Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2224/2012Rozsudek NS ze dne 26.03.2013

HeslaExekuce
Náhrada škody
Započtení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2224.2012.1
Dotčené předpisy

§ 580 obč. zák.

§ 16 předpisu č. 85/1996 Sb.

§ 24 předpisu č. 85/1996 Sb.

§ 55 předpisu č. 120/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2224/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) L. W. a b) MUDr. Z. W., CSc., obou zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované JUDr. M. K., zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, o 348.847,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 238/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2012, č. j. 44 Co 418/2010-396, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2012, č. j. 44 Co 418/2010-396, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. července 2010, č. j. 49 C 238/2005-371, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni a) částku 87.211,95 Kč s úrokem z prodlení a žalobci b) částku 261.635,85 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě plné moci ze dne 28. 1. 1998 zastupovala oba žalobce v řízeních vedených mezi nimi a P. K. u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 114/96 (o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem), pod sp. zn. 9 C 17/98 (o 339.865,20 Kč s příslušenstvím), pod sp. zn. 47 C 356/2003 (o 237.505,- Kč z titulu neuhrazení užitku z nemovitostí) a pod sp. zn. 63 C 172/2002 (o 99.000,- Kč a vzájemný návrh 339.865,20 Kč), a dále u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 1127/99 (o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 318.260,- Kč), pod sp. zn. 8 C 387/2000 (o vydání užitku z nemovitostí ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím) a u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 17/98 (o 99.000,- Kč z titulu nájemného), pod sp. zn. 1 Nc 3147/2002 (exekuční řízení) a pod sp. zn. 4 C 18/2006 (o úrok z prodlení a náklady řízení ve výši 123.351,80 Kč). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. 51 C 114/96 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 37 C 121/2002), bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobců a P. K. ke společným nemovitostem, které byly přikázány do vlastnictví žalobců a jim bylo uloženo zaplatit P. K. částku 2.500.000,- Kč. K dotazu žalobců na další postup jim žalovaná dopisem ze dne 22. 2. 2002 sdělila, aby uhradili pouze částku 1.555.503,70 Kč a zbývající částku 944.496,30 Kč aby neplatili s tím, že ona v tomto rozsahu provede jejich jménem zápočet jejich pohledávek vůči P. K., a dopisem ze dne 4. 4. 2002 provedla proti pohledávce P. K. zápočet pohledávek žalobců, ohledně nichž probíhala soudní řízení (u Okresního soudu Brno – venkov o 150.000,- Kč s příslušenstvím, u Městského soudu v Brně o 339.865,20 Kč s příslušenstvím). Usnesením Okresního soudu ve Svitavách č. j. 1 Nc 3147/2002-5 byla na návrh P. K. nařízena exekuce na majetek žalobců k uspokojení pohledávky ve výši 944.496,30 Kč a nákladů exekuce, proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání z důvodu započtení pohledávek, odvolání bylo zamítnuto s tím, že započtení by mohlo být důvodem pro zastavení exekučního řízení, nikoliv pro nenařízení exekuce. Dovolání podané žalovanou proti tomuto usnesení odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1621/2003). Poté, co žalobci zaplatili P. K. částku 944.496,30 Kč, úrok z prodlení z této částky ve výši 123.351,80 Kč a její náklady exekučního řízení ve výši 20.908,50 Kč, uzavřeli s ní dohodu o narovnání. Na nákladech exekučního řízení a právního zastoupení v exekučním řízení zaplatili žalobci 204.587,50 Kč. Soud věc posoudil podle § 16 odst. 1 a 2 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá podle tohoto ustanovení za škodu, jež způsobila žalobcům svými nesprávnými právními kroky, neboť provedla neplatný zápočet pohledávek, dala žalobcům nesprávný pokyn k zaplacení pouze části pohledávky pravomocně přiznané a chybně prováděla úkony v exekučním řízení, v důsledku toho vznikla žalobcům škoda spočívající v úhradě nákladů exekučního řízení a úroků z prodlení z nezaplacené částky s příslušenstvím, a své odpovědnosti se nezprostila.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 44 Co 418/2010-396, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu by byla dána pouze v případě nesprávného zápočtu, avšak její pochybení (tvrzení o nemožnosti exekuce a nesprávný procesní postup v exekučním řízení) není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Pokud byl totiž zápočet žalovanou proveden správně, nic nebránilo žalobcům založit na tom svou obranu v exekučním řízení i po rozhodnutí dovolacího soudu, kdy již byli zastoupeni jiným právním zástupcem, a mohli podat návrh na zastavení exekuce. V řízení nebyla prokázána nesprávnost zápočtu, zápočet provedený v dopise ze 4. 4. 2002 splňuje všechny formální náležitosti, tvrzení žalobců o duplicitě zápočtu částky 99.000,- Kč zůstalo neurčité, a pokud nebylo prokázáno, že pohledávky neexistovaly, není namítaná spornost pohledávek z hlediska platnosti zápočtu relevantní. Žalobci pohledávku P. K. uhradili, aniž využili možnosti obrany, spočívající v zániku pohledávky v důsledku zápočtu a aniž navrhli zastavení exekučního řízení, což mohl učinit i jejich nový právní zástupce, a proto jimi zaplacené náklady exekučního řízení, úroky z prodlení a další platby nejsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované, jež by bylo v rozporu s § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Tento rozsudek napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že odvolací soud vytrhl z kontextu jednotlivé kroky žalované, aniž posuzoval právní službu jí poskytnutou a její výsledek jako celek. Poukazují na to, že postup žalované advokátky byl v nápadném rozporu s platným právem, a pokud by se jim na počátku dostalo správné rady, aby celou částku P. K. zaplatili, žádná škoda by jim nevznikla. Její rada, aby neplatili částku přiznanou pravomocným rozhodnutím, a ubezpečování, že proti nim nebude vedena exekuce, se zakládaly na mylném vyhodnocení platné právní úpravy. Pokud hodlala dluh žalobců vyrovnat zápočty, měla je učinit tak, aby byly jasné a platné, a především je měla procesně správně zužitkovat v exekučním řízení, aby zamezila vzniku škody na straně žalobců. Žalovaná nečinila kroky, jichž bylo potřeba, naopak proti nařízení exekuce podala odvolání, nedbala poučení odvolacím soudem a podala dovolání, a v důsledku exekuce vedené proti nim jim vznikla škoda. Uvádějí, že služba poskytnutá žalovanou byla neprofesionální a dlouhodobě nekvalifikovaná. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávný náhled na vztah advokáta a klienta. Klient si advokáta najímá proto, aby vyřešil určitý problém a komplexně řešil určitou situaci, nikoli k tomu, aby provedl určitý konkrétně specifikovaný úkon, k němuž dostane pokyn. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti. Neprofesionální služba poskytnutá žalovanou vedla k opačnému výsledku, než ke kterému vést měla, nejednalo se o drobné opomenutí, nýbrž o řadu jejích nesmyslných úkonů a rad, a nedostatek příčinné souvislosti nelze spatřovat v tom, že – pokud byly zápočty provedeny platně - mohli žalobci na poslední chvíli vlastním úkonem situaci zvrátit. Žalovaná svojí sérií nesprávných procesních kroků způsobila nepřehlednou situaci v exekučním řízení a nebýt těchto jejích pochybení, nemuseli se žalobci vůbec do této situace dostat a její následky řešit. I pokud by žalobci podali vlastní návrh na zastavení exekuce, nezbavili by se povinnosti k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, a nelze jim klást za vinu, že v tíživé situaci, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení exekuce prodejem jejich domu, dluh zaplatili a nepodali návrh na zastavení exekuce s nejistým výsledkem, když neexistovala dokumentace těchto pohledávek ani další důkazy, které by jim umožňovaly v řízení o zastavení exekuce uspět, a odvolací soud ani nezkoumal, zda měli žalobci se zastavením exekuce šanci uspět a zda by započtením bylo dosaženo odvrácení exekuce. Odvolací soud nesprávně vychází z předpokladu platně provedeného zápočtu, když posuzoval pouze teoretické možnosti, za nichž lze započtení učinit, zápočet, který žalovaná provedla, však byl pochybný a žalovaná k němu nedisponovala dostatečnými tvrzeními ani dostatečnými důkazy. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení důkazního břemena, neboť důkazní břemeno ohledně správnosti postupu nese advokát, a žalovaná měla prokázat, že jí provedené započtení bylo způsobilé vyvolat zamýšlený právní následek. Odvolací soud nesprávně presumoval, že započtení proběhlo platně, pouze nebylo v exekučním řízení správně procesně uchopeno. Namítají, že nebyli poučeni podle § 118a o. s. ř. o tom, že by měli tvrdit a prokázat neplatnost započtení provedeného žalovanou, a odvolací soud neopakoval důkaz dopisem ze dne 4. 4. 2002, z něhož dovodil jiné skutečnosti než soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání není důvodné. Při výkonu advokacie nepostupovala v nápadném rozporu s platným právem, dopisem ze dne 4. 4. 2002 provedla jménem svých klientů platný zápočet, následně došlo k exekuci, na jejíž nebezpečí upozorňovala klienty v dopise ze dne 22. 2. 2002. Pokud jim doporučila, aby neplatili částku 944.496,30 Kč, je to třeba chápat v celém kontextu věci. Proti rozhodnutí o nařízení exekuce podala odvolání, jehož důvodem byl právě zápočet, a soud měl podání posoudit podle § 41 odst. 2 o. s. ř. jako návrh na zastavení exekuce a měl se zápočtem zabývat. Souhlasí s odvolacím soudem, že základem je posouzení zápočtu. Poukazuje na to, že návrh na zastavení exekuce mohl podat i nový zástupce žalobců, který převzal jejich zastoupení nejpozději dne 13. 2. 2004 a dne 26. 2. 2004 podal návrh na odklad exekuce. K zaplacení nákladů exekuce došlo v březnu 2005, tedy více než rok poté, co smluvní vztah žalobců a žalované skončil, a žalovaná nemohla náklady exekuce nijak ovlivnit. Návrh na zastavení exekuce nemohla podat, neboť podávala odvolání a dovolání a po rozhodnutí dovolacího soudu již žalobce nezastupovala. Žalobci s P. K. uzavřeli komplexní smír, do té doby měli řadu možností, jak vůči ní uplatnit svá práva, a nevyužitím těchto možností přerušili příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a škodou, i kdyby byla příčinná souvislost na počátku dána. Námitka procesních vad není důvodná. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 1. února 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že podmínky dovolacího řízení byly splněny, dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o advokacii“), advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).

Ustanovení § 16 zákona o advokacii platí jako zvláštní právní norma vůči ustanovení § 724 a násl. obč. zák. o smlouvě příkazní. V tomto smyslu stanoví povinnosti advokáta při plnění smlouvy o poskytování právních služeb, jejichž porušení zakládá podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi ve smyslu § 24 zák. č. 85/1996 Sb.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Pokud není výslovně sjednáno, že smlouva mezi advokátem a klientem se vztahuje pouze na některé konkrétně vymezené úkony, nebo je tato povinnost vyloučena pozdějším výslovným pokynem klienta, je povinností advokáta postupovat tak, aby byly oprávněné zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy o poskytnutí právní služby, tj. jak prostředky procesněprávní povahy, tak povahy hmotněprávní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2679/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z názoru, že pokud nebyla prokázána nesprávnost zápočtu, nejsou úroky z prodlení z nezaplacené částky ani náklady vzniklé v exekučním řízení v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Tomuto právnímu názoru odvolacího soudu na otázku příčinné souvislosti nelze přisvědčit. Především nejde o příčinný vztah jen mezi provedením zápočtu a vznikem majetkové újmy na straně žalobců, nýbrž v souvislosti s újmou, jejíž náhrady se žalobci domáhají, je třeba hodnotit celý postup žalované při řešení platební povinnosti žalobců. Jak vyplývá ze skutkových zjištění v dané věci, žalovaná dlouhodobě zastupovala oba žalobce (popř. jejich právní předchůdce) v řadě různých řízení a v souvislosti s řízením o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem jim poradila, ať plnou částku přiznanou soudním rozhodnutím protistraně (P. K.) neplatí, že ona jejich jménem provede započtení, a následně je zastupovala v exekučním řízení vedeném pro nezaplacení této částky.

Bez ohledu na správnost či nesprávnost provedeného započtení je zřejmé, že úroky z prodlení, vzniklé z důvodu včasného nezaplacení části pravomocně přisouzené pohledávky, a náklady, jež byly z téhož důvodu vyvolány v exekučním řízení, vznikly právě proto, že žalobci postupovali dle doporučení žalované a že v exekučním řízení žalovaná řádně neochránila jejich zájmy. I za situace, že zápočet byl správně proveden (jak dovodil odvolací soud) a že by byl skutečně způsobilý přivodit zánik pohledávky P. K. (což prokázáno nebylo vzhledem k nesprávnému názoru odvolacího soudu, že spornost pohledávek namítnutých k započtení není z hlediska zániku protipohledávky relevantní), podstatné pro vznik platební povinnosti žalobců byla ta okolnost, že žalovaná nepostupovala s využitím všech zákonných prostředků v zájmu svých klientů tak, aby v exekučním řízení zánik vymáhané pohledávky P. K. následkem provedeného započtení prosadila.

Pokud se žalovaná v rámci ochrany práv svých klientů rozhodla proti pohledávce P. K. započítat protipohledávky žalobců, její povinností bylo nejen provést platné započtení (§ 580 obč. zák.), ale též v rámci exekučního řízení, v němž žalobce zastupovala, provést všechny nezbytné právní kroky k prosazení zániku vzájemných pohledávek, tedy účinně provést všechny úkony, kterými by provedené započtení řádně uplatnila, aby zabránila vzniku dalších nákladů na straně žalobců. Bylo-li započtení pohledávek proti exekučně vymáhané pohledávce P. K. účinné, procesním úkonem, který měla žalovaná po nařízení exekuce provést, bylo podání návrhu na zastavení exekuce (srov. § 55 zákona č. 120/2001 Sb.).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalovaná poté, co jménem žalobců učinila úkon započtení, nedostála své povinnosti provést následné procesní úkony tak, aby nedošlo ke vzniku škody na jejich straně pro prodlení a pro náklady exekuce. Nejprve žalobcům doporučila nezaplatit celou přisouzenou částku a v následném exekučním řízení nepodala návrh na zastavení exekuce, a to ani poté, co byla o této možnosti odvolacím soudem výslovně poučena. Nepostupovala tedy v souladu s ust. § 16 zákona o advokacii. Okolnost, že zastavení exekuce mohl nakonec navrhnout i další advokát, kterým se žalobci dali posléze zastoupit, nezbavuje žalovanou odpovědnosti za škodu způsobenou žalobcům, neboť žalovaná, ač k ochraně zájmů žalobců zvolila určitý postup, neučinila potřebný úkon, který učinit měla a mohla, a žádné okolnosti jí v tom nebránily ani po podání dovolání. Její obrana, že soud měl podané odvolání posoudit jako návrh na zastavení exekuce, neobstojí, neboť se nedůvodně dovolává toho, že by její pochybení měly napravit soudy. Pokud řádným procesním postupem nebyl v exekučním řízení účinně uplatněn zánik vymáhané pohledávky, pak je zřejmé, že žalovaná, která k ochraně zájmu svých klientů zvolila určitý způsob, vlastním pochybením jeho úspěšnost zmařila, když nevyužila všechny dostupné prostředky, jež mohly být způsobilé vzniku škody předejít (§ 16 zák. č. 85/1996 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobcům, není správný. Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, a proto Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru