Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 250/2019Usnesení NS ze dne 31.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.250.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 250/2019-523

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) B. R., bytem XY, b) M. R., bytem XY, a c) M. R., bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na hřebenech II 1718/8, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: J. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 148/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2018, č. j. 19 Co 135/2018-466, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Mgr. Slavomíra Hrinka.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 10 C 148/2015-412, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali na žalovaném, aby z reportáže „Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“, která byla dne 17. 3. 2015 uveřejněna na internetovém serveru tisen.tv, odstranil snímek první strany smlouvy o zápůjčce, jejíž horní okraj je opatřen přelepem B. R., notářky v XY se sídlem XY, jakož i zvukový doprovod „Š. měla při všem asistovat rodina kladenských advokátů R.“ (dále též jen „předmětný výrok 1“), a v části, kde se domáhali uveřejnění omluvy na internetovém serveru tisen.tv ve znění: „….Dne 17. 3. 2015 byla na internetovém serveru tisen.tv uveřejněna reportáž s názvem „Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“, v níž v souvislosti s údajnou protiprávní činností J. Š. zaznělo tvrzení „Š. měla při všem asistovat rodina kladenských advokátů R.“. Oba tyto výroky jsou nepravdivé a za jejich uveřejnění se B. R., M. R. a M. R. omlouvám…“ (výroky I a III). Výrokem II uložil soud žalovanému povinnost uvést na internetovém serveru tisen.tv omluvu tohoto znění: Dne 12. 6. 2015 byl na internetovém serveru tisen.tv uveřejněn v diskusi k reportáži s názvem „Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“ příspěvek J. F. obsahující tvrzení: „A kde očerňuji právnickou rodinu R.? Já jen tvrdím, že úkony, které dělá tato rodina a jim podřízení, nejsou zcela v souladu se zákonem“ (dále též jen „předmětný výrok 2“). Tento výrok je nepravdivý a za jeho uveřejnění se B. R., M. R. a M. R. omlouvám…“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 19 Co 135/2018-466, ve vyhovujícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, zamítavé výroky I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně i svého vlastního dokazování a po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný je autorem reportáže „Dobře organizovaná skupina připravuje seniory o nemovitosti“ i komentářů k této reportáži na serveru tisen.tv. V rámci této reportáže zazněl i předmětný výrok 1, přičemž tento komentář byl připojen k záběru na první stranu smlouvy o zápůjčce, jejíž horní okraj byl opatřen přelepem žalobkyně a), notářky v XY. V internetové diskusi dne 12. 6. 2015 žalovaný uvedl předmětný výrok 2, za nímž následovala věta: „Jestli za to může R., R. nebo jejich syn, to se třeba dozvíte v další připravované reportáži“. Žalobci b) a c) sepisovali smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, do nichž byly včleněny zajišťovací instituty, které činily tyto smlouvy přinejmenším rozporné s dobrými mravy (ohledně jedné z nich rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2017, č. j. 18 C 22/2015-324, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Co 473/2017-373, byla určena neplatnost smlouvy o zápůjčce, jež vykazovala prvky smlouvy lichevní, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, kdy věřitelka jednala v rozporu se zásadou férovosti a ve snaze o zneužití předpokládaných obtíží dlužnice) a jež byly následně předmětem šetření orgánů policie. Na základě těchto smluv zaměstnanec žalobkyně a), notářský kandidát JUDr. Tomáš Bacílek sepisoval notářské zápisy – dohody o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, a k podpisu těchto zápisů osobami zavázanými docházelo za velmi nestandardních okolností (v notářské kanceláři se pohybovalo více lidí, nebyly předány kopie notářského zápisu, panu Š. bylo umožněno dělat na chodbě hluk a znervózňovat zavazující se osoby nátlakem ohledně nedostatku času). Nebylo však prokázáno, že by některý z žalobců byl členem skupiny, která organizovala podloudné obchody směřující k tomu, aby starší lidé nebo lidé v hmotné nouzi byli připravováni o své nemovitosti. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Vyložil, že k naplnění pojmu „asistence“, jak advokáta, tak notáře, postačí pouhá vědomost o tom, že s využitím jeho odborných znalostí se uzavírá obchod, který je v rozporu s dobrými mravy, či je snad dokonce protiprávní, a v tomto smyslu lze v případě všech tří žalobců hovořit o asistenci při uzavírání zmíněných obchodů. Smlouvy o zápůjčkách i zástavní smlouvy totiž sepisovali vždy buď žalobce b) nebo c), kteří rovněž opakovaně poskytovali právní pomoc v záležitostech poskytování půjček, které byly následně předmětem šetření orgánů policiea nejméně ve dvou případech umožnili, aby při uzavírání smluv byl přítomen p. Š., o němž věděli, že se v XY netěší dobré pověsti, přestože tyto smlouvy sám neuzavíral. Notářské zápisy - dohody o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti – byly vždy sepisovány v notářské kanceláři žalobkyně a), jež za její chod odpovídá a měla se zajímat o to, že její podřízený JUDr. Bacílek poskytuje právní služby při obchodu, který je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy. Žalobci tak mohli rozpoznat, že jimi poskytovaná právní pomoc se dotýká právního jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uzavřel, že předmětný výrok 1 je skutkové tvrzení, které se ukázalo jako pravdivé, a proto výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně předmětného výroku 2 dovodil, že jde o subjektivní hodnotící soud žalovaného, u něhož je dokazování pravdivosti pojmově vyloučeno. Žalovaný tento výrok uvedl v diskusi, jež se po odvysílání reportáže rozpoutala, přičemž z obsahu celého textu, včetně poslední věty, je nepochybné, že žalovaný vyjadřoval svůj subjektivní postoj, při svém hodnocení se opíral o poznatky z řady „podivných půjček“, jejichž okolnosti byly v rozsudcích popsány. Soud posoudil kritiku jako přiměřenou co do formy, obsahu i objektivnosti projevu, neboť žalovaný si nevybíral jednotlivé kauzy, neskandalizoval konkrétní postup žádného z žalobců a volil opatrnou formulaci, že úkony žalobců „nejsou zcela v souladu se zákonem“, jíž nelze bez dalšího vykládat tak, že žalovaný tvrdí, že žalobci činili úkony v rozporu s hmotným právem, avšak zahrnuje jednání v rozporu se stavovskými předpisy. Tento výrok žalovaného byl navíc vytržen z kontextu, z něhož je zřejmé, že autor příspěvku avizuje jeho případné následné upřesnění ve vztahu k jednotlivým členům rodiny R.. Hodnotící soud žalovaného považuje odvolací soud za odpovídající mezím společensky akceptovatelné kritiky, při němž nepřekročil meze nutné k dosažení jím sledovaného a současně společensky uznávaného účelu ochránit seniory, případně i jiné osoby ve finanční tísni před organizovanou skupinou, která promyšleně a ve vzájemné kooperaci na tyto osoby působila s cílem poskytnout jim pro ně nevýhodné půjčky, aniž by si to tyto osoby uvědomily a odhalily dalekosáhlé negativní majetkové následky.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Předkládají dovolacímu soudu k řešení otázky, jež dle jejich názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to, zda jsou soudy v občanskoprávním sporu oprávněny v rámci posuzování prejudiciálních otázek činit závěr o tom, zda se advokát či notář dopustil kárného provinění dle příslušných právních předpisů, a překročil tak svou pravomoc. Namítají, že soud nesprávně vyložil § 135 o. s. ř., neboť o kárném provinění notáře či advokáta jsou oprávněny rozhodovat pouze příslušné odborné komory, a svým rozhodnutím zasáhl do práva žalobců na ochranu osobnosti. Předkládají dále otázku, zda s ohledem na obecné principy soukromého práva, zejména na autonomii vůle, je advokát či notář oprávněn v rámci poskytování svých služeb posuzovat relativní neplatnost právního jednání třetích osob, zejména v situaci, kdy relativní neplatnost je podmíněna subjektivním hodnocením tak indiferentního parametru, jakými jsou dobré mravy. Žalobci jsou přesvědčeni, že jim nepřísluší, aby fakticky nahrazovali nebo zpochybňovali svobodnou vůli smluvních stran nabývat pro sebe práva a povinnosti, neboť autonomie vůle je stěžejní zásada, na níž spočívá občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Nezpochybňují svou povinnost ve vztahu k jednání, které je objektivně aprobováno jako nezákonné, avšak institut dobrých mravů patří mezi nejkomplikovanější a nejdynamičtěji se rozvíjející nástroje užívané pro korekci společenských vztahů, neboť se vyvíjejí, stejně jako společnost. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 zdůraznili, že hodnocení, zda je určité jednání v rozporu s dobrými mravy, přísluší výhradně obecným soudům. Jde-li o lichevní smlouvy, nejedná se o jednoznačně definovaný pojem, jehož obsah se bude v odlišných situacích lišit a navíc se v případě těchto smluv jedná o neplatnost relativní. Navrhli, aby byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno případně aby byl rozsudek zrušen.

Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k řešení otázky, na nichž však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Právní posouzení věci odvolacím soudem stojí na závěru, že ohledně předmětného výroku 1 v reportáži jde o skutkové tvrzení, které je pravdivé, a ohledně předmětného výroku 2 v diskusi jde o subjektivní hodnotící soud žalovaného, který odpovídá mezím společensky akceptovatelné kritiky co do formy, obsahu i objektivnosti projevu, při němž žalovaný nepřekročil meze nutné k dosažení jím sledovaného a současně společensky uznávaného účelu. Tyto právní závěry učinil na základě podrobně zjištěného skutkového stavu (jenž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), přičemž v rozsudku srozumitelně vysvětlil, co jej vedlo k závěru, že termín „asistence“, jenž žalovaný použil v reportáži, odpovídá prokázanému jednání žalobců a z jakých důvodů žalovaný svou kritikou nepřekročil meze nutné k dosažení sledovaného účelu ochránit osoby, jež z různých důvodů nejsou schopny samy posoudit rizika žalobci b) a c) koncipovaných smluv a v notářské kanceláři, za níž odpovídá žalobkyně a), sepisovaných notářských zápisů. Otázkou, zda se žalobci dopustili kárného provinění, se soud nezabýval, pouze hodnotil zjištěný skutkový stav z hlediska podstatného pro posouzení nároku na ochranu osobnosti, tedy zda je výrok žalovaného v reportáži pravdivý a zda kritika vyjádřená v diskusi je přiměřená, společensky akceptovatelná a odpovídající sledovanému účelu. Uvedl-li odvolací soud v rozsudku, že žalobci b) a c) porušili zákon o advokacii a žalobkyně a) notářský řád, vyjádřil sice své hodnocení, avšak pouze v souvislosti s řešením jiné právní otázky, přičemž toto hodnocení rozhodně nenahrazuje rozhodnutí příslušných odborných komor ani nezasahuje do jejich pravomoci.

Obdobně to platí i u druhé dovolateli položené otázky vztahující se k předmětnému výroku 2. Nebylo totiž třeba, aby se soud při právním posouzení přiměřenosti kritiky zabýval tím, zda je advokát či notář oprávněn v rámci poskytování svých služeb posuzovat relativní neplatnost právního jednání třetích osob a hodnotit toto jednání z hlediska dobrých mravů, případně zpochybňovat svobodnou vůli smluvních stran nabývat pro sebe práva a povinnosti. Dokazování pravdivosti hodnotícího soudu žalovaného je pojmově vyloučeno, a proto právní posouzení odvolacího soudu spočívalo ve zhodnocení oprávněnosti kritiky a nikoli v posouzení povinností žalobců. Lze doplnit, že bylo-li prokázáno, že žalobci b) a c) sepisovali smlouvy o zápůjčkách a zástavní smlouvy, jež byly z popsaných důvodů následně předmětem šetření policie i soudu, navíc se tak dělo za nestandardních okolností (přítomnost osoby s nedobrou pověstí při sepisu smlouvy, jíž nebyla účastníkem) a v notářské kanceláři sídlící na téže adrese pak byly sepisovány na základě těchto smluv notářské zápisy o přímé vykonatelnosti, vzbuzuje popsaný postup oprávněně dojem, že takové jednání nemusí být zcela v souladu se zákonem (byť protiprávní jednání žalobců v tomto řízení prokázáno nebylo).

Přípustnost dovolání může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Jestliže odvolací soud na dovolateli položených otázkách své právní posouzení nezaložil, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Námitce dovolatelů, že hodnocení „dobrých mravů“ náleží výhradně obecným soudům s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, nelze přisvědčit. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí sice tento závěr vyjádřil, avšak jeho smysl spočíval v tom, že v případě soudních sporů se mají hodnocením toho, zda je určité jednání v rozporu s dobrými mravy, zabývat obecné soudy. Z odkazovaného rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by subjekty právních vztahů neměly při svém konání zvažovat, zda odpovídá etickým, obecně zachovávaným a uznávaným zásadám tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Poukazují-li pak dovolatelé na to, že institut dobrých mravů patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející nástroje užívané pro korekci společenských vztahů, jež se vyvíjejí, stejně jako společnost, sluší se poznamenat, že dovolací soud nezaznamenal, že by vývoj společnosti směřoval k tomu, aby za jednání souladné s dobrými mravy bylo považováno napomáhání právnímu jednání, jehož cílem je využít k vlastnímu obohacení nedostatky, nedostatečnou způsobilost nebo tíseň jiných osob.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru