím nepozbyli a mají dle ust. § 220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A. který by měl být mezi akcionáře rozdělen. Před ukončením likvidace nelze učinit závěr, jaký bude její výsledek, a to ani s použitím znaleckého posudku z oboru ekonomie, který žalobci předložili a z jehož závěru vyplývá, že nelze předpokládat, že by při skončení likvidace zůstal likvidační zůstatek pro akcionáře. Protože jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je existence škody jakožto majetkové újmy, a to jak při odpovědnosti podle § 420 obč. zák., tak podle zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že žaloba je předčasná. Proto, aniž by prováděl další dokazování, žalobu pro předčasnost zamítl.

K odvolání všech žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č. j. 13 Co 88/2003, 176/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby, neboť vznik majetkové újmy žalobců nebyl prokázán. Pokud žalobci presumují, že z likvidace nezůstane po uspokojení věřitelů pro akcionáře žádný likvidační zůstatek, je jejich závěr předčasný, neboť okamžik, kdy bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované (actio nata) nastane, nebudou-li v rámci likvidace uspokojeny nároky žalobců jako nároky přímé a teprve pak bude možno uplatnit nárok na náhradu škody proti žalované podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., případně podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Znalecký posudek o pravděpodobném výsledku likvidace A.předložený žalobci je v tomto případě pouhou prognózou.

Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci a), b), d), e), g), h), i), k), l), m), o), p), q) a s) dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř. Namítají, že soud věc nesprávně právně posoudil, neboť požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A.a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše náhrady škody vychází ze snížení hodnoty jejich majetku, tj. skutečné tržní hodnoty jednotlivých akcií A.ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího ukončení, a byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č. S poukazem na ust. § 156a obch. zák., které stanoví samostatně převoditelná práva spojená s akcií, dovozují, že je třeba samostatně posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém zůstatku A. Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobcům vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s výší likvidačního zůstatku. Podle ust. § 61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. § 156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. § 524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB, která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobců do akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku. Dále namítají, že řízení je zatíženo vadami, neboť soudy obou stupňů neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, neboť teprve pokud práva akcionářů spojená s akcií jakožto cenným papírem nebudou v rámci likvidace akciové společnosti uspokojena, vzniká jim majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty jejich akcií.

Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobců v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota akcií A., nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevzniká akcionářům již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž vznik škody na straně akcionáře se odvíjí od výsledné hodnoty jeho podílu na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Z tohoto hlediska – i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - není rozhodující, zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který lze vyčíslit, neboť pokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená, mezi něž patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. § 155 odst. 1 obchodního zákoníku). Majetková újma, za níž lze na dalších subjektech požadovat náhradu škody, tedy akcionáři vznikne, jestliže po ukončení likvidace je jeho podíl na likvidačním zůstatku nižší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka v dovolání, že právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií je samostatně převoditelné.

Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti, byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, a tato otázka byla dovolacím soudem řešena v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Pokud dovolatelé namítají, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, uplatňují tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Je však nutno připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).

Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců a), b), d), e), g), h), i), k), l), m), o), p), q) a s) odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci a), b), d), e), g), h), i), k), l), m), o), p), q) a s) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru