Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2370/2020Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2370.2020.1
Dotčené předpisy

§ 132 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 127 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2370/2020-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: STAPPA mix, spol. s r. o., sídlem Heršpická 11, Brno, IČ 18825729, zastoupená Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem Masarykova 439/9, Brno, proti žalované: ADOSA a. s., se sídlem Zastávecká 1030, Rosice, IČ 49448170, zastoupená Mgr. Kristýnou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Roubalova 474/25, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČ 47116617, o 169.231,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 184/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 44 Co 499/2018-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Kristýny Vondráčkové.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 44 Co 499/2018-180, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 4. 2018, č. j. 4 C 184/2016-144, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 5. 2018, č. j. 4 C 184/2016-148, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 169.231,45 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody vzniklé žalobkyni při dopravní nehodě na osobním motorovém vozidle střetem s autobusem žalované. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že vozidla se bočně střetla v obci Mělčany při předjížděcím manévru vozidla žalobkyně, věc posoudil podle § 2927 a § 2932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že řidička autobusu neporušila povinnosti uložené jí zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Z videozáznamu jízdy autobusu v rozhodném úseku nevyplynulo, že by jeho řidička v momentě předjíždění vozidlem žalobkyně viditelně změnila směr jízdy, vybočila ze svého směru, vytvořila překážku předjíždějícímu vozidlu, případně zřetelně zvýšila rychlost či jinak bránila předjíždění. Naopak to byl řidič vozidla žalobkyně, kdo provedl riskantní manévr, předjížděl kromě autobusu i za ním jedoucí osobní auto na poměrně úzké komunikaci a nedostatečně vyhodnotil šířku svého vozu a autobusu, neboť přes dvě vozidla, jež před ním jela na počátku předjíždění, nemohl vidět jízdní dráhu autobusu, to navíc vše při zjevně špatném stavu pozemní komunikace. Odvolací soud neshledal důvodu revidovat závěr soudu prvního stupně, který měl za nevěrohodný žalobkyní předložený znalecký posudek, podle nějž řidička autobusu v době předjíždění vozidla změnila směr jízdy, neboť tento posudek vycházel z autobusu pořízeného videozáznamu, jež však tvrzení o změně směru jízdy autobusu v čase předjíždění neprokazuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovozuje, že soudy obou stupňů učinily skutkové závěry postupem rozporným s občanským soudním řádem a se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž výsledné rozhodnutí je založeno na mylném zhodnocení právní síly jednotlivých důkazů, což mělo zásadní vliv na výsledek řízení; dovolatelka v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Zdůraznila, že povinnosti uložené zákonem č. 361/2000 Sb. porušila řidička autobusu, která ač byla předjížděna, vybočila z pravého jízdního pruhu a zvýšila rychlost, což zřetelně dokládá předložený znalecký posudek vycházející z odborné analýzy videozáznamu z kamery v autobuse. Posuzoval-li soud sám důkaz (videozáznam), k jehož interpretaci je třeba odborných znalostí, postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nerespektoval ani zásadu nepřípustnosti nahrazování závěrů znaleckých posudků a jejich přezkoumávání vlastní úvahou soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, či rozsudek Vrchního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Cmo 16/2015). Případné pochybnosti o správnosti posudku měl soud odstranit podle § 127 odst. 2. o. s. ř. vysvětlením znalce či revizním posudkem, nikoliv vlastním hodnocením videozáznamu. Dovolatelka k tomu navrhovala provedení důkazu přehráním simulace, kterou na základě rozboru videozáznamu vyhotovil znalec. Protože je napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření zpochybnila správnost argumentů žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

K dovolání se vyjádřila též vedlejší účastnice na straně žalované a označila dovolání za účelové a vystavěné na hypotézách žalobkyně, navrhla proto jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka sice zpochybňuje právní závěry, které na základě zjištěného průběhu dopravní nehody formuloval odvolací soud, činí tak však na základě odlišného skutkového stavu, neboť je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčena, že hlavní příčinou střetu byl způsob jízdy autobusu, nikoliv nesprávný předjížděcí manévr jí provozovaného vozidla. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu neprovedení důkazu znaleckou simulací průběhu jízdy obou vozidel a nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména kamerového záznamu), potažmo činí-li vlastní skutkové závěry, jež považuje v řízení za prokázané (především že autobus těsně před střetem neočekávaně vybočil doleva a znemožnil jejímu vozidlu dokončit předjíždění), neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Při námitce opomenutého důkazu dovolatelka přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný pod C 5978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tento důkaz znaleckou simulací považovaly za nadbytečný proto, že potřebné skutečnosti zjistily z jiných důkazů, včetně znaleckého posudku.

Postup odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou uváděným rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 878/2014, zdůrazňujícím nezbytnost rozlišit mezi skutkovými závěry náležejícími znalci a právními závěry formovanými soudem, jakož i specifika hodnocení znaleckého posudku, včetně jeho provázanosti s ostatními důkazními prostředky. Procesní právo nestanoví sílu důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5191/2017) ani okruh skutečností, jež by musely být prokázány právě a pouze znaleckým posudkem. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i v tom, že závěr, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu, nikoli znalci. Znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody; byl-li nehodový děj objasněn jinými důkazy, může být znalecký posudek dokonce nadbytečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 564/2017). Vzhledem ke zjištěným prostorovým poměrům zužující se komunikace, k šíři vozidel i ke způsobu předjížděcího manévru vozidla žalobkyně, které jsou zjistitelné i z jiných důkazů, včetně samotného znaleckého posudku, obsahujícího nákres o trajektorii vozidel, není v dané věci skutkový závěr o absenci neobvyklého jízdního manévru či snad dokonce protiprávního vybočení autobusu, který odvolací soud přijal na základě zhodnocení všech provedených důkazů (na tom nic nemění okolnost, že zdůraznil zejména opakování důkazu videozáznamem), nepřípustným postupem nerespektujícím citovanou judikaturu.

Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru