Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2167/2015Usnesení NS ze dne 26.11.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2167.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 621/16 ze dne 10.05.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2167/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému Ing. F. V., zastoupenému JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 33/47, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. září 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č.j. 26 C 19/2012-180, zamítl žalobu na náhradu škody za částky zaplacené za akontace a leasingové splátky ve výši 2 415 704 Kč a jejichž náhrady se žalobce domáhal na žalovaném s tím, že v důsledku jeho protiprávního jednání došlo k ukončení leasingových smluv a odebrání předmětu leasingu. Soud vyšel ze zjištění, že leasingová společnost vypověděla žalobci leasingové smlouvy ke dni 24. 7. 1997, žalobce byl povinen předmět leasingu vrátit, což neučinil, a proto mu dne 28. 3. 1998 byl odebrán na základě plné moci ze dne 27. 3. 1998, kterou žalovaný udělil JUDr. Ing. S. Soud dospěl k závěru, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet dnem, kdy došlo k odebrání předmětu leasingu, a žalobce tak mohl již 29. 3. 1998 nárok uplatnit, učinil tak až 27. 4. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby, ke stavení promlčecí doby (§ 112 obč. zák.) nedošlo a navíc nárok uplatnil vůči žalovanému, nikoli vůči leasingové společnosti, a neprokázal, že by mu újma ve výši 915.704 Kč vůbec vznikla.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že uplatněný nárok žalobce na náhradu za akontace a splátky uhrazené leasingové společnosti je promlčen jak v subjektivní promlčecí době, jež skončila dne 29. 3. 2000, tak i v objektivní (§ 106 odst. 1, 2 obč. zák.). Nebylo prokázáno, že by žalobce uplatnil vůči žalovanému náhradu škody v trestním řízení, což by vedlo ke stavení běhu promlčecí doby, a žalobci nevznikla škoda v částce 915.704,- a 71.804,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky stavení promlčecí doby a promlčení obecně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011. Poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že svůj nárok uplatnil v rámci trestního řízení, soud prvního stupně se však jeho argumentem skutkově nezabýval a závěr soudu, že náhrada škody nebyla v trestním řízení uplatněna, nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobce a shledal, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v rámci trestního řízení (adhezní řízení), jež má za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák., předpokládá, že z podání poškozeného je patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Pokud po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podá návrh na uspokojení tohoto nároku v občanském soudním řízení, běh promlčecí doby je i nadále přerušen (srov. např. zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem publikované pod číslem III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979 sp. zn. Cpj 35/78, publikovanou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, publikované pod C 4282 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, na nějž dovolatel poukazuje, vyplývá, že návrh na náhradu škody v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. řádu uplatnit i v trestním oznámení, pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody (je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje).

Avšak řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004).

Žalobcem namítaný odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky promlčení nároku na náhradu škody nezakládá v dané věci přípustnost jeho dovolání dle ust. § 237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze dvou skutkových závěrů, a to že majetková újma žalobci nevznikla v plném tvrzeném rozsahu, a zejména, že nárok na náhradu škody proti žalovanému nebyl žalobcem v rámci trestního řízení uplatněn, takže nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby. Dovolatel sice během řízení namítal, že uplatnil náhradu škody v rámci trestního řízení, aniž by však své tvrzení upřesnil či blíže specifikoval, popř. nabídl k němu důkazy. Za situace, že soud neměl k dispozici žádné skutkové podklady a ani z výsledků řízení nevyplývá, že by dříve bylo zahájeno či vedeno řízení o tomtéž nároku, nejedná se o odklon od dosavadní judikatury při právním řešení otázky promlčení a stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ust. § 112 obč. zák. Pokud žalobce buduje své dovolání na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zjištěn, a vyvozuje z toho i odlišné právní závěry, napadá vlastně skutková zjištění, čímž nemůže být založena přípustnost dovolání. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při řešení právní otázky stavení promlčecí doby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru