Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 253/2020Usnesení NS ze dne 27.02.2020

HeslaNáhrada škody
Ušlý zisk
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.253.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 36 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 253/2020-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: JON.CZ s. r. o., se sídlem Radlická 3301/68, Praha 5, IČO 27918076, zastoupená JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti žalovanému: JEDNOTA, spotřební družstvo v Nymburce, se sídlem Palackého třída 545/63, Nymburk, IČO 00031801, zastoupená JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 61.546 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 374/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 25 Co 212/2019-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.695 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Fiedlera, advokáta se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 25 Co 212/2019-69, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 5. 2019, č. j. 9 C 374/2018-43, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodné právní otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak.

Ve sporu o náhradu škody (ušlého zisku z nájemného za měsíce červen až říjen 2018) způsobené porušením povinnosti žalovaného hradit řádně a včas sjednané nájemné, vyšel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 6. 2013 smlouvu o nájmu nebytového prostoru nacházejícího se v přízemí domu č. p. 671 v části obce Kolín IV, v níž se žalovaný zavázal platit pravidelné měsíční nájemné ve výši 30.773 Kč bez DPH. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 7. 2020 a její součástí bylo mimo jiné ujednání, že nájemní vztah zanikne třicátým dnem prodlení žalovaného s úhradou nájemného, nebude-li nájemné uhrazeno ani přes písemné upozornění pronajímatele. Protože žalovaný neuhradil splatné nájemné za měsíc únor 2018, ač k tomu byl dopisem žalobkyně vyzván, zanikla smlouva ve smyslu citovaného ujednání ke dni 22. 3. 2018. Žalovaný posléze nejpozději ke dni 31. 5. 2018 nebytový prostor vyklidil a klíče od něj předal žalobkyni. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 407/2007 dovodil, že mezi porušením povinnosti nájemce platit nájemné a ušlým ziskem po ukončení smlouvy není vztah příčinné souvislosti.

Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck

– dále jen „Soubor“). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku,

tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řetězec příčin však nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, Soubor C 979).

Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že skutečností, jež vedla ke vzniku újmy na straně žalobkyně (ušlého zisku z nájmu nebytového prostoru za měsíce červen a červenec 2018), nebylo protiprávní jednání žalovaného, nýbrž zánik smluvního vztahu v důsledku naplnění podmínek nájemní smlouvy. Tento závěr plně odpovídá shora nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byť není pochyb o tom, že existence kvalifikovaného prodlení žalovaného s placením nájemného představovala jeden z nezbytných předpokladů aktivace předmětného článku smlouvy, ničeho tato skutečnost nemění na tom, že to bylo právě až splnění v něm sjednané rozvazovací podmínky, jež vedlo k ukončení nájemního vztahu a s ním spojených finančních nároků žalobkyně (k možnosti stran sjednat si ve smlouvě o nájmu nebytových prostor rozvazovací podmínku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 164/2005, či ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1070/2006, Soubor C 4856). Opomenutí žalovaného platit řádně a včas sjednané nájemné by samo o sobě nemělo na další trvání smluvních povinností žádný vliv, nebyl-li by z něj současně v textu smlouvy učiněn jeden z předpokladů jejího zániku. Lze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že to byl především souhlasný projev vůle obou smluvních stran, jenž bezprostředně vedl k ukončení nájemního vztahu poté, co nastaly jím předvídané okolnosti, a který tak představuje zcela samostatnou a pro vznik tvrzené škody rozhodující skutečnost působící přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním počínáním žalovaného a nastalým následkem. Je přitom v tomto směru zcela irelevantní, jak správně uvedl již krajský soud, jaké byly konkrétní důvody či vnitřní pohnutky žalovaného vedoucí jej k porušení jeho platební povinnosti, za situace, kdy oběma stranami sjednaným předpokladem zániku nájmu byla výhradně objektivní existence prodlení nájemce trvajícího déle než třicet dnů, bez jakékoli bližší specifikace týkající se právě např. motivace žalovaného k jeho postupu.

Poukazuje-li dovolatelka na skutkové rozdíly oproti věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007, jež podle jejího přesvědčení odůvodňují odlišné právní posouzení nároku uplatněného ve stávajícím řízení, neshledává dovolací soud tuto námitku opodstatněnou. Je sice pravdou, že v obou porovnávaných případech došlo k ukončení nájemních smluv na základě rozdílných právních skutečností (ve věci řešené citovaným rozsudkem výpovědí pronajímatele, zatímco ve stávajícím řízení splněním smluvně sjednané rozvazovací podmínky), v dalších aspektech věci, podstatných z hlediska hodnocení otázky příčinné souvislosti, jsou však posuzované případy již v zásadě totožné. Lze shrnout, že právně relevantní příčinou s věcnou vazbou na vznik tvrzené škody byl v obou řízeních výhradně zánik uzavřené smlouvy o nájmu z vůle stran, nastalý v návaznosti na jejich právní jednání učiněné právě za tímto účelem. Ušlý zisk pronajímatelů za příslušná období tedy nebyl zapříčiněn bezprostředně porušením platební povinnosti ze strany nájemců, nýbrž až tím, že strany s takovým prodlením dobrovolně spojily následek v podobě zániku nájmu, resp. že pronajímatel dal z uvedeného důvodu nájemci výpověď. Související námitka dovolatelky, že smluvní ujednání nemůže na rozdíl od jednostranné výpovědi představovat samostatnou příčinu vzniku škody v podobě ušlého zisku, neobstojí. Bylo-li totiž smyslem předmětné rozvazovací podmínky přivodit zánik uzavřené nájemní smlouvy bez dalšího, dojde-li ke splnění v ní ujednaných předpokladů, neexistuje žádný rozumný důvod, proč by tento shodný projev vůle stran měl být z hlediska jeho významu pro vznik výsledné škody hodnocen odlišným způsobem než k týmž důsledkům směřující jednostranný úkon pronajímatele.

Přípustnost dovolání pak konečně není způsobilá založit ani námitka, podle níž odeslání upomínky upozorňující žalovaného na existenci dluhu na nájemném nelze považovat za právní skutečnost působící zánik nájmu, neboť jejím primárním účelem bylo předat žalovanému informaci o vznikajícím nedoplatku. Dovolatelka totiž přehlíží, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí, neboť odvolací soud za skutečnost rozhodující pro vznik tvrzené škody označil nikoli odeslání upomínky žalovanému jako takové, nýbrž až splnění sjednané rozvazovací podmínky, byť jedním z jeho předpokladů bylo právě písemné upozornění nájemce na vznikající dluh.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru