Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2452/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaNáhrada škody
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2452.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2452/2019-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Z. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: P. S., IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Vachova 43/5, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o 250.855 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 72/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2019, č. j. 71 Co 273/2018-278, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11.664,40 Kč, k rukám advokátky JUDr. Gabriely Brůžičkové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ostravě k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 71 Co 273/2018-278, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018, č. j. 61 C 72/2016-216, v odvoláním napadené části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 207.499 Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku ohledně dalších 39.710 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem i o nákladech řízení odvolacího. Ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávnou diagnózou žalovaného veterináře posoudil po právní stránce věc podle § 2894 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Potvrzující část rozhodnutí odůvodnil odvolací soud ve shodě s okresním soudem tím, že mezi ušlým ziskem právní předchůdkyně žalobce z neuskutečněných krytí fen jejím psem v roce 2014 a chybným stanovením diagnózy dědičné oční vady katarakta u tohoto psa při jeho vyšetření žalovaným dne 2. 6. 2014 není příčinná souvislost, neboť i v případě, že by žalovaný postupoval správně a označil by psa pouze „dočasně neprostého dědičné oční vady“, nemohl by pes být po dobu nejméně půl roku (než by opětovným vyšetřením mohlo podle progresu klinických příznaků být dědičné onemocnění katarakta vyloučeno) použit ke krytí. Příčinná souvislost není ani mezi vadnou diagnózou a náklady právní předchůdkyně žalobce na opětovné vyšetření psa a cesty k těmto vyšetřením, neboť jde o částky, které by bylo třeba vynaložit na ověření vývoje zdravotního stavu psa i v případě, že by byl při vyšetření dne 2. 6. 2014 žalovaným shledán neprostým dědičné oční vady jen dočasně. Měnícím výrokem odvolací soud zamítl žalobu o náhradu škody, představované náklady řízení, které právní předchůdkyně žalobce vynaložila v důsledku zpětvzetí žaloby o slevu z kupní ceny psa a o náhradu škody v soudním řízení, vedeném proti M. Š., chovatelce, od které psa koupila. Odvolací soud uzavřel, že mezi náklady zmíněného soudního řízení (náhradou nákladů řízení protistrany, odměnou zástupkyně právní předchůdkyně žalobce a nevrácenou částí soudního poplatku) a stanovením chybné diagnózy žalovaným není příčinná souvislost, neboť žalovaný nemohl nijak ovlivnit ani podání žaloby právní předchůdkyní žalobce, ani průběh zmíněného soudního řízení (tedy ani zpětvzetí žaloby, motivované novým veterinárním vyšetřením psa v létě 2015, které kataraktu vyloučilo), jež navíc neskončilo meritorním rozhodnutím, tedy nebylo postaveno najisto, zda byl nárok právní předchůdkyně žalobce důvodný či nikoli a povinnost k náhradě nákladů řízení jí byla uložena výlučně z důvodu procesního zavinění na zpětvzetí žaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi prokázaným pochybením žalovaného a ziskem, který ušel jeho právní předchůdkyni neuskutečněnými krytími psem v roce 2014, náklady na vyšetření psa v roce 2015 a náklady, vynaloženými v soudním řízení proti M. Š. Pokud jde o ušlý zisk, pak i kdyby byl pes žalovaným správně označen jen dočasně neprostým dědičné oční vady, mohl by být vyšetřen jiným veterinářem dříve než za rok a sjednaná krytí psem by mohla být jen odložena do doby nových výsledků vyšetření. Právní předchůdkyně žalobce by také neměla důvod podávat proti M. Š. žalobu, v souvislosti s níž jí pak vznikly náklady. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011. Napadenému rozhodnutí také vytkl nepřezkoumatelnost a odvolacímu soudu extrémní nesoulad jeho závěrů s provedenými důkazy, pokud z výpovědí svědků G., Z. a L. vzal za prokázané, že správně měl být pes označen za dočasně neprostého dědičné oční vady a po dobu minimálně dalšího půl roku nemohl být využit ke krytí. Ve skutečnosti z těchto výpovědí vyplynulo, že při jejich vyšetření v listopadu 2015 shledali u psa na jednom oku oční vadu – tzv. opacitu, nikoli kataraktu a pokud by psa dříve vyšetřovali oni, dospěli by k závěru, že nelze jednoznačně stanovit, zda jde o opacitu, či kataraktu a je nutné vyšetření zopakovat s časovým odstupem (neuvedli s jakým). Do protokolu psa by vyznačili, že zvíře „není dočasně prosté dědičné oční vady katarakta“. Jen Z. uvedla, že by rozhodla o dočasném pozastavení chovnosti psa přibližně na půl roku a poté by psa znovu vyšetřila a hodnotila by výskyt progrese a zda se něco neobjevilo na druhém oku. Tyto výpovědi podle žalobce tedy nevyloučily možnost chovatelky nechat psa znovu vyšetřit dříve než za půl roku. Pokud by se diagnóza žalovaného nepotvrdila, mohl být pes dříve využit ke krytí. Konečně žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nebyla prokázána výše ušlého zisku a že není příčinná souvislost ani mezi vadnou diagnózou a náklady právní předchůdkyně žalobce na opětovné vyšetření psa. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a zrušení rozsudku okresního soudu v zamítavém výroku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný vyjádřil názor, že dovolání žalobce postrádá vymezení důvodu přípustnosti dovolání, dovolací důvod odchýlení se od judikatury při hodnocení příčinné souvislosti podle něj naplněn nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak s ustálenou soudní praxí v souladu, a to i se žalobcem zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, ale i s dalšími rozhodnutími, např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. Souladné s rozhodovací praxí je i hodnocení otázky prokázání existence ušlého zisku odvolacím soudem. Podle žalovaného nedošlo v řízení ani k žalobcem namítaným vadám řízení. Svědci G., Z. a L. se shodli na tom, že u psa se sice jednalo o tzv. opacitu, nicméně tento závěr bylo možno s určitostí potvrdit až podle vývoje zjištěné vady, a že by u psa pozastavili krytí fen minimálně na půl roku. Proto by ani při správné diagnóze nemohl být pes využit ke krytí fen do konce roku 2014, což je období, za které je ušlý zisk požadován. Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí žaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., ale není přípustné.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah).

Odvolacím soudem bylo rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na ušlý zisk z nerealizovaných krytí fen psem v roce 2014 ve výši 207.499 Kč, o nároku na náhradu skutečné škody představované náklady na opětovné vyšetření psa ve výši 4.549 Kč a na náhradu škody představované náklady právní předchůdkyně žalobce vynaložené v soudním řízení proti chovatelce M. Š. v celkové výši 39.710 Kč (odměna zástupkyně právní předchůdkyně žalobce 16.500 Kč, soudní poplatek 1.125 Kč a náklady právního zastoupení M. Š. 22.085 Kč).

Výše uplatněných nároků na náhradu nákladů vynaložených na opětovné vyšetření psa ani na náhradu nákladů řízení proti M. Š. tento zákonný limit nepřevyšují. S přihlédnutím k tomu, že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (právní předchůdkyni žalobce v tomto vztahu za spotřebitele nelze pokládat, neboť psa používala ve své chovné stanici k dosažení zisku, jehož náhrady se ostatně v tomto řízení domáhá, a vyšetření žalovaným sloužilo mimo jiné k posouzení využitelnosti psa k chovu) ani o pracovněprávní vztah, není dovolání žalobce ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti výroku odvolacího soudu ohledně částky 39.710 Kč ani ohledně částky 4.549 Kč přípustné.

Z částek, o nichž bylo rozhodnuto odvolacím soudem a které žalobce učinil předmětem dovolání, tedy pouze nárok na ušlý zisk převyšuje zákonný limit 50.000 Kč. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Soudy obou stupňů své rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku založily na závěru, že žalovaný při vyšetření dne 2. 6. 2014 shledal u psa příznaky, jimiž se může projevovat nejen dědičná oční vada katarakta, která brání použití psa k chovu, ale též oční vada opacita, která tomu nebrání. Konečný závěr o přítomnosti katarakty je možné učinit až s časovým odstupem, podle vývoje příznaků. Žalovaný proto na základě pouze jednoho vyšetření mohl učinit závěr jen o podezření na kataraktu a psa měl označit jen jako dočasně neprostého oční vady, s tím, že při kontrolním vyšetření s odstupem nejméně půl roku bylo možno činit ohledně dědičné oční vady, a tedy i chovnosti psa závěry definitivní. I v případě, že by žalovaný takto správně postupoval, nemohl by pes nejméně do konce roku být využit k chovu, proto mezi pochybením žalovaného (který u psa již po jednom vyšetření diagnostikoval kataraktu) a ušlým ziskem právní předchůdkyně žalobce není dle závěru odvolacího soudu příčinná souvislost. Závěr, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou, pak plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je v řízení o náhradu škody povinen splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (s výjimkou zavinění, které se předpokládá) prokázat žalobce (poškozený). Právě jeho tak tíží důkazní břemeno ohledně tvrzení, že při pravidelném běhu událostí by získal určitý prospěch; neunese-li jej, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005 (Soubor C 5512), či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009). Tyto judikatorní závěry se pak uplatní i v poměrech právní úpravy náhrady majetkové a nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014 podle § 2894 a následujících o. z. Jestliže je příčinná souvislost v obecné rovině dána (platí to u všech typů odpovědnosti), pokud škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném vztahu příčiny a následku, tedy že nebýt konkrétní škodní události, ke škodě by nedošlo (přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde), je zřejmé, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, neboť správně dovodil, že k následku (ušlému zisku v důsledku nerealizovaných krytí fen psem v roce 2014) by došlo i v případě, že by žalovaný postupoval správně a psa by označil za neprostého dědičné oční vady jen dočasně. Pokud by v takovém případě, jak namítá žalobce, byl pes vyšetřen dříve, nemohlo by ani toto dřívější vyšetření přinést definitivní závěr o povaze jeho oční vady, když z výpovědí svědků vyplývá, že k takovému závěru je zapotřebí delšího časového odstupu mezi vyšetřeními, alespoň půl roku. Opět tedy minimálně po tuto dobu by pes nemohl být využit k chovu. Navíc, tvrdí-li žalobce, že jeho právní předchůdkyně nevyhledala jiného veterináře, neboť měla k žalovanému důvěru, pak by nejspíše neměla důvod k pochybám a konzultaci s jiným odborníkem, ani kdyby byla žalovaným diagnóza stanovena správně.

Namítá-li žalobce nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci splněno není. Nicméně i přesto dovolací soud konstatuje, že z obsahu spisu rozhodně nelze dovodit žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, natož pak nesoulad extrémní. Ostatně již z citace výpovědí svědků v dovolání je zřejmé, že závěry obou soudů z jejich obsahu logicky vyplývají. Rozsudkům soudů obou stupňů nelze vytknout nepřezkoumatelnost, neboť z nich jednoznačně vyplývá, z jakých důkazů učinily své závěry a jak je hodnotily po právní stránce. Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí srozumitelně vypořádal i s jednotlivými odvolacími námitkami obou účastníků. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru