Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2282/2004Usnesení NS ze dne 21.07.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2282.2004.1
Dotčené předpisy

§ 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2282/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Š. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. p., a. s., a 2) S., spol. s r. o., o 2,072.800, Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 212/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 64 Co 587/2003 - 93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 18 C 212/2002 - 74, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 592.800,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé ze žalovaných, žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 1,480.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 2,072.800,- Kč jako 134,872 násobku základního bodového ohodnocení (snížené o již zaplacenou částku 31.200,- Kč) podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoveného lékařským posudkem na 520 bodů, odůvodněný tím, že dne 31. 8. 2000 se žalobkyně stala účastníkem dopravní nehody, při níž utrpěla vážná zranění (komplikované zlomeniny obličejového skeletu, komoci mozku, vyražení zubů, zlomení pravé klíční kosti, zlomeninu pažní kosti, zlomeninu levé dolní končetiny, mnohočetné chirurgické rány) s trvalými následky, které ji omezují ve všech stránkách života. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k dopravní nehodě došlo tak, že motorové vozidlo, jehož provozovatelem byla druhá žalovaná a v němž jako spolujezdkyně cestovala žalobkyně, z nezjištěných příčin zezadu narazilo do nákladního automobilu. Ze zavinění nehody byl obviněn řidič osobního vozidla O. J., jehož trestní stíhání bylo usnesením Policie ČR ze dne 22. 6. 2001 přerušeno, neboť pro duševní chorobu, která nastala po spáchání činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání. Po nehodě byla žalobkyně delší dobu hospitalizována a po propuštění do domácího ošetřování byla dále léčena na ortopedickém a stomatologickém oddělení Fakultní nemocnice v M. a neurologickém oddělení zdravotního střediska, kde podstoupila ortopedické a plastické operace a složitou a déletrvající rekonstrukci chrupu. Od data nehody do 29. 8. 2001 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a poté jí byl přiznán plný invalidní důchod a mimořádné výhody pro zdravotně postižené občany. Dále vzal soud za prokázané, že první žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu za bolestné, za náklady léčení, náhradu věcné škody, náhradu za ztrátu na zisku po dobu pracovní neschopnosti, odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskými posudky 520 body a další zvýšení o 100 % podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy částku 31.200,- Kč, a dále jí poskytuje pravidelnou měsíční rentu. Dále bylo zjištěno, že před dopravní nehodou byla žalobkyně ve svém věku 34 let zcela zdráva, pečovala o domácnost, sama se starala o 2 nezletilé děti, rekreačně sportovala, navštěvovala společenské akce, v současné době jsou však její dřívější aktivity buď zcela znemožněny nebo výrazně omezeny a ztížena je rovněž její péče o domácnost; došlo též k podstatné změně jejího vzhledu. Nadále ovšem vykonává funkci předsedkyně představenstva akciové společnosti, v níž dosahuje příjmů srovnatelných s příjmy před nehodou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhá žalovaná odpovídá na škodu vzniklou žalobkyni podle § 427 obč. zák., druhá žalovaná byla pro případ vzniku své odpovědnosti pojištěna u první žalované. Při posuzování uplatněného nároku na vyšší odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud dovodil, že v daném případě jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které umožňují navýšení základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění na čtyřicetinásobek (v zásadě tedy na desetinásobek zvýšení, které by přicházelo v úvahu podle současné právní úpravy, tj. vyhl. č. 440/2001 Sb., podle níž hodnota 1 bodu činí 120,- Kč). Přihlédl přitom jednak ke změně společenských poměrů, k níž došlo od přijetí vyhlášky č. 32/1965 Sb., a dále k okolnostem na straně žalobkyně spočívajícím v tom, že poškození zdraví, které utrpěla v mladém věku, znamenalo pro ni životní omezení v osobním, společenském a kulturním životě i v zájmovém a sportovním vyžití, a zohlednil i její podstatnou změnu vzhledu. Žalobě co do částky 592.800,- Kč proto vyhověl a ohledně další požadované částky 1,480.000,- Kč ji zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č. j. 64 Co 587/2003 - 93, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke shodnému závěru, že rozsahu poúrazového omezení žalobkyně v životě a ve společnosti odpovídá podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši čtyřicetinásobku základního bodového ohodnocení, které zohledňuje dokonce i změnu společenských poměrů, k nimž došlo od doby stanovení hodnoty bodu na 30,- Kč. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že žalobkyně utrpěla velmi vážná zranění s neodčinitelnými následky, že však existují i případy ještě závažnější spojené např. s naprostou imobilitou či ztrátou sluchu nebo zraku. Odvolací námitku žalobkyně, že zvýšení odškodnění na čtyřicetinásobek mělo být soudem prvního stupně provedeno ve vztahu k hodnotě bodu stanoveného vyhl. č. 440/2001 Sb., nepovažoval městský soud za opodstatněnou, neboť tím by došlo k popření ust. § 9 této vyhlášky, jenž stanoví, že bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (1. 1. 2002), se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v otázkách „promítnutí změny společenských poměrů na odškodnění ztížení společenského uplatnění“, „úvahy soudu při zvyšování odškodnění“ podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. a v otázce aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že míra zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, která skutečně zohledňuje změnu společenských poměrů, musí být při porovnání odškodnění s obdobnými případy před touto změnou zjištěna tak, že nejprve se stanoví toto zvýšení podle poměrů před jejich změnou a že až následně se takto stanovené odškodnění přizpůsobí v souvislosti s následnou změnou poměrů. Soudy obou stupňů však takto nepostupovaly, čímž žalobkyni poškodily, když jí ono zohlednění změny společenských poměrů „upřely“. Dále namítá, že je na soudu nejen zjistit, zda existují podmínky pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, nýbrž i uvážit, jaká výše odškodnění je v konkrétním případě přiměřená jeho okolnostem. Podle jejího názoru soudy obou stupňů rozhodly nesprávně i o náhradě nákladů řízení, když neaplikovaly ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť přestože žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu; žalobkyni měla být proto přiznána i náhrada nákladů odvolacího řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení byly zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1,480.000,- Kč, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 (§ 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).

Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu bodů stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.

Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle § 7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). I když ust. § 7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiznat vyšší náhradu bez ohledu nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 2 vyhlášky), je třeba vycházet i z ustálené soudní praxe, která dovodila, že vícenásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy např. u poškozeného došlo k velmi výraznému omezení či ke ztrátě jeho možností společenského uplatnění v porovnání s jeho vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod.

Za stavu, kdy v projednávané věci bylo již pravomocným výrokem soudu prvního stupně žalobkyni přiznáno odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky v částce odpovídající čtyřicetinásobku základního bodového ohodnocení, je právní posouzení odvolacím soudem, pokud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, správné a není tak důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zásadní námitkou v dovolání je výtka, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí nezohlednil změnu společenských poměrů od doby přijetí vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nehledě k tomu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „přihlédl i ke změně společenských poměrů, k nimž došlo od doby přijetí citované vyhlášky“, je třeba zdůraznit, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za použití hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, předjímat potřebnost i obsah eventuální nové právní úpravy a nahrazovat tak činnost legislativní, a že náhradu nelze stanovit v rozporu se zákonnými hledisky.

Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení se proto řídí ustanoveními, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tj. ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Jak z těchto ustanovení vyplývá, dovoláním nelze napadnout výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru