Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2093/2000Rozsudek NS ze dne 27.06.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2093.2000.1
Dotčené předpisy

§ 454 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 475 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2093/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátem, o 283.063,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 75/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2000, č. j. 18 Co 600/99-102, takto:

Rozsudek Městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 3. 1999, č. j. 5 C 75/96-72, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ohledně částky 270.563,- Kč a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 283.063,- Kč sestávající z částky 243.154,- Kč za užívání nebytových prostor v domě čp. 81 v M. žalovaným po dobu 592 dnů (od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994), z částky 32.409,- Kč na zaplacených úrocích z úvěru žalovaného a z částky 7.500,- Kč na nákladech registrace zástavní smlouvy. Nárok odůvodnil tím, že dne 13. 4. 1992 uzavřel s B. d. S., a. s. (dále též jen \"banka\") zástavní smlouvu, jejímž předmětem byl uvedený dům, na zajištění závazku žalovaného, který si smlouvou o úvěru ze dne 14. 4. 1992 od téže banky půjčil částku 750.000,- Kč a následně ji předal žalobci. Nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 1992 žalobce pronajal žalovanému na dobu pěti let předmětné nebytové prostory za nájemné stanovené částkou 2.000,- Kč měsíčně s tím, že žalovaný bude splácet zmíněný úvěr; žalobci předaná částka 750.000,- Kč byla označena za částečné plnění nájemného předem. Žalovaný však podmínky úvěrové smlouvy neplnil a žalobce, aby předešel postižení své zástavy, za něj bance uhradil celkovou zbývající částku ve výši 782.409,- Kč. Protože dne 3. 6. 1994 účastníci uzavřeli dohodu o ukončení nájmu k 15. 6. 1994, dovozuje žalobce, že žalovaný je povinen vydat mu prospěch získaný užíváním nebytových prostor a nahradit škodu vzniklou uhrazením úroků z úvěru a zaplacením notářských poplatků. Po zahájení řízení vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 5.000,- Kč.

Poté, co rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 10. 1996, č. j. 5 C 75/96-9, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, č. j. 39 Co 478/97-23, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 3. 1999, č. j. 5 C 75/96-72, žalobu na zaplacení částky 278.063,- Kč zamítl, ohledně částky 5.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce plnil za žalovaného z titulu ručitelského závazku ani že by vůbec zajišťoval pohledávku za žalovaným ručením (§ 546 obč. zák. a násl.), neboť zástavní smlouva je neplatná. Žalobce jednak ke dni uzavření zástavní smlouvy (13. 4. 1992) nebyl výlučným vlastníkem celé nemovitosti a spoluvlastníkův souhlas nebyl prokázán, jednak nebyl doložen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Podle zástavní smlouvy mezi bankou a žalobcem má navíc zajišťovaná pohledávka ve výši 750.000,- Kč vyplývat z úvěrové smlouvy uzavřené dne 6. 4. 1992, ačkoliv žalovaný uzavřel s bankou úvěrovou smlouvu až dne 14. 4. 1992. Žalobce od žalovaného převzal od banky získanou částku 750.000,- Kč jako část nájemného za užívání nebytových prostor a použil ji k vyplacení dědického podílu. Podle soudu prvního stupně je však neplatná i nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1992, neboť byla uzavřena bez souhlasu příslušného orgánu (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) a nerozlišuje výši a splatnost nájemného za pronájem nebytových prostor a za prostory určené k bydlení. Důvodným neshledal soud ani nárok na náhradu škody ve výši 7.500,- Kč.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2000, č. j. 18 Co 600/99-102, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 270.563,- Kč změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 270.563,- Kč, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku ohledně částky 7.500,- Kč a ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 5.000,- Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že počátkem roku 1992 potřeboval žalobce peníze na vyplacení spoluvlastnického podílu dědicům po zemřelém bratrovi a po dohodě se žalovaným od něj dne 18. 5. 1992 převzal částku 750.000,- Kč, kterou žalovaný získal z úvěru od banky. Vzhledem k uzavření nájemní smlouvy k nebytovým prostorům v nemovitosti žalobce měla být tato částka zálohou na nájemné, které se podle smlouvy ze dne 1. 9. 1992 žalovaný zavázal hradit měsíčními platbami ve výši 2.000,- Kč s tím, že zároveň bude splácet svůj úvěr u banky ve výši 750.000,- Kč včetně příslušenství. Nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl ukončen dohodou ze dne 3. 6. 1994 s účinností ke dni 15. 6. 1994 a dne 4. 10. 1994 žalobce zaplatil bance částku 782.409,- Kč, aby zabránil případnému propadnutí zástavy a narůstání úroků, neboť žalovaný dluh z úvěru řádně nesplácel. Odvolací soud dospěl k závěru, že obdržel-li žalobce částku 750.000,- Kč jako nájemné za nájem nemovitosti v M., pak zaplacením částky 782.409,- Kč bance za žalovaného přišel o celé předem zaplacené nájemné a v důsledku toho žalovaný předmětnou nemovitost po dobu 592 dnů užíval téměř zadarmo, resp. za 2.000,- Kč měsíčně. Dále soud dovodil, že žalobce zaplacením úvěru za žalovaného plnil za druhého to, co by po právu měl plnit on sám, takže žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 782.409,- Kč (§ 454 obč. zák.), a že není rozhodné, kolik na uvedený dluh mezitím zaplatil žalovaný a kolik činily úroky. Ve smyslu § 454 obč. zák. by žalobce podle odvolacího soudu mohl na žalovaném požadovat zaplacení celé částky 782.409,- Kč, kterou za něj zaplatil, přitom požaduje pouze 238.154,- Kč představujících nájemné za dobu 592 dnů, kdy nemovitost užíval, a úroky ve výši 32.409,- Kč. Odvolací soud dovodil, že bez ohledu na platnost uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 je částka požadovaná žalobcem adekvátní, neboť nájemné vyplývající ze smlouvy je přiměřené, a v případě, že by žalovaným nebylo uhrazeno, vzniklo by mu v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Otázku, zda byla platně uzavřena zástavní smlouva, odvolací soud nepovažoval za relevantní. Pohledávka žalobce nemůže být podle odvolacího soudu promlčena, neboť k bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo dne 4. 10. 1994, kdy žalobce bance zaplatil zbytek úvěru, přičemž žaloba byla podána 1. 4. 1996, tedy před uplynutím promlčecí lhůty podle § 107 obč. zák.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání a namítá, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně dovodil, že částka 750.000,- Kč byla poskytnuta jako záloha na nájemné, ačkoliv nebyla vyvrácena možnost, že se jednalo o zúročitelnou zálohu nebo půjčku. Jestliže žalobce od 15. 4. 1992 do 15. 9. 1994 tuto částku užíval na úkor žalovaného bezúročně, získal při 15 % úroku za dva a půl roku nejméně 281.250,- Kč, o které se neoprávněně obohatil. Žalovaný přitom platil po celou dobu trvání nájmu od 1. 9. 1992 do 15. 5. 1994 stanovené nájemné, tedy část nájemného ve výši 2.000,- Kč a zbývající část bance v rámci smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992, proto za předmětných 592 dnů zaplatil podle smlouvy o úvěru částku 265.661,- Kč, a celkově na nájemném podle smlouvy 310.000,- Kč. Pokud by žalovaný měl platit žalobci znovu účtovanou částku 242.720,- Kč, byl by žalobce neoprávněně obohacen – i přes skutečnost, že navíc původní pětiletou nájemní smlouvu ke škodě žalovaného zrušil. Žalobce se v dohodě o skončení nájmu zavázal spolupracovat při úhradě dluhu žalovaného a nemůže tedy požadovat zaplacení celé částky 782.409,- Kč, kterou na úvěrovou smlouvu zaplatil, ani úhradu části příslušenství, pokud si naopak neoprávněně přisvojil úroky z jistiny úvěru za dva a půl roku. Žalobce by se bezdůvodně obohatil, jestliže by k úrokům z částky 750.000,- Kč získal ještě úhradu nájemného za 592 dnů po 410,- Kč. Vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy je třeba řešit vztahy mezi účastníky v souladu s ustanovením § 456 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení. V daném případě podle dovolatele zůstaly ke kompenzaci dvě částky: za „odbydlené“ nájemné a za úroky z jistiny úvěru, které ve smyslu § 458 obč. zák. představují užitky z bezdůvodného obohacení. Jedná se o částku 243.154,- Kč, která je v žalobě ještě zvýšena o 32.409,- Kč, jako platbu za úroky z částky 270.563,- Kč (po odečtení splátky 5.000,- Kč), proti částce 281.250,- Kč, tedy s přebytkem ve výši 37.096,- Kč na straně žalovaného, o který se obohatil žalobce. Protože tyto pohledávky účastníků jsou vzájemně kompenzovatelné, zajišťuje jejich kompenzace na základě uplatněné námitky žalovaného, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení některého z účastníků. Podle dovolatele je žalobce neoprávněně zvýhodněn při sumách 270.563,- Kč vůči 281.250,- Kč o 10.687,- Kč a při sumě samotného nájmu ve výši 243.154,- Kč vůči 281.250,- Kč dokonce o 38.096,- Kč. Dovolatel navrhl, aby dovolací rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud nepřihlédl odpovídajícím způsobem k důsledkům neplatnosti nájemní smlouvy na vzájemné vztahy účastníků; pro vztahy účastníků je přitom platnost smlouvy rozhodující. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené účastníky dne 1. 9. 1992 s tím, že při uzavření smlouvy jednak chyběl předchozí souhlas příslušného orgánu podle § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jednak je ujednání o výši nájemného neurčité (§ 3 odst. 3, 4 tohoto zákona), neboť nerozlišuje nájemné za nájem nebytových prostor od nájemného za prostory určené k bydlení; dovolatel tento právní závěr nezpochybňuje. Právní názor odvolacího soudu, že platnost smlouvy není pro rozhodnutí významná, je nesprávný, protože v případě neplatnosti smlouvy je třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Podle § 457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

Plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy jde u obou účastníků o plnění ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění jednoho či obou účastníků má charakter nehmotný, takže takové plnění nelze vydat (ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně stanoví, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného (včetně přijatých záloh) a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o.s.ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

V tomto směru vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný užíval předmětné nebytové prostory v době od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994, přičemž na nájemném uhradil předem zálohu ve výši 750.000,- Kč (charakter a účel této platby potvrdil sám žalovaný podpisem „dohody o složení části úhrady nájemného“ ze dne 18. 5. 1992 a k jeho námitce, že o zálohu nešlo, kterou uplatnil teprve v dovolání, dovolací soud nepřihlédl vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení nelze podle § 243a odst. 2 věty první o.s.ř. uplatňovat nové skutečnosti či důkazy) a po dobu užívání platil 2.000,- Kč měsíčně. Přijetí uvedených peněžitých plnění na základě neplatné smlouvy zakládá bezdůvodné obohacení na straně žalobce, které je povinen vydat, a to oproti vydání prospěchu, jehož dosáhl žalovaný užíváním nebytových prostor a jehož výši lze zjistit jako obvyklé nájemné, které by v daném místě a čase byl povinen platit za nájem takové nemovitosti, nikoliv jako nájemné, které účastníci v neplatné smlouvě sjednali. Tyto právní následky neplatnosti nájemní smlouvy nastávají bez ohledu na to, jak žalobce s částkou 750.000,- Kč naložil a bez ohledu na to, že za žalovaného uhradil dluh (jeho část) bance. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobce zaplacením úvěru bance přišel o zaplacené nájemné a že žalovaný v důsledku toho užíval nemovitost téměř zadarmo (s výjimkou částky 2.000,- Kč měsíčně), ani s tím, že se odvolací soud ohledně hodnoty užívání nemovitosti spokojil s konstatováním, že částka požadovaná žalobcem se mu jeví jako přiměřená i pro případ, že by nájemné nebylo žalovaným uhrazeno, a jestliže se vůbec nezabýval výší obvyklého nájemného v daném případě.

Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek : a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku (vždyť při neexistenci povinnosti mu takové zmenšení ani nehrozilo). Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod.

V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav v tomto směru dovolatel nenapadá a skutková zjištění odvolacího soudu tak nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobce dne 4. 10. 1994 zaplatil bance částku 782.409,- Kč na úhradu dluhu, který vůči bance měl žalovaný na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992. Žalobce tedy za žalovaného splnil jeho dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Ani v případě platnosti zástavní smlouvy by žalobce jako zástavce ke splnění dluhu žalovaného zavázán nebyl, neboť jeho povinnost odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní (zákon nárok věřitele na přímý postih, tzv. regres, vůči zástavnímu dlužníku nezakládá). Tím spíše pak samozřejmě žalobce nebyl povinen uhradit cizí dluh, jestliže byla zástavní smlouva shledána neplatnou (rovněž tento právní závěr soudu prvního stupně dovolatel nezpochybňuje), přičemž neurčité ujednání v čl. III dohody o skončení nájemního vztahu ze dne 3. 6. 1994 o tom, že účastníci budou při úhradě dluhu spolupracovat, mu takovou povinnost nezaložilo. V každém případě je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalovaného posuzovat podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení.

Zároveň je zřejmé, že v rozsahu, v němž povinnost žalovaného vůči bance ze smlouvy o úvěru neexistovala (zanikla), nemohl žalobce za něj plnit, co měl žalovaný plnit po právu sám, neboť by tak plnil na povinnost, kterou žalovaný vůbec neměl. Bezdůvodné obohacení tedy může být žalobci vydáno jen do výše jím uskutečněného plnění, pokud tak došlo ke splnění dluhu žalovaného vůči bance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. října 1999, 25 Cdo 1449/98, podle nějž odpovědnost za bezdůvodné obohacení je vyloučena, jestliže povinnost toho, kdo po právu měl plnit sám, již neexistovala v době, kdy za něj bylo plněno). Jestliže tedy v daném případě žalobce bance zaplatil v době, kdy dluh žalovaného již částečně zanikl splněním, vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému jen v rozsahu, v němž tímto plněním za žalovaného dluh skutečně splnil; zbývající plnění, které případně banka od žalobce obdržela na již splněnou část dluhu žalovaného, by pak představovalo bezdůvodné obohacení na straně banky získané plněním bez právního důvodu.

Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu o tom, že pro závěr o rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného není významné, zda a v jaké části žalovaný sám svůj dluh vůči bance splnil. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru si odvolací soud neopatřil potřebná skutková zjištění a nezabýval se tím, zda a v jaké části žalovaný svůj dluh vůči bance z úvěrové smlouvy splnil k okamžiku zaplacení jeho dluhu žalobcem a v jaké výši tak žalovanému skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Kromě toho pro posouzení nároků z neplatné nájemní smlouvy je třeba na straně žalovaného zjistit hodnotu užívání nemovitosti zjištěné shora popsaným způsobem, od níž se odečte výše žalobcem přijatých plateb nájemného včetně záloh (kompenzace vzájemných nároků v rámci ustanovení § 457 obč. zák. se provádí bez návrhu). K námitkám dovolatele nutno dodat, že k případnému započtení peněžitých nároků na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. (nelze vyloučit, že bezdůvodné obohacení zde nevzniklo žalovanému, nýbrž žalobci) oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. lze přihlédnout jen na základě námitky započtení.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl naplněn, Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2002

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru