Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2075/2003Usnesení NS ze dne 17.03.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2075.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 35 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 420 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2075/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 260/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 28 Co 144/2003, 145/2003-455, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 629.737 Kč, kterou mu měli žalovaní způsobit tím, že dne 18. 3. 1995 násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R., které zajistili a nechali hlídat najatou bezpečnostní službou, a poté zde zahájili rekonstrukční práce, jimiž byl zcela změněn dispoziční stav domu. Znemožnili tak žalobci, aby tyto prostory, které měl pronajaté, mohl nadále užívat k provozování obchodu textilem a látkami. Žalobci tím vznikla škoda spočívající v tom, že jednak musel zaplatit sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč, penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč, odstupné zaměstnancům 18.119,- Kč, náhrady mzdy zaměstnancům za duben a květen 1995 ve výši 24.203,- Kč, penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení zboží 68.138,- Kč, jednak mu ušel zisk za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna 1996, v částce 37.725,- Kč měsíčně, celkem tedy 452.700,- Kč.

Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný, s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci. Rozhodl tak poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C 260/96-23, jímž shledal nárok žalobce důvodným v plném rozsahu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1997, č. j. 28 Co 217/97-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně platnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a E. P. dne 19. 3. 1993, včetně jejího dodatku, jakož i platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi E. P. a Okresním bytovým podnikem v R. dne 2. 9. 1991. Vyšel ze zjištění, že E. P. (podnikající pod názvem D.) na základě veřejné dražby provozní jednotky ze dne 28. 8. 1991 podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. uzavřela dne 2. 9. 1991 platnou smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor s jejich tehdejším vlastníkem Okresním bytovým podnikem v R. na dobu pěti let. Žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě veřejné dražby ze dne 15. 3. 1994, kdy vydražili vlastnické právo k celému domu (v potvrzení o vydražení byl uveden i závazek vůči E. P., jejíž nájem měl skončit dne 19. 8. 1996); dne 18. 3. 1995 žalovaní násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, aby zde nadále provozoval obchod textilem a látkami. Smlouvu o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží podle § 17 odst. 1 uvedeného zákona ze dne 19. 3. 1993, jíž E. P. na žalobce převedla právo nájmu, soud považoval za neplatný právní úkon pro neurčitost a dovodil, že žalobce nebytové prostory užíval bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že tak činí právě na základě této smlouvy (ve skutečnosti ovšem právní důvod svědčil E. P.). Žalovaní tedy nepostupovali v souladu s právním řádem, respektive s dobrými mravy, a nepočínali si tak, aby nedošlo ke škodě na majetku žalobce, a odpovídají žalobci za vzniklou škodu.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 1999, č. j. 28 Co 108/99-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval pouze tím, zda žalovaní porušili právní povinnost; v tomto rozsahu se odvolací soud ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Protože se však soud prvního stupně vůbec nezabýval ostatními náležitostmi pro vydání mezitímního rozsudku, nejsou dány předpoklady pro jeho vydání a odvolací soud mu uložil především, aby se zabýval tím, zda v době vniknutí žalovanými do objektu trval nájemní vztah E. P., resp. aby zkoumal platnost výpovědi z nájmu nebytových prostor ze strany žalovaných .

Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody uplatněný vůči žalovaným v tomto řízení není důvodný, s tím, že o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel z doposud zjištěného skutkového stavu, k němuž doplnil závěr, že vůlí účastníků smlouvy ze dne 19. 3. 1993 o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží a převedení vnitřního zařízení a osob, byl jednak prodej provozní jednotky a dále převod nájemního vztahu k předmětu nájmu v domě čp. 10 v R. z E. P. na žalobce. Protože k tomuto převodu nebyl dán souhlas vlastníkem domu, považoval soud smlouvu co do této části za absolutně neplatnou. Nepřisvědčil tvrzení žalovaných o neplatnosti této smlouvy pro překročení oprávnění prokuristy A. P. a zabýval se výpovědí z nájmu nebytových prostor bez uvedení data, podepsanou prvním žalovaným a adresovanou E. P. Dospěl k závěru, že ze strany žalovaných výpovědní důvod podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1991 Sb. nebyl dán, neboť jednak žalobce užíval nemovitosti bez právního důvodu, dále vlastník domu dal souhlas k případnému podnájemnímu vztahu, a to dne 19. 4. 1993; nájemní vztah E. P. k nebytovým prostorům v době, kdy žalovaní zamezili žalobci v přístupu, tedy podle soudu trval, proto „jednání žalovaných bylo v rozporu s právním řádem a dobrými mravy“, na druhé straně ovšem žalobce podnikal v předmětu nájmu bez právního titulu, byl žalovanými na tuto skutečnost několikráte upozorňován a vyzýván, aby nemovitost vyklidil; „v jednání žalovaných tedy podle soudu nelze spatřovat porušení povinnosti, v důsledku které by došlo na straně žalobce ke škodě“. Pokud tedy žalobce nebyl oprávněn v nebytových prostorách podnikat, nemohla mu zamezením přístupu do nemovitosti vzniknout škoda ve smyslu ustanovení § 420 ani § 424 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Označil rozsudek za nepřezkoumatelný s tím, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce není důvodný, měl rozhodnout ve věci samé a žalobu zamítnout; z výrokové části kromě toho není zřejmé, o jaké další části předmětu řízení by mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku, a odůvodnění je navíc nesrozumitelné a jednotlivé předpoklady odpovědnosti nebyly odůvodněny pečlivě.

Okresní soud v Rakovníku pak částečným rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-400, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-414, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě škody za vyplacené náhrady mzdy zaměstnancům a odstupné částku 28.340,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně tohoto nároku co do částky 13.981,- Kč s příslušenstvím zamítl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Na základě doposud zjištěného skutkového stavu za pomoci výkladu podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že vůlí žalobce a E. P. bylo uzavřít smlouvu o podnájmu, k níž vlastník nemovitosti jako pronajímatel dne 19. 4. 1993 udělil písemný souhlas ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. S odkazem na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu považoval soud prvního stupně výpověď vlastníka nemovitosti z nájmu nebytových prostor ze dne 16. 3. 1994, adresovanou E. P., za neplatnou, neboť výpovědní důvod nebyl dán. Ani v případě výpovědi adresované prvním žalovaným E. P. neshledal soud výpovědní důvod za naplněný, neboť E. P. přenechala předmět nájmu se souhlasem pronajímatele. Proto soud dospěl k závěru, že E. P. byla nájemkyní předmětných nebytových prostor až do 19. 8. 1996 a do té doby měl také žalobce právo nemovitost užívat na základě řádně uzavřené podnájemní smlouvy. Jestliže žalovaní ode dne 18. 3. 1995 protiprávně znemožnili žalobci provozovat obchodní činnost, porušili ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 116/1991 Sb.; v důsledku toho byl žalobce nucen předmět podnikání k 18. 3. 1995 fakticky ukončit a poskytnout tak svým zaměstnankyním - prodavačkám L. B., L. K., H. M. a J. H. náhradu mzdy za dny, kdy nevykonávaly pro žalobce práci podle pracovní smlouvy, následně s nimi pak ukončit pracovní poměr a vyplatit jim odstupné. Žalovaní proto odpovídají ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu spočívající v nákladech vynaložených na úhradu nároků uvedených zaměstnankyň, jejíž výši soud určil výpočtem průměrného výdělku podle ustanovení § 130 a § 60a odst. 1 a 2 zák. práce a podle zákona č. 1/1992 Sb. částkami 10.222,- Kč na náhradách mzdy a 18.118,- Kč na odstupném. Žalovaným se přitom nepodařilo zprostit se odpovědnosti za škodu a soud nepřijal ani jejich tvrzení, že nelze o tomto nároku rozhodnout částečným rozsudkem; dovodil totiž, že žalovaní zaplatili žalobci za zboží, avšak nebylo doloženo, že by v částce byly zahrnuty náklady na mzdy zaměstnanců žalobce.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č. j. 28 Co 144/2003, 145/2003-455, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, zejména ohledně platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi vydražitelkou provozní jednotky E. P. a státem (Okresním bytovým podnikem v R.) uzavřené dne 3. 9. 1991 na dobu pěti let, a s odkazem na odůvodnění svého zrušujícího usnesení ze dne 23. 3. 1999 dovodil platnost nájemní smlouvy i z hlediska její určitosti a srozumitelnosti. Výpovědní důvod použitý žalovanými ve výpovědi z nájmu nebytových prostor z června 1994 nebyl dán, a jestliže tedy nájemní vztah trval ke dni 18. 3. 1995 a žalovaní přesto vnikli svémocně do nebytových prostor, čímž znemožnili žalobci jejich další užívání pro účely podnikatelské činnosti, dopustili se protiprávního jednání, které spočívá především v porušení nájemní smlouvy, ale i v úmyslném jednání proti dobrým mravům (ustanovení § 424 obč. zák.), v důsledku čehož žalobci vznikla škoda. Byly tedy naplněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Výši škody pak soud prvního stupně správně určil na základě důkazů mzdovými listy zaměstnankyň žalobce a jejich svědeckých výslechů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Namítají, že z nájemní smlouvy ze dne 2. 9. 1991 vyplývá, že nájemcem nebytových prostor byla E. P. – D. a nikoli sám žalobce. Ten by mohl právní titul užívání nebytových prostor získat pouze na základě dalšího právního úkonu, který by musel splňovat všechny náležitosti podle občanského zákoníku. Zda žalobce takový právní důvod vůbec měl, soudy nijak podrobně nehodnotily, pouze uvedly, že měl platný podnájemní vztah. Tento závěr však podle dovolatelů neodpovídá provedeným důkazům. Především žalobce uzavřel dne 19. 3. 1993 smlouvu nazvanou „Smlouva o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží a o převedení vnitřního zařízení a osob, uzavřená ve smyslu obchodního zákoníku“. Tato smlouva svým obsahem naznačuje, že jde o prodej podniku nebo jeho části a v žádném případě o podnájem nebytových prostor. Dodatek ke smlouvě ze dne 20. 4. 1993 (s přepisovaným datem) hovořící o „jakési podnájemní smlouvě“ je zcela nesrozumitelný a podpis na něm stran souhlasu majitele domu čp. 10 je podle dovolatelů evidentně fingován, neboť neodpovídá podpisům ředitele OBP R. s. p. Navíc výše uvedená smlouva mezi žalobcem a E. P. ze dne 19. 3. 1993 nebyla uzavírána přímo za účasti E. P., nýbrž v jejím zastoupení jednal prokurista A. P. Přitom podpis neodpovídá tehdy platnému ustanovení § 14 odst. 5 obch. zák. Prokurista byl oprávněn pouze k takovým právním úkonům, k nimž dochází při běžném provozu podniku, a nemohl disponovat samotným podnikem nebo jeho částí. Prokura tedy prokuristu neopravňovala k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo o prodeji části podniku. Dovolatelé konečně zdůrazňují, že jak bylo v tomto řízení (případně v předchozím řízení o neplatnost smlouvy) zjištěno, písemná prokura vůbec nikdy neexistovala a nikdy ani nebyla na obchodní rejstřík doručena. To je další důvod neplatnosti smlouvy ze dne 19. 3. 1993, o kterou žalobce opírá své oprávnění k užívání nebytových prostor. Ačkoliv smlouva z 19. 3. 1993 podle dovolatelů zcela evidentně není smlouvou o podnájmu nebytových prostor, ale smlouvou o prodeji podniku, soud plně akceptoval její dodatek, který však je zcela nesrozumitelný, neboť svým obsahem svědčí o úmyslu měnit obecně nájemní smlouvu mezi pronajímatelem a nájemcem; vedle smlouvy ze dne 19. 3. 1993 nemůže vůbec obstát, protože se navzájem vylučují. Dále žalovaní poukazují na to, že údajný souhlas Okresního bytového podniku v R. s. p. s údajným podnájmem, vyplývající z potvrzení ze dne 19. 4. 1993 (měsíc po uzavření smlouvy z 19. 3. 1993), hovořící o „jakési žádosti“ ze dne 16. 4. 1993, byl dalšími provedenými důkazy „velmi zpochybněn“ a to výpovědí Ing. V. G., pozdějšího statutárního zástupce OBP s.p. a dopisem OBP R. s.p. E. P. ze dne 16. 12. 1993 i její odpovědí ze dne 10. 1. 1994. Dovolatelé proto navrhli, aby potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení – se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházelo ze závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, jímž bylo vysloveno, že nárok není důvodný, byl zrušen pro procesní vady a pro nepřezkoumatelnost, aniž jej odvolací soud usnesením ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, zavázal svým právním názorem). Rozhodnutí vydaná ještě předtím (rozsudky ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C 260/96-23, a ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, jimiž bylo rozhodnuto, že nárok žalobce je důvodný v plném rozsahu) jsou z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. bez významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se váže k řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a vyžaduje, aby šlo zároveň o právní otázku zásadního významu; není však založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalobci bylo znemožněno provozovat v předmětných bytových prostorách podnikatelskou činnost v důsledku zásahu žalovaných dne 18. 3. 1995. Porušení právní povinnosti jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu na jejich straně spatřoval v tom, že žalovaní do nebytových prostor vnikli, ačkoliv k uvedenému datu je měla v nájmu E. P. Skutková zjištění k této otázce ani právní názor o platnosti nájemní smlouvy a trvání nájemního vztahu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolatelé v tomto směru námitky nevznášejí a uvedené závěry v dovolání nezpochybňují.

Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v závěru, že E. P. se souhlasem předchozího vlastníka dala žalobci nebytové prostory do podnájmu, k němuž dospěl soud postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák. při výkladu smluvních ujednání mezi žalobcem a E. P., zachycených zejména ve smlouvě ze dne 19. 3. 1993 a v jejím dodatku ze dne 29. 4. 1993 a odrážejících se též v obsahu písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem ze dne 19. 4. 1993.

Z tohoto pohledu však rozhodnutí odvolací soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnosti soudů, neboť se týká především výkladu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě, a má význam pouze pro posouzení této konkrétní věci. Jestliže obecně platí, že pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob, pak je v posuzovaném případě zřejmé, že výklad právního úkonu za použití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. byl zcela na místě a že takový postup soudu je v souladu s hmotným právem. I když dovolatelům lze přisvědčit, že samotné písemné znění dohody ze dne 19. 3. 1993 nedává podklad pro závěr, že jí byl sjednán podnájem nebytových prostor, nelze přehlédnout, že podle úpravy práva podnájmu nebytových prostor (podle § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nájemce oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele) je nájemce oprávněn se souhlasem pronajímatele přenechat nebytový prostor do podnájmu; vzhledem k tomu, že zákon nepředepisuje pro podnájemní smlouvu obligatorní požadavek písemné formy, resp. nespojuje s jeho nedostatkem žádné právní následky, je třeba mít zato, že platná smlouva o podnájmu nebytových prostor může být uzavřena ústně či konkludentně, tj. nevýslovně faktickým počínáním, jestliže není pochyb o tom, jaká vůle měla být takto projevena. Dospěl-li odvolací soud k závěru o existenci podnájemního vztahu mezi E. P. a žalobcem na základě výkladu předmětného právního úkonu jak ve světle dodatku ke smlouvě ze dne 29. 4. 1993 (hovoří jasně o podnájmu nebytových prostor) a předchozího souhlasu tehdejšího pronajímatele ze dne 19. 4. 1993 (byl udělen právě k podnájmu), tak s přihlédnutím k faktickému počínání účastníků smlouvy (žalobce po dohodě s nájemkyní nebytové prostory využíval jako podnájemce, aniž by proti tomu právní předchůdce žalovaných měl výhrady), nelze jej považovat za nesprávný a rozhodnutí na něm založené za rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Pak ovšem nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Za této situace nejsou pro rozhodnutí významné výhrady dovolatelů, že smlouva ze dne 19. 3. 1993 byla uzavřena prokuristou, který není oprávněn uzavírat smlouvu o prodeji podniku nebo jeho části.

Jestliže dovolatelé nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že Okresní bytový podnik v R. udělil souhlas k podnájmu, a poukazují-li na nesrovnalosti v důkazech ohledně této skutečnosti, napadají rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2005

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru