Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2043/2017Usnesení NS ze dne 03.08.2017

HeslaVady podání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2043.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2043/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce Loketské městské lesy s. r. o., se sídlem Loket, Dvory 31, IČO 25213342, zastoupeného JUDr. Janou Weinigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Jateční 2121/6, proti žalovanému Ing. L. B., zastoupenému JUDr. Dagmar Thomaschke, advokátkou se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 692/63, o 53.312 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 92/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2016, č. j. 61 Co 79/2016-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2016,

č. j. 61 Co 79/2016-73.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Pokud dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolání napadá pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se jedná o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, a v tom, že Nejvyšší soud má dle dovolacího návrhu rozhodnout jinak než Krajský soud v Plzni, tak se zjevně nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť naposledy uvedený předpoklad neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně uvedených v § 237 o. s. ř. Žádost, aby určitá právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak než rozhodl odvolací soud v dané věci, se zásadně významově odlišuje od požadavku (ve smyslu § 237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), anebo odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, publikované pod C 12774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).

Výše uvedený požadavek však dovolatel nesplnil. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř.

Nad rámec výše uvedeného důvodu plně postačujícího pro odmítnutí dovolání Nejvyšší soud k námitkám obsaženým v dovolání dodává následující.

Dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nebyla prokázána existence škody ani příčinné souvislosti a že výše škody byla soudem nekriticky přejata ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. K tomu je třeba zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu, náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu prvního stupně), neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek, není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi, ale pro přezkum otázek právních. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikovaný pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stejně tak existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána.

Pokud dovolatel dále namítá, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkou, že dovolatel nemůže být za škodu odpovědný s ohledem na § 2934 o. z., uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je skrovná a ve vztahu k výsledku řízení je nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru