Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2266/2018Rozsudek NS ze dne 28.04.2020

HeslaNáhrada škody
Nájem bytu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2266.2018.1
Dotčené předpisy

§ 415 obč. zák.

§ 420 odst. 1 obč. zák.

§ 687 odst. 1 obč. zák.

§ 687 odst. 3 obč. zák.

§ 690 obč. zák.

§ 691 obč. zák.

§ 692 odst. 1 obč. zák.

§ 692 odst. 2...

více

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2266/2018-480

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: E. W., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti žalovaným: 1) O. O., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vladimírou Glatzovou, advokátkou se sídlem Husova 240/5, Praha 1, a 2) L. K., narozená XY, bytem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného 1): Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 224.895 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 57/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 18 Co 363/2017-403, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 18 Co 363/2017-403, s výjimkou výroků VII a VIII o odmítnutí odvolání žalobkyně a žalované 2), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 26 C 57/2014-321, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2017, č. j. 26 C 57/2014-328, uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 209.912 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 14.983 Kč s příslušenstvím žalobu proti ní zamítl, zcela zamítl žalobu proti žalovanému 1) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. či 3. 5. 2013 došlo v ulici XY k zatečení vody do bytu žalobkyně č. 1527/7, a to z výše položeného bytu č. 1527/10 vlastněného žalovaným 1), obývaného žalovanou 2) jako nájemkyní, což bylo zjištěno dne 6. 5. 2013. V důsledku proniknutí vody do ložnice žalobkyně byla poškozena stropní rozeta a byly znehodnoceny perské koberce zn. XY a XY. Za zdroj úniku vody označil soud špatné těsnění přívodní hadice pračky ve vlastnictví žalované 2). Jiná příčina zatečení nebyla prokázána (únik vody z dřezu se nejeví pravděpodobným a závada na vodovodním či odpadním potrubí by musela být odstraněna, k čemuž prokazatelně nedošlo), pro problém s pračkou naopak svědčí výpovědi svědků O. T. a Z. T. a další listinné důkazy. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná 2) svým počínáním porušila ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť zanedbala preventivní péči o stav svého majetku tím, že v průběhu tří let po instalaci pračky nenechala zkontrolovat stav jejího připojení na vodovodní řad. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda v celkové výši 209.912 Kč, sestávající ze snížení hodnoty koberců, nákladů na jejich čištění, úklid bytu po vytopení a na výmalbu a opravu stropní rozety. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal důvodnými námitky žalované 2) týkající se tvrzeného spoluzavinění žalobkyně, nepředvídatelnosti výše škody či možné aplikace § 450 obč. zák., žalobě proti ní z větší části vyhověl (stanovil nižší náhradu škody za poškozené koberce a nepřiznal náhradu nákladů na znalecký posudek). Účast žalovaného 1) na vzniku škody naopak neshledal, a žalobu proto vůči němu zcela zamítl.

K odvolání žalobkyně a žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 18 Co 363/2017-403, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o 209.912 Kč s příslušenstvím proti žalované 2) zamítl, v zamítavých výrocích ve věci samé tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; současně odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku ve věci samé a odvolání žalované 2) proti zamítavému výroku ve věci samé mezi žalobkyní a žalovaným 1). Soudu prvního stupně vytknul, že jeho úvahy hodnotící možné příčiny zatečení vody do bytu žalobkyně spočívají na dílčích zjištěních, které nevyplývají z provedených důkazů. Ze souhlasné výpovědi svědkyně V. F. a svědka O. T. vyplývá pouze den, kdy byla zjištěna havárie, tj. 6. 5. 2013, nikterak však z nich (a ani z jiného důkazu) nelze dovodit, že k úniku vody došlo již dne 2. či 3. 5. 2013. Prokázáno nebylo ani to, že žalovaná 2) v těchto dnech prala a pak odjela z bytu na víkend. Svědek T. se sice v rámci své výpovědi zmínil o tom, že si mu žalovaná 2) stěžovala na potíže s pračkou, uvedl to však pouze za účelem vysvětlení své prvotní úvahy, že zdrojem zatečení vody do bytu žalobkyně mohl být únik z bytu žalovaného 1) spojený s poruchou některého ze zde užívaných zařízení. Poškození pračky v inkriminované době však nepotvrdil a naopak uvedl, že dne 6. 5. 2013 při prohlídce bytu žalované 2) neshledal žádné stopy po vytopení či úniku vody a ani závadu na připojení pračky. S informací, že si mu žalovaná 2) dříve stěžovala na potíže s pračkou, proto nelze pracovat jako se skutkovým zjištěním, které by bylo možno hodnotit ve spojení s dalšími důkazy. Za neadekvátní označil odvolací soud rovněž úvahu soudu prvního stupně, podle níž ze zjištění, že v době zatečení či bezprostředně po něm nebyla odstraňována závada na domovním vodovodním či odpadním potrubí, bez dalšího vyplývá, že se taková závada na příslušném zařízení domu nevyskytovala. Svědek T. naopak potvrdil, že k obdobným haváriím, ať už v bytě žalobkyně či žalovaného 1), docházelo opakovaně již v minulosti, a to bez zjištění příčin, a tedy i bez následného provedení oprav příslušných závad. Poté, co odvolací soud částečně zopakoval provedené důkazy, označil za vyvrácenou skutkovou hypotézu, podle níž měla voda vytékat nedotaženým těsněním napojení pračky, které dotáhl až pracovník pojišťovny při místním šetření dne 5. 9. 2013. V takovém případě by totiž k odkapávání muselo docházet od 2. 5. 2013 až do 5. 9. 2013, což by se jistě projevilo masivnějším zatečením, než představovala sama škodní událost. Tato hypotéza je navíc v rozporu s prokázanou skutečností, že již 4. 9. 2013 byla provedena impregnace, zbroušení a vymalování vyschlých zdí bytu žalobkyně. Závěry o příčinách vzniku škody, výslovně uvedené v zápisech ze šetření pojistitele ze dne 12. 7. 2013, resp. 5. 9. 2013, pak z provedených důkazů rovněž nevyplývají, naopak je zřejmé, že v prvním z těchto zápisů je toliko reprodukováno sdělení klienta [žalovaného 1)] o skutkovém ději, ve druhém z nich pak pojistitel vychází z vyvrácené hypotézy, podle níž mělo dojít k dotažení příruby přívodní hadice až pracovníkem pojišťovny dne 5. 9. 2013. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem odvolací soud uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že zdrojem zatečení vody do jejího bytu byla událost či závada v bytě žalovaného 1), zejména poškození pračky žalované 2). Neunesla tak důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, a její žalobě proto nelze vůči žádnému z žalovaných vyhovět.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Namítá, že dospěl-li odvolací soud k odlišnému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně, z čehož vyplynula potřeba doplnění skutkových tvrzení či označení dalších důkazů ze strany žalobkyně, byl povinen napadené rozhodnutí ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit. Obvodní soud totiž, veden nesprávným právním názorem, neposkytl žalobkyni adekvátní poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., čímž zatížil řízení závažnou vadou, kterou nebylo možno zhojit v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval veškeré důkazy provedené před soudem prvního stupně, na jejichž podkladě dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, zejména výslech správce bytu žalovaného 1) O. T., správkyně bytu žalobkyně V. F. či zaměstnance vedlejší účastnice Z. T. Má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění. Odvolací soud se nevypořádal s celou řadou námitek účastníků a dostatečným způsobem nezdůvodnil ani své vlastní úvahy vedoucí jej k odlišnému právnímu posouzení. Konečně pak dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že nejpravděpodobnější příčinou vzniku škodní události plynoucí z provedeného dokazování byla závada pračky ve vlastnictví žalované 2). V situaci, kdy je nepochybné, že škodu jí způsobila voda proniknuvší z horního bytu, takže škoda měla původ v užívání tohoto bytu, považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že žádný z žalovaných za škodu neodpovídá, neboť nebyl prokázán původ úniku vody v bytě, za vnitřně rozporný a extrémně nesouladný se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s právem žalobkyně na spravedlivý proces. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že sama žalobkyně v odvolacím řízení označila rozhodnutí soudu prvního stupně za chybné s tím, že za škodu má odpovídat primárně žalovaný 1). Dovodil-li tedy odvolací soud, že odpovědnost žalované 2) dána není, pouze tím přisvědčil tomuto tvrzení žalující strany. Závěr žalobkyně, že nejpravděpodobnější příčinou škodní události je závada pračky v jejím vlastnictví, označuje za mylný a ryze účelový, což dále podrobně rozvádí. Uvádí, že byť není její povinností prokazovat skutečnou příčinu vzniku škody, nelze přehlížet, že v předmětné budově opakovaně a bez následného zjištění (a tudíž i odstranění) příčin docházelo již v minulosti k únikům vody z domovního vedení. Sama považuje závady stoupacího nebo odpadního vedení v domě za nejpravděpodobnější příčinu úniku vody, což opírá mimo jiné o vlastní šetření v místě, oznámení správcovské společnosti o katastrofálním stavu stupaček v domě či o sdělení oslovených odborníků. Poukazuje na to, že žalovaný 1) uznal svou odpovědnost za vzniklou škodu v dopise adresovaném pojišťovně ze dne 6. 6. 2013, potažmo na to, že přívod pračky tvoří pevnou součást bytu, který je ve vlastnictví žalovaného 1). I vzhledem k těmto skutečnostem nemůže tvrzení o zanedbání preventivní péče z její strany obstát. Odmítá, že by napadené rozhodnutí odporovalo žalobkyní citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, neboť ta vycházela ze zcela jiných okolností, popř. jsou jejich závěry dovolatelkou vytrhávány z celkového kontextu. Má za to, že se žalobkyni dostalo řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ta však ničeho k výzvě soudu nedoplnila a pouze plně odkázala na svá dosavadní podání. Odvolací soud nebyl za dané situace povinen rozhodnutí soudu prvního stupně rušit a naopak mu nic nebránilo rozhodnout o jeho změně. Napadené rozhodnutí považuje za náležitě odůvodněné a pochybení neshledává ani v tom, že odvolací soud nezopakoval výslechy svědků F., T. a T., neboť by se jednalo o postup nadbytečný. V rámci doplnění svého vyjádření pak poukazuje na nadstandardní majetkové poměry žalobkyně a neefektivitu jejího procesního postupu a naopak předestírá vlastní ekonomickou situaci, již označuje za dlouhodobě velmi špatnou. Uvádí, že obavy z výsledku řízení ve spojení s nutností vynakládat značné prostředky na obranu proti uplatněnému nároku se negativně podepisují na jejím zdraví. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení je porušení právní povinnosti (jinak též protiprávní úkon, který je v rozporu se zákonem či smluvním ujednáním), škoda a vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění se presumuje. Zásadně platí, že škůdce odpovídá za škodu jen v tom rozsahu, v jakém ji způsobil zaviněným porušením povinnosti. V rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílely jiné okolnosti, a v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena zaviněním poškozeného, není dána odpovědnost škůdce. Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), která platí pro každého a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním, případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.), nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním, případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, uveřejněný pod C 1725 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

Předmětem řízení v posuzované věci je náhrada za poškození věcí v bytě obývaném žalobkyní vodou proteklou z horního bytu, který byl ve vlastnictví žalovaného 1) a který obývala jako nájemkyně žalovaná 2). Mezi účastníky je nesporné, že v blíže nezjištěné době začátkem května 2013 protekla voda z horního bytu do bytu žalobkyně a že způsobila škodu na kobercích a stropní rozetě. Vzhledem k dlouhodobé nepřítomnosti žalobkyně zjistila tuto okolnost jí pověřená správkyně bytu V. F. zřejmě až s odstupem několika dní 6. 5. 2013 a se správcem horního bytu O. T. marně zjišťovala konkrétní příčinu havárie. Odvolací soud neshledal nárok opodstatněný proti žádnému ze žalovaných na základě závěru, že žalobkyně neprokázala přesný mechanismus vzniku škody, totiž že nedoložila, odkud, z jakého zařízení a vlivem jaké události voda vytekla. Odvolacímu soudu lze v obecné rovině přisvědčit, že ve sporu o náhradu škody tíží poškozeného žalobce důkazní břemeno o škodní události, vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi oběma těmito podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu. Jedině dostatečně přesné zjištění, zda a jakým způsobem škoda vznikla, umožňuje soudu určit, zda a kdo za škodu odpovídá. Z tohoto pohledu je významné, jaká právní kvalifikace se vzhledem k žalobou provedenému skutkovému vymezení nabízí, a od toho se musí odvíjet i procesní požadavek soudu na dostatečnost skutkových tvrzení a unesení důkazního břemene. V posuzovaném případě to předpokládá provést nejprve rozbor právních vztahů mezi účastníky a rozsahu jejich povinností, jejichž porušení může vést k obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., či posouzení případných zákonem stanovených skutečností, které mohou zakládat objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) žalovaných.

Podle § 687 odst. 1 obč. zák. pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení nedohodnou-li se pronajímatel s nájemcem jinak, drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s běžnou údržbou hradí nájemce. Pojem drobných oprav a nákladů spojených s běžnou údržbou bytu upravuje zvláštní právní předpis.

Podle § 690 obč. zák. nájemci jsou povinni při výkonu svých práv dbát na to, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním uživatelům domu nerušený výkon jejich práv.

Podle § 691 věty první obč. zák. nesplní-li pronajímatel svoji povinnost odstranit závady bránící řádnému užívání bytu, nebo jimiž je výkon nájemcova práva ohrožen, má nájemce právo po předchozím upozornění pronajímatele závady odstranit v nezbytné míře a požadovat od něj náhradu účelně vynaložených nákladů.

Podle § 692 odst. 1 obč. zák. nájemce je povinen oznámit bez zbytečného odkladu pronajímateli potřebu těch oprav v bytě, které má nést pronajímatel, a umožnit jejich provedení; jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nepostará-li se nájemce o včasné provedení drobných oprav a běžnou údržbu bytu, má pronajímatel právo učinit tak po předchozím upozornění nájemce na svůj náklad sám a požadovat od něj náhradu.

Tato úprava v první řadě dopadá na vzájemné právní vztahy mezi vlastníkem bytu (pronajímatelem) a nájemcem, jemuž je byt svěřen k bydlení na základě nájemní smlouvy. I z těchto vztahů lze však usuzovat na práva a povinnosti vůči třetím osobám, a to též s přihlédnutím k pravidlu, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i výslovnou úpravu obsaženou v § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Kromě toho povinnost generální prevence vycházející z principu neminem leadere, tj. počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodným újmám, klade určité nároky na vlastníky bytů i na jejich nájemce při všech činnostech souvisejících s užíváním bytu. V nejobecnější rovině zakládá vlastníkům omezující povinnost při nakládání s jejich majetkem čl. 11 odst. 3 Listiny základních práva svobod, podle nějž vlastnictví zavazuje. Podle věty druhé a třetí tohoto ustanovení vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Zákonné pravidlo § 690 obč. zák. pak ukládá i nájemcům, aby při výkonu svých práv nezasahovali do nerušeného výkonu práv ostatních obyvatel domu.

Není pochyb o tom, že pro bytové domy je typické dosti úzké sepětí jednotlivých bytů, které spolu sousedí stěnami, jejichž izolační schopnosti nejsou zpravidla natolik dokonalé, aby samy o sobě eliminovaly působení zvuku, kouře, pachu a jiných projevů života v bytě. Přistupuje k tomu tedy i povinnost uživatele bytu usměrnit své počínání tak, aby navenek působící vlivy nebyly nepřiměřeně obtěžující pro ostatní uživatele. Specifickou vlastností bytů nacházejících se pod sebou je pak riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být prevenční požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě, a to nejen při používání vlastních spotřebičů, nýbrž i při kontrole společných částí vodovodního či odpadního potrubí procházejícího bytem. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět. Je tedy správný a logický přístup odvolacího soudu, který se snažil zjistit konkrétní příčinu úniku vody do bytu žalobkyně a podle toho určit osobu odpovědnou za škodu na jejím majetku.

Přesto není správný jeho výsledný závěr, že žádný ze žalovaných za škodu neodpovídá, a to i přes okolnost, že správnost skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže není pochyb o tom, že blíže nezjištěného dne začátkem měsíce května 2013 (zřejmě 2. až 3. 5., když havárie byla zjištěna dne 6. 5.) protekla z bytu obývaného žalovanou 2) do bytu žalobkyně voda, nelze odpovědnost žalovaných vyloučit tím, že nebyl přesně prokázán mechanismus úniku vody. Přestože možnost postupného odkapávání vody z nedostatečně utažené příruby hadice pračky, jak ji identifikoval v září toho roku zaměstnanec pojišťovny, byla vyloučena, je z uvedeného časového rozpětí zřejmé, že oba žalovaní po dobu několika dní neměli přehled o stavu horního bytu. I když nebylo zjištěno, zda a jak reagovala žalovaná 2) na průnik vody, která do dolního bytu odtékala z bytu jí obývaného, je z množství vody a rozsahu způsobené škody zřejmé, že nemohlo jít o natolik nepatrný průsak, aby jej nemohla či neměla zaznamenat. To, že žalobkyně není s ohledem na uspořádání bytových poměrů schopna přesně doložit, co bylo zdrojem protékající vody, neznamená, že nedoložila škodní událost (ani dovolací soud ji nezpochybňuje) a že neprokázala protiprávnost na straně žalovaných.

Žalobkyní prokázaná škodní událost již sama o sobě nabízí následující varianty příčin vzniku škody a z toho plynoucích odpovědnostních vztahů. Jestliže voda unikla ze součástí horního bytu či ze zařízení, která je povinen udržovat pronajímatel (vlastník), pak žalovaný 1) porušil povinnost udržovat byt v řádném stavu. Tuto povinnost pronajímatele a vlastníka bytu porušil vůči žalované 2) jako nájemkyni, neboť nedostál požadavku § 687 odst. 1 obč. zák., a zároveň tím nepříznivě zasáhl i do práv v dolním bytu bydlící žalobkyně, a jsou proto na jeho straně dány podmínky obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. V případě, že voda prosákla z vodovodního či odpadového potrubí, které jako společná část domu patří do podílového spoluvlastnictví vlastníků bytových jednotek (§ 8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, účinného do 31. 12. 2013), porušil žalovaný 1) prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. tím, že o špatném stavu tohoto vedení neinformoval správce společných částí domu, jímž je podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. společenství vlastníků jednotek (samostatná právnická osoba), a nevyvinul žádnou snahu, aby správci umožnil odstranit závadu, hrozící opakovaně vznikem škody. Ostatně odvolací soud vyšel ze zjištění, že se obdobné situace vzhledem ke špatnému stavu potrubí opakovaly, aniž byly řešeny. Stejně tak žalovaná 2), pokud nereagovala účinným způsobem na opakované případy tohoto typu průsaku, porušila svou prevenční povinnost, neboť nejen že nehájila svá práva a nedbala o provedení potřebných oprav v bytě, ale neučinila ani žádné opatření, aby nebyla dotčena práva uživatele dolního bytu, který nemá možnost zasahovat do stavu bytu horního. I při vědomí toho, že dovolací soud není oprávněn činit vlastní skutkové závěry, nelze si nepovšimnout nelogičnosti vysvětlení tohoto způsobu průniku vody při zkoumané škodní události, neboť při něm by musel být zasažen i horní byt, aniž však jeho nájemkyně adekvátně reagovala, resp. takovou variantu v řízení vůbec připustila. V případě jiné příčiny úniku vody (nejen z nedotaženého přívodu k pračce) odvozené od manipulace s pračkou či dalšími spotřebiči v horním bytě, případně spojené s neplněním povinnosti zajišťovat drobné opravy či běžnou údržbu vybavení bytu (zejména uzavíracích armatur na rozvodech vody, sifonů a lapačů tuku, měřičů teplé vody, vodovodních výtoků, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, jak je příkladmo vyjmenovává § 5 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník) ze strany žalované 2), je protiprávnost jejího počínání (§ 420 odst. 1 obč. zák.) založena porušením povinností stanovených v § 687 odst. 3 a § 690 obč. zák. Jedině tehdy, že by voda do bytu žalobkyně pronikla zcela odjinud, tedy nikoliv přes přímo sousedící horní byt, mohla by být odpovědnost obou žalovaných vyloučena; na takovém skutkovém zjištění ovšem odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění, o která opřel odvolací soud své rozhodnutí, nedávají dosud podklad k závěru, že žalobkyně neprokázala okolnosti umožňující dovodit odpovědnost žalovaných za škodu. Právní názor o nedůvodnosti žaloby je tak předčasný, a tudíž nesprávný. Uplatněný dovolací důvod je tak naplněn, a Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil s výjimkou dovoláním nedotčených výroků o odmítnutí odvolání žalobkyně a žalované 2) (výroky VII a VIII, přičemž dovoláním výslovně nenapadený výrok VI o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí musel být zrušen jako výrok závislý) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru