Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2194/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPředběžné opatření
Náhrada škody
Dovolací důvody
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2194.2019.1
Dotčené předpisy

§ 77a o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2194/2019-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) L. Š., narozený XY, bytem XY, Slovenská republika, a b) Ostav, s. r. o., IČO 36429295, se sídlem Moyzesova 974/6, Žilina, Slovenská republika, proti žalovanému: K. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Lucemburská 1569/47, Praha 3, o zaplacení 117.689 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 109/2017, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 39 Co 159/2018-179, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení 6.340 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kadlece, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 6 C 109/2017-143, zamítl žalobu, kterou se proti žalovanému domáhal žalobce a) zaplacení částky 22.528 Kč a žalobce b) zaplacení částky 95.161 Kč. Každému z žalobců uložil, aby žalovanému nahradil náklady řízení.

Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 765/2013 uložil Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 žalobci a), aby žalovanému zaplatil 600.605 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 13. 8. 2013 do zaplacení a nahradil mu náklady řízení 296.542,30 Kč, rozsudek obvodního soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 53 Co 200/2016-298. V rámci zmíněného řízení obvodní soud usnesením ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 15 C 765/2013, vydal předběžné opatření, jímž žalobci a) zakázal jakoukoli dispozici s nemovitými věcmi v jeho vlastnictví, a to s pozemkem p. č. XY (jehož součástí byla rozestavěná stavba) a pozemky p. č. XY, XY a XY, vše v obci XY, katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“). Dne 29. 9. 2016 Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 53 Co 334/2016 změnil usnesení obvodního soudu a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl pro nadbytečnost, neboť k návrhu žalovaného bylo již dříve vydaným předběžným opatřením žalobci a) znemožněno nakládat s jinými nemovitými věcmi ve Slovenské republice. Žalobce a) dne 30. 5. 2016 uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí s realitní kanceláří a dne 10. 6. 2016 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, kterou se zavázal nemovitosti prodat konkrétním kupujícím. Cenu za prodej nemovitostí měl obdržet nejpozději do první poloviny září 2016. V důsledku nařízení předběžného opatření došlo k odložení kontraktačního procesu, a žalobci a) tak byla kupní cena zaplacena až 8. 11. 2016. V tomto řízení se žalobce a) domáhal proti žalovanému náhrady škody, která měla být představována platbami, jež zaplatil hypoteční bance v důsledku opožděné úhrady úvěru, a dále úroky z kontokorentního úvěru a úroky ze spotřebitelského úvěru, když splátky těchto úvěrů měl rovněž v úmyslu hradit z kupní ceny. Obvodní soud shledal nároky žalobce a) s odkazem na § 77a o. s. ř. důvodnými, nicméně žalobu zamítl, neboť vzal za prokázané, že tyto nároky zanikly započtením proti části nároku žalovaného vůči žalobci a) na zaplacení částky 600.605 Kč s příslušenstvím.

Žalobce b) je právnickou osobou, jejímž jediným společníkem a jednatelem je žalobce a). Dne 3. 5. 2016 uzavřeli žalobce b) jako dlužník a žalobce a) jako ručitel s Českou úvěrovou společností s. r. o. smlouvu o úvěru na částku 2.000.000 Kč (dále jen „úvěr“). Úvěr byl čerpán ve dnech 1. 6. 2016 a 8. 6. 2016, doba splatnosti byla do 6 měsíců ode dne, kdy byla jistina připsána na účet žalobce b), tedy do 9. 12. 2016, přičemž žalobce b) byl oprávněn celý zůstatek dluhu splatit bez předchozího souhlasu úvěrujícího kdykoli před sjednanou dobou splatnosti, a to s úrokem jen do doby skutečného splacení úvěru. Žalobce b) tvrdil, že sám neměl žádné prostředky k hrazení úvěru. Žalobce a) měl proto v úmyslu uhradit z výtěžku prodeje nemovitostí také úvěr žalobce b), ale nemohl tak učinit v důsledku blokace nemovitostí předběžným opatřením. Žalobce b) proto musel zaplatit úroky z jistiny 2.000.000 Kč ve výši 1,25 % měsíčně, a to za dobu od 7. 7. 2016 do 6. 10. 2016 v částce 75.000 Kč a za dobu od 7. 10. 2016 do 30. 10. 2016 v částce 20.161 Kč, a protože tak nemohl učinit sám, zaplatil za něj žalobce a) (dle tvrzení žalovaných na základě tří ústních smluv o půjčce) dne 25. 7. 2016 částku 25.000 Kč, dne 16. 9. 2016 částku 25.000 Kč a dne 8. 11. 2016 částku 50.000 Kč. Úvěr pak uhradil rovněž žalobce a), a to dne 9. 11. 2016 částkou 1.300.000 Kč a dne 7. 12. 2016 částkou 700.000 Kč.

Obvodní soud po právní stránce uzavřel, že žalobce b) „není ve věci aktivně legitimován, neboť nebyla prokázána existence škody ani příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně žalobce b) a jednáním žalovaného“, když „za obvyklého běhu událostí nebyl důvod pro předčasné splacení úvěru, natož pak žalobcem a)“. Dále obvodní soud uvedl, že podle § 77a o. s. ř. sice může v důsledku předběžného opatření dojít ke škodě nejen na majetku vlastníka, který byl omezen v dispozici se svou nemovitostí, ale též na majetku třetí osoby, vždy však musí být prokázána příčinná souvislost mezi předběžným opatřením a vznikem škody. V dané věci měla být škoda způsobena nemožností splatit úvěr předčasně, rozhodnutí o předčasném splacení však bylo mimo vůli žalovaného a nemůže jít k jeho tíži. Mezi předběžným opatřením a žalobcem b) tvrzenou škodou tedy není dle obvodního soudu příčinná souvislost. Obvodní soud proto žalobu zamítl i ohledně nároku žalobce b).

K odvolání žalobce a) proti výroku o nákladech řízení a k odvolání žalobce b) proti výroku ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 39 Co 159/2018-179, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o nároku žalobce b) a ve výrocích o nákladech řízení a žalobcům uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu a vyjma názoru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce b) i s jeho právním posouzením. Tvrzení žalobců, že žalobce a) plnil závazky žalobce b) ze smlouvy o úvěru na základě smlouvy o půjčce shledal shodně s obvodním soudem nevěrohodnými a neprokázanými, s tím, že navíc ústní smlouva o půjčce mezi žalobci by vzhledem k tomu, že žalobce b) je slovenskou právnickou osobou, byla neplatná podle § 132 odst. 1 a 2 slovenského obchodního zákoníku. Dále odvolací soud souhlasil s obvodním soudem v závěru, že nařízené předběžné opatření nemělo žádný vliv na možnost žalobce b) disponovat s jeho majetkem, žalobce b) není vlastníkem nemovitostí, jichž se předběžné opatření týkalo. Zdůraznil, že zatímco žalobce a) prokázal, že již před nařízením předběžného opatření požádal o možnost předčasného splacení hypotečního úvěru, žalobce b) nic takového ohledně svého úvěru neprokázal (je nerozhodné, že dle smluvních podmínek byl oprávněn úvěr předčasně splatit bez předchozího souhlasu věřitele). Podle odvolacího soudu není příčinná souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobcem b) tvrzenou škodou, neboť předběžné opatření se nijak nedotklo jeho práv. K tomu odvolací soud odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, jenž se týkal nároku na náhradu ušlého zisku za dobu platnosti předběžného opatření a podle něhož pro závěr o existenci škody musí být prokázáno, že při pravidelném běhu věcí by nepochybně bylo zisku dosaženo, nepostačuje jen hypoteticky zamýšlená možnost zisku. K výkladu příčinné souvislosti u nároků na náhradu škody odkázal odvolací soud dále též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006. V daném případě podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že při pravidelném chodu věcí by žalobce b) byl nucen zaplatit svůj dluh předčasně, ať již sám, nebo prostřednictvím žalobce a), ať již z jakéhokoli právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dvou právních otázkách, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, a odvolací soud je vyřešil nesprávně. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že vydáním předběžného opatření může vzniknout škoda jen tomu, kdo je předběžným opatřením omezen v dispozičním právu se svým majetkem. Takový závěr je v rozporu se samotným zněním § 77a o. s. ř. i s odbornou literaturou. Jediným relevantním kritériem je to, zda při pravidelném chodu věcí (tzn. Bez nařízení předběžného opatření) by škoda vznikla či nikoli. V daném případě by žalobce a) prodal nemovitost a jako jediný společník a ručitel dovolatele by kupní cenu použil k úhradě dluhu dovolatele vůči České úvěrové společnosti s. r. o., pročež by dovolatel nemusel hradit úroky z úvěru v žalobou požadované výši za období od 7. 7. 2016 do 31. 10. 2016. Druhou právní otázkou, při jejímž řešení se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 74/2015, je otázka, zda již splnění dluhu dlužníka třetí osobou či z účtu třetí osoby je způsobilé založit právo na náhradu škody. Závěr odvolacího soudu, že plněním žalobce a) věřiteli žalobce b) nevznikla žalobci b) škoda, je v rozporu s § 2894 odst. 1 ve spojení s § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle nichž splněním dluhu dlužníka třetí osobou bez právního důvodu vzniká třetí osobě právo na vydání bezdůvodného obohacení, které představuje na straně dlužníka zmenšení jeho majetku bez ohledu na to, zda toto bezdůvodné obohacení již bylo dlužníkem třetí osobě nahrazeno či nikoli. Žalobce b) je tedy přesvědčen, že mu vznikla škoda již tím, že za něj žalobce a) zaplatil úroky z prodlení (byť bez právního důvodu), čímž jemu vznikla povinnost stejnou částku žalobci a) vrátit. Žalobce b) též vyjádřil pochybnost, zda se odvolací soud jeho odvoláním zabýval řádně, když v odůvodnění svého rozhodnutí použil termín „úroky z prodlení“, ačkoli se žalobce b) domáhá náhrady zbytečně vynaložených smluvních úroků z úvěru. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Podle jeho názoru žalobce b) pomíjí, že důvod jeho neúspěchu je v neunesení důkazního břemene k prokázání škody a v nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcem b) tvrzenou škodou a předběžným opatřením. Žalobce b) neprokázal, že musel z nějakého důvodu splatit úvěr předčasně a že tak nemohl učinit sám. Jediný důvod, o který žalobce b) opíral svůj nárok, bylo tvrzení, že pokud by žalobce a) disponoval peněžními prostředky, mohl by se rozhodnout splatit úvěr dovolatele. Otázka výkladu § 77a o. s. ř. je bezpředmětná, neboť z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud za nezbytný předpoklad vzniku škody v důsledku nařízení předběžného opatření pokládal omezení dispozičního práva k majetku třetí osoby (dovolatele). Ustanovení § 77a o. s. ř. výslovně a přímo zakotvuje právo na náhradu škody každému, komu předběžným opatřením vznikne škoda, k tomuto závěru není třeba výkladu. Otázka, z jakého bankovního účtu byly zaplaceny úroky z úvěru dovolatele, je otázkou skutkovou, a navíc není z hlediska zamítnutí návrhu dovolatele rozhodující.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.

Prvá dovolatelem předložená právní otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a navíc ji odvolací soud nevyložil nesprávně. V bodě 25 odůvodnění odvolací soud uvedl na pravou míru zmínku obvodního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatele (která se v kontextu celého odůvodnění rozsudku obvodního soudu jeví být spíše nedopatřením, podobně jako použití pojmu „úroky z prodlení“ v rozsudku odvolacího soudu). Z obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů pokládaly dovolatele za osobu, jíž za splnění zákonných podmínek mohou svědčit práva podle § 77a o. s. ř., tedy za osobu v tomto řízení aktivně věcně legitimovanou, a prokázáním zákonných podmínek pro posouzení uplatněného nároku se zabývaly. Ustanovení § 77a o. s. ř. ostatně neposkytuje v otázce aktivní věcné legitimace velký prostor pro výklad, když výslovně zakotvuje za tam stanovených podmínek povinnost navrhovatele „nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla“.

Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na otázce výkladu ustanovení § 2894 odst. 1 a § 2952 o. z., neboť důvodem pro zamítnutí žaloby nebyla okolnost, že úroky z úvěru nezaplatil on, ale žalobce a), ani otázka, z jakého právního důvodu se tak stalo. Proto je výklad citovaných ustanovení pro rozhodnutí dovolacího soudu bez významu.

Dovolatel pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí založil především na závěru (viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku), že v dané věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobcem b) tvrzenou škodou.

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a zaplacením úroků z úvěru dovolatele.

Dovolatel správně uvádí, že jediným relevantním kritériem pro posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a skutečností, která škodu vyvolala (v daném případě předběžným opatřením), je to, zda při pravidelném chodu věcí (bez nařízení předběžného opatření) by škoda vznikla či nikoli. Dovolatel tvrdí, že by žalobce a) prodal svou nemovitost a kupní cenu by použil k úhradě dluhu dovolatele vůči České úvěrové společnosti s. r. o., pročež by dovolatel nemusel hradit úroky z úvěru v žalobou požadované výši za období od 7. 7. 2016 do 31. 10. 2016. Toto tvrzení již samo o sobě do značné míry vylučuje závěr o příčinné souvislosti, protože nebylo prokázáno, že při pravidelném chodu věcí by podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní měl žalobce a) kupní cenu k dispozici dříve než v půlce září, proto by za žalobce b) nemohl úvěr uhradit dříve, a žalobce b), který tvrdí, že sám žádné finanční prostředky neměl, by i tak byl nucen hradit úroky z úvěru za červenec, srpen a nejspíše i za září 2016. Především však podle smlouvy o úvěru do 31. 10. 2016 splatnost úvěru nenastala, žalobce b) nebyl povinen dluh vrátit, tedy důsledkem pravidelného chodu věcí podle smlouvy o úvěru by bylo placení úroků až do doby, kdy se sám žalobce b) rozhodne dluh zaplatit (nejpozději k datu jeho splatnosti podle smlouvy). Okamžik skutečné úhrady dluhu tak nebyl závislým na tom, zda bylo či nebylo nařízeno předběžné opatření, bránící žalobci a) v prodeji jeho nemovitostí, ale na tom, zda vůbec a případně kdy by se dovolatel rozhodl předčasně splatit dluh z úvěru. I při pravidelném chodu věcí tak mohl žalobce b) z vlastního rozhodnutí svůj dluh uhradit až ke dni jeho splatnosti dle smlouvy. Úmysl žalobce b) zaplatit dluh dříve (aniž by bylo uvedeno kdy konkrétně) však nebyl prokázán, zůstal jen v poloze jeho tvrzení. Věrohodnost shodného tvrzení žalobce a) pak soudy obou stupňů přiléhavě hodnotily v kontextu personálního propojení obou žalobců a existence vykonatelným soudním rozhodnutím přiznané povinnosti žalobce a) zaplatit žalovanému částku blížící se jednomu milionu korun, z kterýchžto skutečností nelze než dovozovat osobní zájem žalobce a) na výsledku řízení o nároku dovolatele.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce b), jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení žalovaného jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 4.940 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ze součtu shora uvedených částek, celkem 6.340 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru