Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2347/2002Usnesení NS ze dne 19.12.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2347.2002.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 181/03


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2347/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. D. proti žalovanému K. H., o 44.873,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp zn. 5 C 1065/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998, č. j. 12 Co 291/97 - 22, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.950,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 26. 2. 1997, č. j. 5 C 1065/96 - 18, zamítl žalobu o zaplacení 44.873,70 Kč s 19 % úrokem od 1. 10. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl s poukazem na ust. § 420 a § 443 obč. zák. k závěru, že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody na jeho vozidle, jež vznikla při dopravní nehodě dne 6. 1. 1996 a kterou způsobil žalovaný, představující rozdíl mezi cenou opravy havarovaného vozidla včetně odtažení a plněním poskytnutým žalobci Č. p. a. s. z titulu zákonného pojištění motorových vozidel a částkou zaplacenou žalovaným, není důvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 1998, č. j. 12 Co 291/97 - 22, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly k tomu, že žalovaný svoji neopatrnou jízdou porušil vyhl. č. 99/1989 Sb., v platném znění, čímž škodu na vozidle žalobce způsobil, a že při stanovení ceny vozidla v době jeho poškození vycházely z částky stanovené Č. p. a. s. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že poškozením vozidla a jeho následnou opravou bude cena vozu při prodeji vyšší než cena nehavarovaného vozidla s původními náhradními díly, neboť z vyjádření znalce, které k dovolání přikládá, je zřejmé, že při opravě dojde pouze k částečnému zhodnocení vozidla s přihlédnutím ke kvalitě opravy. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že žalobce jako poškozený nese veškeré výdaje spojené s uvedením vozidla do provozu a že žalovaný jako viník dopravní nehody a jako škůdce se podílí na způsobené škodě pouze třemi procenty. Právní názory soudů obou stupňů považuje za chybné, protože nezjišťovaly případný rozdíl ceny vozidla před havárií a po jeho opravě, a nesouhlasí ani s tím, že by se žalobce plněním poskytnutým žalovaným bezdůvodně obohatil. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce není v dané věci podle § 239 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil, a žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na připuštění dovolání. Ohledně merita věci se ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.). Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení, jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Z obsahu rekonstruovaného spisu vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 1065/96 vyplývá, že žalobce v písemném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 1997, č. j. 5 C 1065/96 - 18, přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nenavrhl a návrh na připuštění dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu nebyl učiněn ani při jednání u odvolacího soudu dne 16. 12. 1998, při němž byl žalobce zastoupen advokátkou.

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání přípustné.

Zbývalo proto posoudit otázku přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení. Z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust.§ 237 odst. 1 o.s.ř.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř., aniž se mohl zabývat jeho námitkami uplatněnými v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny na zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.875,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 6 a § 19 vyhl. č. 270/1990 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru